Po nehodě rodičů se Isabella uchýlila do ústranní. Žádný společenský život, žádní přátelé a žádná práce. Už více než sedm let se ukrývá v útrobách domu svého nejstaršího bratra; studuje, čte, píše, učí se na hudební nástroje a snaží se úplně vyhýbat...
Oops! This image does not follow our content guidelines. To continue publishing, please remove it or upload a different image.
Skoro až neslyšný ruch, který se držel ve vzduchu, právě protnulo hlasité a pronikavé zatroubení vozidla na ulici před hotelem. Jednalo se o hotel Tower; vyšší budovy, která byla o malinko starší než ty ostatní okolo a byla jednoduše přehlédnutelná. Isabella sebou poté okamžitě vyděšeně trhla, prudce otevřela oči a posadila se na postel. Rozespale si protřela své unavené oči a pořádně se rozhlédla kolem sebe. Seděla uprostřed veliké postele s obyčejným bělostným povlečením, na nočním stolku po její pravé ruce byla malá lampička a pevná linka s adresářem všech čísel. V rohu té malé místnosti stála také ještě dvě křesla, u dveří věšák, na kterém visela černá kožená bunda a její narůžovělý župan. Zpod druhých dveří vycházelo nepatrné světlo a byla slyšet puštěná tekoucí voda. Na kraji postele ležela tenká mikina, nějaké tričko a světlé džíny. Oblečení rozhodně nepatřilo Isabelle a bylo úplně nové.
Neměla ani to nejmenší tušení, kde se právě nachází a jak se tam vůbec dostala.
Isabella začínala být lehce nervózní, srdce jí nezastavitelně bušilo a špatně se jí dýchalo, tedy snad jen do chvíle než se ty druhé dveře, zpod kterých se linulo to světlo, neotevřely a ven z nich vyšel muž ze včerejší noci. Bílou košili měl zmačkanou a do půlky rozepnutou, rukávy vyhrnuté po lokty. Akorát si ještě otíral obličej do hotelového ručníku a když si ho poté stáhnul, všimnul si Isabelina strnulého pohledu, kterým na něj doslova zaraženě zírala: „Dobré ráno!"
„Ráno?" utrousila nakonec velmi potichu Isabella, přestala na něj tupě civět a letmo se rozhlédla kolem sebe, když se zeptala: „Jak jsem se sem vůbec dostala? A kde to vlastně jsem?"
„Po cestě se vám podařilo usnout. Spala jste docela tvrdě a nechtělo se mi vás budit, tak jsem vás sem přinesl. Londýn, hotel Tower, pokoj číslo osmatřicet," prozradil jí a když si všimnul, jak mírně znejistila, proto ještě dodal: „Taky jsem vám objednal snídani a sehnal jsem vám oblečení na převlečení, protože jste si při vašem velmi rychlém odchodu ani nic moc sebou nezvala."
„Děkuji!" špitla potichu znovu Isabella a nemotorně vylezla z postele. Zamířila si to rovnou ke stolu u křesel v rohu, na kterém byla snídaně položená od pokojové služby. Znovu se otočila na muže a děkovně se na něj usmála, znovu jí na nepatrnou chvilku sklouznul pohled na jeho odhalený hrudník, a nakonec mu ještě řekla: „Myslím si, že jsme se včera představili, ale i tak mohli bychom si tykat? Nemyslím si, že bychom měli mezi sebou nějaký vysoký věkový rozdíl, jestli to tedy nevadí?"
„Jistě, není to problém," oplatil jí milý úsměv Jackson až se mu přitom na levé tváři objevil takový nepatrný ďolíček, pak se ale muž narovnal, dopnul si těch pár knoflíčků na hrudi u své košile a hned na to dodal upřímně: „Tak když už jsme u toho tykání, tak bych nesměl zapomenout zmínit, že potřebujeme nějaké peníze na zaplacení pokoje. Svou poslední hotovost jsem dal za snídani a oblečení pro tebe!"
