Slečna Komplikovaná [TRILOGIE]

07 | Přátelé jsme od té doby, co jsi mě unesla

V londýnském centru už bylo prosvětlené ráno. Isabella toho na dnešní den moc nenaspala. Probudila se uprostřed noci a od té doby se neustále převalovala a nemohla přestat přemýšlet nad tím, co všechno se teď stane a jak to asi vysvětlí bratrovi. Teď už seděla na posteli ve své noční košilce a hleděla na Jacksona, který ještě spal, schoulený v křesle v rohu místnosti. Nebylo to nic pohodlného, což si ona moc dobře uvědomila a taky jí to trápilo. Trápila ji také včerejší výměna názorů, chápala, proč byl naštvaný, a ještě neměla ani možnost se mu za tu hloupost omluvit. Bála se, že na ní bude naštvaný. Byla mu vděčná za všechno, co pro ni za tak krátkou chvilku udělal a bylo jí líto, že by se měli rozejít rozhádaní. Popravdě na ní měl zvláštní vliv, který v ní probouzel něco, co neznala. Líbila se jí ta jeho upovídanost a zvědavost. 

Isabella byla povětšinou jen potichu, protože nikdy neměla okolo sebe, se kterými by mluvila nebo chtěla mluvit, ale on jí prostě dokázal ke konverzaci doslova přemluvit, i když by normálně jen mlčela. Na druhou stranu měla pocit, že mu může říct cokoliv, i když ho skoro vůbec neznala, což byla další anomálie, kterou naprosto nechápala. Možná že to taky bylo proto, že se neznali a on jí nemohl soudit.

„Abych byl upřímný, tak mě trochu děsíš. Je trochu zarážející, když otevřu oči a první co uvidím jsi ty po ránu, jak na mě takhle upřeně koukáš!" ozval se do toho ticha z ničeho nic Jackson a otevřel jen jedno oko, aby se podíval na její překvapenou reakci. Isabella samozřejmě okamžitě zrudla studem a více se zabalila do županu, protože jinak by na sobě měla jen tu tenkou košilku. Styděla se před ním.

„Ale já jsem na tebe přeci vůbec nekoukala! Spletl jsi se, akorát jsem tě chtěla probudit," dostala ze sebe nakonec první věc, která se jí podařila takhle na rychle vymyslet. Jackson se nad tím jen mírně pousmál, jemně kývnul na souhlas a již se na ní podíval pořádně.

„Máš hlad? Nechtěla by ses jít nasnídat někam ven? Pak bychom mohli vyrazit za tvým bratrem do nakladatelství," zeptal se jí a mírně se v křesle narovnal. Z tohohle spaní ho začínala nepříjemně bolet záda, ovšem nechal si to pro sebe. Kupodivu už se začínal v Isabelle vyznávat, takže kdyby jí to prozradil, tak by z toho určitě byla špatná a on v ní nechtěl zbytečně nějaký pocit viny. Přišla mu zajímavá a nevídaně nevinná. V dnešní době nepotkával dospělé jedince, kteří by nebyli ani trochu zkažení moderní společností, aspoň jeden neduh u nich našel, i on jich pár sám měl. Ovšem ona byla tak nevinná, byla jako bílé nepokreslené plátno umělce.

„Na snídani do města mezi lidi? Na veřejnosti" vypískla až skoro přehnaně nadšeně Isabella a hned na to vyskočila z postele. Počkala, než Jackson souhlasně přikývne a pak už rychle spěchala do koupelny, aby se upravila. Vyčistila si zuby, učesala si vlasy a hodila si studenou ranní sprchu. Zanedlouho už byla venku převlečená do obyčejných džínů a mikiny, co jí Jackson včera koupil. Pak už vyrazili do města, aby si konečně dali první jídlo dne, na které se oba těšili, protože ani včera toho moc nejedli.