Slečna Komplikovaná [TRILOGIE]

01 | Ústředna Edward s jeho jízlivými poznámkami

V místnosti se ozývalo jen neúnavné tikání hodin visících na zdi a šustění papírů, ve kterých se žena sedící v křesle ještě přehrabovala. Uplynulo bezmála dvacet minut od začátku jejich sezení a mladou McNeilovou už pomalu začínalo mravenčit v nohách od toho sezení v tureckém sedu. Hleděla zamyšleně před sebe a přemýšlela, kolik by toho asi mohla stihnout, kdyby tady takhle nemusela zbytečně vysedávat a čekat, než se začne vůbec něco dít. Ženě sedící naproti ní nějaké to zdržení nevadilo; byla totiž placená pravidelnou částkou ať už jim to trvalo, jakkoliv dlouho.  

Psycholožka měla nohu přehozenou přes nohu, na klíně položené veliké desky s papíry, do kterých horlivě zapisovala poslední důležité informace, které už nějakou dobu držela v hlavě a neměla čas si je zapsat dříve. Její kostýmek měl decentní levandulovou barvu, vlasy stažené do úhledného ohonu. Slečna Shermanová byla o něco starší a taky elegantnější než sama Isabella. Když dáma v kostýmku přestala se zapisováním, odložila desky i s perem na konferenční stolek, sundala si brýle s tenkými stříbrnými obroučky z očí, posadila si je do vlasů a konečně se podívala na zamlklou Isabellu před sebou. Chvilku na ní jen upřeně hleděla, četla v jejím kupodivu nezvyklém, klidném výrazu, který měla ve tváři.

Isabella McNeilová měla jistý nepříjemný problém. Přesně před dvanácti lety přišli sourozenci o oba své rodiče při nešťastné autonehodě. Isabelle bylo tehdy dvanáct, takže jistým věcem rozuměla, ale stále z nich byla zmatená. Její nejstarší bratr byl dospělý a Byronovi zbýval rok do plnoletosti. Malý Sam si z toho vůbec nic nepamatoval, protože mu byli sotva čtyři roky. Pro Isabellu to tedy bylo skutečně nejtěžší. Přestala důvěřovat ostatním lidem, začala mít panické záchvaty a podléhala nepříjemný úzkostem. Proto tedy musela opustit školu a zůstat v sídle Springhill, kde byla skutečně v bezpečí. Uplynulo dlouhých dvanáct let a Isabella i tak nadále zůstávala izolovaná ve své bublině. Už rok měla vystudovanou vysokou školu a měla se pomalu začít rozmýšlet, co bude dál. Pracovat vlastně ani nemusela, mohla žít z fondu, který ji nechali rodiče, ale stále to znělo jako dost nudný život. Proto se musela rozhodnout, jak svůj život teď v novém roce uchopí.

Z přemýšlení jí nakonec vytrhla až psycholožka, která si mírně odkašlala, když si přestala zapisovat a prohlásila: „Podle toho, co jsem tak od vás teď slyšela, tak bych to brala za krok správným směrem. Všechno se lepší? Je to tak?"

„Kupodivu ano, řekla bych, že od toho vánočního večírku, před kterým jsme měli schůzku naposledy bych si klidně dovolila říct, že dělám jisté pokroky," přiznala se jí upřímně Isabella, když se na svou psycholožku konečně podívala a mírně se spokojeně usmála, když se jí zas zeptala: „Pokroky? V jakém slova smyslu?"

„Tak třeba jsem se nechala přemluvit, abych šla na vánoční večírek. Víc teď komunikuji také se svým prostředním bratrem, dost často za mnou chodí na návštěvy, jo a taky jsem si na večírku našla známost, přítele," prohlásila s dalším spokojeným úsměvem Isabella, když sledovala, jak si to všechno psycholožka zapisovala do svých poznámek. Pak se zarazila, podívala se na Isabellu a zopakovala po ní: „Přítele?"