Kulka proletěla Maddy kolem hlavy. Stačil by jeden krok a Madison by byla nadobro mrtvá.
Byl to Zayn, který vystřelil po ní vystřelil. Měl jediné štěstí, že se nepohnula.
Sklouzla na zem a znova se rozplakala. Celá bledá se dívala Zaynovi do očí. Chtěl si ji přitáhnout k sobě, ale ona se po zadku posouvala pryč od něj.
Smrti teď teoreticky unikla jen o vlásek. Při posouvání, však do něčeho narazila.
Harry.
Předal Niallovi zbraň a dal před ní ruce, aby se chytla a zvedla se ze země.
,,Neboj, už to bude dobrý," zašeptal a pomohl jí se zvednout. Políbil ji na čelo, aby věděla, že je v bezpečí.
Nohy se jí však podlomily, a proto málem znova spadla na zem. Naštěstí ji Harry pevně držel u sebe v objetí. Na nic nečekal a vzal si ji do náručí. Ruce obmotala kolem Harryho krku a položila si hlavu na jeho hruď. Pořád krásně voněl vanilkou.
,,Stůj, nebo přísahám, že na ni vystřelím," řekl Zayn a znova na ní namířil zbraň.
,,Zayne, neubližuj ji, prosím," zašeptal Harry a ustoupil o krok dozadu ke dveřím.
Harry cítil, že je dívka v jeho náručí už velice unavená z toho všeho. Její klepající se tělo držel ve svém pevném náručí. Každou chvílí měl pocit, že ho opustí. Měla zavřené oči a měl pocit, jako by znova nepravidelně dýchala.
Zayn to však musel udělat. Příkazy jsou příkazy. Zvedl zbraň a vystřelil po ní.
Místností se ozvalo bolestné vyjeknutí a zalapání po dechu.
Z pohledu Madison:
Pod žebry jsem ucítila neskutečnou bolest. Co se stalo? Byla jsem hodně zmatená. Všechno se odehrávalo až moc rychle. Nad sebou jsem viděla Harryho vystrašený výraz. Pak už jsem se snažila vnímat všechno kolem sebe, ale nedalo se to.
Tlumeně jsem slyšela Harryho hlas:
,,Maddy, nezavírej oči, prosím. Neboj se, všechno bude dobrý. Ne, neusínej," šeptal vystrašeně.
Snažila jsem se ze všech sil nezavřít oči, ale nešlo to. Cítila jsem se, jako by mě právě teď někdo ovládal. Třeba smrt? Bylo to dost pravděpodobné.
Poslední věc, kterou si vybavuji před tím, než jsem zavřela mé oči, byly hlasy kluků.
„Nialle, ona umírá!"
„Vem ji do obýváku! Hned!"
„Běžím pro lékárničku. Zastavte jí tu krev!"
,,Lásko, neupouštěj mě," byla poslední slova, které jsem slyšela. Zavřela jsem nedobrovolně oči a celý svět se propadl do nekonečné tmy.
Co když jsem teď umřela? To je to tady tak temné? Cítila jsem chlad po celém mém těle. Asi teď vážně opouštím tento svět. Zbavím se aspoň všeho mého trápení, které mě doprovázelo při pobytu na zemi. Třeba se znovu uvidím s Bayley.
Je možné, že jsem teď v nebi? Nejspíš ne, bylo by tu jistě více světla a nadýchané růžové mráčky. Pravděpodobně by tady byli i takoví ti prdelatí andělíčci.
Vzpomněla jsem si na dovolenou, na které jsme všichni byli. Jen já, mamka a Cole. Bylo to naprosto vzrušující. Cole nám zařídil ten nejkrásnější hotel v celém Marseille. Byli jsme v jednom z nejkrásnějších muzeí, které jsem kdy viděla. Le Palais Longchamp.
Dělí se na dvě části. Jedna část je určena umělcům a druhá je zaměřena na přírodní historii. Čekala jsem, že se po zavření mých očí přenesu na podobné místo. Nebo aspoň na místo podobné, jako jsme se učili o řeckých bozích.
Nebo jsem snad v pekle? Aspoň by tady tomu odpovídala ta tma. Jistě je to pro mě větší šance potkat tady Bayley. Čekala jsem od pekla asi něco víc. Proč tu nejsou ohně a škemrající duše o milost?
Aspoň by se tu mohl objevit Hádes se svým trojhlavým psem Kerberosem. Při vzpomínce na Hádese si vzpomenu na jeden večer, kdy jsme se spolu s Harrym koukali na pohádky. Harry nám vybral pohádku Hercules. Řekl mi, že se tím aspoň něco naučím, když už nechodím do té školy.
Ta tma je fakt otravná.
Co když už se nevrátím zpět?
________________________________
Nevěřím tomu, ale u psaní této kapitoly jsem si celkem slušně pobrečela. Co si myslíte? Jak to všechno dopadne?
Děkuji za všechny přečtení, hvězdičky a komentáře ❤️
Máte nějaké otázky - > pište do komentářů
Líbí se vám kapitola - > hoďte tam tu hvězdičku.⭐
Dávejte mi na sebe pozor. ❤️
15.8. 2022 (Další totální přepis celé kapitoly. RIP nesmyslná části o Kloboučníkovi)