Slečna Komplikovaná [TRILOGIE]

17 | Ty bys jí neuhlídal, ani kdyby byla v kómatu

Nakonec Spencer sestřin dům hlídal celou noc zcela sám, nechal Karen ať se pořádně odpočine, a navíc on sám stejně neusnul. Nechtělo se mu spát, byl z toho všeho celý nesvůj, možná že by rád někoho požádal o radu, ale neměl se na koho obrátit. V tomhle ohledu na to byl úplně sám a do toho ještě musel myslet na Aarona Reada a na ten jeho dopis od Antonova, který Isabella roztrhala. Reada znal dobře, minulost mezi sebou měli dlouhou, ale mohl vědět, že už není tím, kým byl kdysi. Aaron Read mohl být teď zcela jiným novým člověkem. Také myslel na Isabellu, na to, co řekla v té restauraci a jak by jí mohl dát najevo, že jí opravdu chce chránit a že mu může věřit.

Spencer zaujatě hleděl před sebe na prázdnou ulici; již dávno začal nový den, když najednou na okénko u jeho hlavy někdo třikrát jemně zaklepal. Zmateně a mírně polekaně se podíval na Evelyn, která stála na chodníku hned vedle zaparkovaného auta. Měla na sobě pyžamovou košilku a lehký župan, ruce měla založené na prsou a starostlivě hleděla na svého mladšího bratra.

„To jsi tady jako byl úplně celou noc?" zeptala se ho opatrně Evelyn, když konečně vystoupil ven za ní. Nadechnul se čerstvého vzduchu, zavřel za sebou dveře a opřel se unaveně o auto. Ruce si strčil do kapes a jen kývnul hlavou, když Evelyn pokračovala dále: „Tak povídej! Co se vlastně v tom hotelu stalo? Charles mi řekl o té koupelně a Jackson se mi zas zmínil, že proběhla hádka mezi tebou a Isabellou. Proč jsi se s ní hádal? O co jde?"

Spencer si znovu pořádně povzdechnul, sklopil hlavu provinile dolů a až poté spustil: „Byl jsem až příliš hrubý. Nechal jsem Karen, aby Isabelle popravdě řekla, co se opravdu stalo. Zničil jsem Isabelinu důvěru, která mezi námi začínala být. Nedal jsem jí nabitou zbraň a nic jsem jí neřekl. Já jsem si chtěl prostě udržet odsup. Chtěl jsem to prostě jen vyřešit a jít dál, ale vždycky když se na ní podívám, tak ji vidím. Prostě ji vidím jako mladší sestru! Nechci Isabellu zklamat, nechci, aby mi nevěřila, aby se na mě dívala se zklamáním jako teď. Co mám dělat? Jak si mám znovu získat její důvěru a ukázat jí, že skutečně stojím na její straně?"

„Buď sám sebou! Jsi dobrý člověk, ukaž jí toho dobrého, milého člověka, kterému záleží na ostatních lidech. Promluv si s ní sám, bez té své Karen anebo až příliš ochranitelského Jacksona. Jen ty a ona. Ukaž jí, jaký jsi ty, Spencere Grahame! Dej jí důvod, aby ti věřila. Sám víš, že činy jsou mnohem více než slova!" poradila mu upřímně laskavá Evelyn, přestala mít ruce založené na prsou, poplácala něžně bratra po rameni na podporu a pak už se pomalým krokem vydala zpět k domu.

Bylo něco okolo jedenácté hodiny čtvrtek, dvacátého pátého května. Blížilo se poledne, když se ozvala jakási tlumená rána, která Jacksona nepříjemně prudce probudila. Jako kdyby ho někdo plácnul studeným, mokrým ručníkem přes obličej; nepříjemné. Okamžitě se vyhoupnul na nohy a zmateně se rozhlížel kolem sebe, jako by snad ani nevěděl, kde se právě nachází. Pokoj byl najednou prázdný. Isabella, kterou měl hlídat, byla z ničeho nic pryč; mimo jeho dohled.