Po nehodě rodičů se Isabella uchýlila do ústranní. Žádný společenský život, žádní přátelé a žádná práce. Už více než sedm let se ukrývá v útrobách domu svého nejstaršího bratra; studuje, čte, píše, učí se na hudební nástroje a snaží se úplně vyhýbat...
Ups! Tento obrázek porušuje naše pokyny k obsahu. Před publikováním ho, prosím, buď odstraň, nebo nahraď jiným.
Žlutavé slunce se konečně vyhoupnulo i nad střechy těch nejvyšších budov ve velkém londýnském centru. Na silnicích se hojně tvořily dopravní špička a na ulicích bylo obvyklé pravidelné živo. Lidé spěchali do svých prací nebo si užívali snídani v kavárnách, restauracích. Město pulzovalo životem ostatně jako každý jiný den, pondělí dvacátého druhého května nebylo nijak výjimečné. A co se týkalo toho ruchu, tak ten byl i v jedné odlehlé uličce, před malou kavárnou. U stolku vysedával úplně sám vcelku vysoký chlapík, který měl hlavu zabořenou do aktuálních ranních novin a snažil se soustředit jen na čtení.
Ve světle hnědých upravených vlasech měl dané sluneční brýle, které zatím nepotřeboval. Koženou hnědou bundu rozepnutou, bylo mu příjemné teplo, protože ho hřály vcelku silné sluneční paprsky. Na stolku před ním stál hrnek s černou kávou, talířek s nějakým pečivem a také jeho telefon, po kterém neustále pokukoval, jako by snad očekával telefonát.
Najednou z ničeho nic u chodníku jen kousek od toho stolu, u kterého muž seděl, zastavilo velké černé auto se ztmavenými skly a záhadným chováním. Chvilku se nic nedělo, poté auto konečně přestalo vrčet a z místa spolujezdce vystoupila vcelku krásná a poněkud mladá žena. Dlouhé, štíhlé nohy, krátká minisukně s rozepnutým elegantním sakem. Vlasy rozpuštěné padající na ramena. Rázně za sebou zabouchla dveře a vydala se k muži s novinami. Zastavila se hned naproti němu u druhé židle, zahleděla se na něj svým vyzývavým pohledem a jen v tichosti vyčkávala, než získá plně jeho pozornost.
„Váš šéf byl s mou prací spokojen? Že se mi ani nikdo neozval, jak bylo domluveno," ozval se posléze zadumaný muž, složil ranní noviny, které položil na stůl vedle telefonu a podíval se na ní svýma světle zelenýma očima. Povytáhnul zvědavě levé obočí a rukou jí nezapomněl pobídnout k volné židli, aby se posadila k němu. Žena na to nijak nezareagovala. Zůstala stát přesně tam, kde se prvně zastavila. Chvilku ještě mlčena, když pak svým křehkým hlasem stroze řekla: „Vy moc dobře víte, že byl více než spokojen. Také moc dobře víte, že kvůli tomu jste byl najat, abyste práci odvedl, tak jak jí dokáže odvést jenom vy. Tady je ta vaše slíbená odměna!"
Protáhla spokojeně obličej, když k němu pak natáhla ruku s velkou, plnou, bílou obálkou, kterou vytáhla z kapsy svého elegantního saka. Muž se pro ni tedy okamžitě natáhnul, ale žena na poslední chvilku, jemně ucukla, takže na ni nedosáhnul. Rázem se žena mírně usmála, vydechla, a ještě mírně dodala: „Náš ústřední ředitel o vás projevil skutečný zájem. Padl jste mu do oka, nebo tedy hlavně vaše činy, a to se jen tak někomu nepodaří. Vážně byste měl zvážit své možnosti a také naši nabídku. Nikdo vám za vaši práci nenabídne víc než naše společnost. Případy byste si mohl vybírat sám, peněžní limit byste měl neomezený, pokud by se jednalo o práci!"
„Máte pravdu, zní to vážně lákavě, ale od jisté doby jsem radši na volné noze. Nerad se upisuji jedné jediné vládě. Je to takové svazující pro někoho jako jsem já, to snad chápete ne?" zeptal se jí muž a pořádně se natáhnul pro svou obálku, kterou jí konečně sebral z ruky a znovu se usadil zpět na své místo.
