Po nehodě rodičů se Isabella uchýlila do ústranní. Žádný společenský život, žádní přátelé a žádná práce. Už více než sedm let se ukrývá v útrobách domu svého nejstaršího bratra; studuje, čte, píše, učí se na hudební nástroje a snaží se úplně vyhýbat...
Oops! This image does not follow our content guidelines. To continue publishing, please remove it or upload a different image.
Procházka to byla poměrně příjemná a jak slíbil Spencer i krátká, i když Isabella byla ráda, že sebou nemusí tahat nějaké zavazadlo, protože to už by to tak příjemné nebylo. Mikinu, kterou měl předtím půjčenou Jackson, měla uvázanou kolem pasu, počasí tady bylo hodně hezké. Bylo sice již pozdní odpoledne, ale slunce stále zářilo na modravé obloze a vzduch stál bez hnutí. K budově hotelu Ambasador se došourali za necelou hodinku pomalé, klidné chůze.
Isabella se zmoženě zhroutila do toho nejbližšího křesílka, které ve vstupní hale bylo po ruce. Kombinace vedra, dusna a hladu jí nedělala moc dobře, taky to možná bylo, protože si dala prášek nalačno. Tiše vyčkávala, dokud Spencer se svou nepříliš dobrou francouzštinou pro ně nezajistí čtyři pokoje.
Hotel Ambasador byl mnohem hezčí, modernější než ten hotel Tower, ve kterém bydlela s Jacksonem. Napříč celou budovou se nesla příjemná hudba a jemná květinová vůně. Všechno bylo sladěné do bílé, modré a tmavého, tvrdého dřeva. Zaměstnanci nosili bílá trička a černé kalhoty nebo sukně. Isabella si mírně připadala jako v britském golfovém klubu, kde měl její bratr členství. Pokoje měli až v sedmém patře a hned u sebe. Karen ho měla hned u výtahu, vedle Spencer, poté byl Isabelin a hned naproti ní měl svůj vlastní pokoj Jackson.
„Pro dnešek už radši zůstaňte na svých pokojích, bude to tak lepší. Večeři si také klidně objednejte na pokoj, pokud máte hlad. Všechno si nechte psát na pokoj, potom se to zaplatí. Ovšem žádné toulání po hotelu ani nikde jinde jasný? Netuším, zda nás sem někdo sledoval a nemusíme na sebe hned poutat pozornost prvních pár hodin, co jsme tady," poslední větu Spencer vážně zdůraznil a podíval se přitom na Isabellu. Poté už se podle pokynů všichni zavřeli na svém vlastním pokoji.
Poprvé za těch pár šílených dní byla Isabella najednou zcela sama. Spokojeně si prošla celý svůj pokoj, který zahrnoval skromnou koupelnu, předsíň a pokoj s velkou manželskou postelí, pohovkou, konferenčním stolkem a plazmovou televizí. Rozhodně to byl mnohem větší luxus nežli v londýnském hotelu Tower, ale na to tolik nehleděla.
Unaveně sebou plácla na postel a zadívala se na bělostný strop nad sebou, ten jediný byl snad stejný.
Netrvalo to ani nijak dlouho a za chvilku začínala být z toho klidu kupodivu až mírně nesvá. V posledních dnech se neustále něco dělo. Bylo to divné, ale snad se jí i začínalo líbit být středem toho velkého chaosu, aspoň tak nemusela myslet na své zbytečné starosti, které zůstaly v Londýně. Jistě i tak na to musela trochu myslet. Přemýšlela, co se teď děje ve vile, jak jsou na tom její bratři, jestli jí hledají a mají o ní strach. Měla špatný pocit z toho, co udělala, z toho útěku, který v záchvatu podnikla. Na druhou stranu byla to změna a ta se jí líbila.
Poté také musela myslet na Blaka, toho tam také nechala, a to neoficiálně zasnoubeného. Když na něj pomyslela, nebušilo jí nezastavitelně srdce nebo ani "neměla motýly v břiše", jak si myslela, že to má být, když někoho milujete. Když nad tím tak přemýšlela, sama si uvědomovala, jak to bylo. Štvalo jí, že mu neřekla, jak to opravdu cítí. Že mu neřekla, to, co jí právě došlo. Sice byl dobrá partie, jak říkávaly mladé služebné uchvácené z jeho šarmu, ale pro Isabellu to byla zcela neznámá partie, kterou nejspíše ani nemilovala. A bylo to venku. Nemilovala ho, bylo to očividné, až teď to opravdu viděla. Věděla o něm, že pochází z nějakého starého anglického šlechtického rodu, pracoval v právnické firmě Edwarda a byl velmi pozorný. Ovšem nic z toho nebylo to, co by jí zajímalo.
