Lidi mě se tak nechce tenhle příběh ukončit. Ne, že by tohle byla poslední kapitola, ale je jedna z posledních a mě to zatraceně děsí, protože pak budu muset začít psát něco jiného. Jenže já nechci. Vážně ten konec musím psát? Chci, aby tenhle příběh trval navěky... No nic, snad se Vám část bude líbit :) Love you all :*
---------------------------------------------------------------------------------------
LOUIS:
Nemohl jsem tomu uvěřit. Všechno se seběhlo příliš rychle. V jednu chvíli jsem ležel v posteli se zlámanýma nohama a v tu druhou jsem stál před zrcadlem a snažil se něco udělat se svými vlasy, abych ve svůj svatební den vypadal alespoň trochu jako člověk.
Čtyři měsíce aktivní rehabilitace, která mi až do nedávna zaměstnávala většinu dne, mi daly celkem zabrat. Bylo až k neuvěření, jak rychle to uteklo. Ty první dny jsem myslel, že to mučení nikdy neskončí, protože to bolelo jako prase, ale nyní mi to připadlo, jako kdybych jen párkrát zamrkal. Najednou se šestnáct týdnů nezdálo jako věčnost. Bylo to tak zvláštní.
„Páni." Vydechl Niall, který zrovna vešel do pokoje ruku v ruce se svým přítelem. Při tom pohledu jsem se musel usmát. Těm dvěma to spolu opravdu slušelo. Byl jsem za ně rád. Alespoň někdo měl naději na šťastný konec.
„Moc ti to sluší." Vydechl Zayn s mírným úsměvem. Přešel blíž ke mně, aby mi mohl upravit kravatu. Zhluboka jsem se nadechl a pousmál se. Žádná slova nemohla vyjádřit, jak rád jsem byl, že jsem je tady mohl mít. Dodávalo mi to sílu. Byl jsem přesvědčený, že bez nich bych se už dávno zhroutil. To oni byli mými pilíři, které mě drželi nad vodou. Kdyby nebylo jich, už dávno bych se utopil.
„Díky." Špitl jsem a znova se otočil k zrcadlu, abych se mohl prohlédnout. Snad v životě jsem nebyl tak nervózní, jako právě teď. Sice je pravda, že jsem si svůj svatební den představoval krapet jinak, ale v tenhle moment na tom nezáleželo. Měl jsem nervy tak hluboko v kýblu, že jsem dokázal myslet jen na to, kolika způsoby by se dnešek mohl pokazit.
„Už je tady?" zeptal jsem se potichu a přitom si začal hrát s lemem svého saka. Tak moc jsem na tuhle otázku nechtěl znát odpověď, ale zároveň jsem to musel vědět. Nejspíš by mi vybuchl mozek, kdybych se musel nechat překvapit. Bylo toho na mě přespříliš a fakt, že by se tu možná mohl ukázat můj otec, mi moc nepomáhal. Vlastně dělal prvý opak. Už jen z pomyšlení na to, že bych ho mohl za pár okamžiků potkat, se mi dělalo špatně. Vážně jsem se začínal bát, že to nezvládnu. Byl jsem si jistý, že kvůli němu udělám nějakou chybu a všechno Harryho úsilí půjde do kytek. Tak moc jsem ho nechtěl zklamat. Část mě dokonce i toužila strávit zbytek života právě s ním, ale ten temný hlásek uvnitř mé hlavy mi neustále šeptal, jak neschopný jsem a jak se všechno kvůli mně opět pokazí.
Niall mě se zachmuřelým výrazem poplácal po rameni a přikývl. Nemusel to gesto ani dělat. Jeho výraz mluvil za všechno.
Roztřeseně jsem se nadechl a pevně zavřel oči, abych zahnal slzy. Nechtěl jsem ho tady. Ten člověk mi zničil život. Kdyby nebylo jeho, všechno by bylo v pořádku. Nic na světě jsem si nepřál víc než to, aby se můj otec prostě vypařil z povrchu zemského. To jsem toho opravdu chtěl tak moc?
„Nic ti neudělá." Ujistil mě Zayn a vzal mou hlavu do svých dlaní, aby se mi mohl pořádně podívat do očí. „Styles tady má víc ochranky než prezident v Bílém domě. Navíc jsem tady já. Nedovolím, aby ti znovu ublížil." Nemohl jsem si pomoct. Jeho slova mě jednoduše dohnala k slzám. Původně jsem neměl v plánu brečet, ale stalo se.
Vymanil jsem se ze Zaynova sevření a pevně ho objal. Potřeboval jsem, aby mě někdo držel. Byl jsem plný emocí, které ze mě musely ven, pokud mě nechtěly roztrhnout. Černovlásek to naštěstí pochopil a také mě silně stiskl. Spokojeně jsem se sám pro sebe usmál a uvelebil se na jeho hrudi.
„Někdy si přeju, abych tenkrát nebyl tak slepý a pochopil fakt, že jsem se ti líbil." Špitl jsem tak potichu, aby nás Niall neslyšel. Nechtěl jsem ho naštvat. Až moc dobře jsem věděl, jak moc mu na Zaynovi záleží. Nikdy by se ho bez boje nevzdal. „Kdybych to pochopil, všechno mohlo být jinak." Černovlásek se zhluboka nadechl a vtiskl mi něžný polibek do vlasů. Bylo více než jasné, že pro mě má stále v srdci určitý kus místa, ale mnohem více prostoru zabíral blonďáček. Teď už bylo pozdě na to, abych uvažoval o vztahu ze Zaynem.
„Myslím, že všechno je přesně tak jak má být." Pošeptal mi Zee do ucha, přičemž mě pomaličku hladil po vlasech. „Sice jsem přesvědčený, že Styles je ten největší kretén na téhle planetě, ale na druhou stranu věřím Liamovu úsudku." Při těch slovech jsem se od černovláska mírně odtáhl, abych se na něj mohl zmateně podívat. Nějak jsem moc nepobíral to, co řekl.
„Li tvrdí, že pro tebe má Harry slabost." Vysvětlil mi Zayn s protočením očí. „Prý si je jistý, že vás dva čeká krásná budoucnost. Nebo něco takového." Nemohl jsem si pomoct. Prostě jsem se tomu musel zasmát. Najednou mi bylo o hodně lépe. Zaynova slova mi dodala naději. Třeba měl Liam pravdu. Možná pro nás s Harrym existoval šťastný konec.
„Děkuju." Špitl jsem těsně předtím, než jsem se naplno odtáhl a pro změnu se vrhl kolem krku Niallovi. „Vám oběma. Udělali jste toho pro mě víc než kdokoli na téhle planetě. Nikdy vám to nebudu schopný oplatit."
„Prosím už dost nebo budu brečet." Zasmál se Niall, ale já věděl, že už je pozdě. Byl jsem si zatraceně jistý, že už mám na obleku několik slaných kapek, které spadly z jeho očí.
„Dobře, dobře." Odtáhl jsem se smíchem a znova se obrátil k zrcadlu, abych se mohl naposledy upravit.
Zayn s Niallem se každý postavili po jednom mém boku a opřeli se bradami o má ramena. Všichni jsme se na sebe zakřenili a chvíli jsem tak zůstali stát, abychom si mohli vychutnat ten okamžik.
Ještě včera by mě nenapadlo, že bych na téhle divné donucené svatbě mohl být šťastný, ale když jsem měl u sebe tyhle dva, šlo to tak nějak samo. Cítit se s nimi pohodlně a v bezpečí bylo pro mě tak nějak automatické. Přál jsem si, abychom takhle mohli zůstat ještě o nějakou tu minutku déle, jenže to bohužel nešlo. Venku už na mě nejspíš všichni netrpělivě čekali. Nemohl jsem to déle protahovat.
„Doufám, že další svatba bude právě ta vaše." Řekl jsem a vzal oba za ruku. „Jste spolu moc krásní." Špitl jsem se slzami v očích a ještě jednou je pevně objal. „Přeju vám jen to nejlepší." S úsměvem jsem se od nich odtáhl a zhluboka se nadechl. Pořád jsem byl zatraceně nervózní, ale nyní to nebylo, protože bych se bál. Spíš se to podobalo těm motýlkům v břiše, které lidé mají, když jdou na své první rande nebo když mají po dlouhé době vidět někoho, na kom jim záleží. Tohle rozhodně byla ta dobrá nervozita. Najednou jsem se cítil o hodně lépe. Možná přece jen existovala nějaká ta naděje. Všechno přece nemohlo být špatné až do konce mého života, ne? Muselo na mě čekat něco hezkého. Teď už jsem o tom byl přesvědčený.
„Můžu dál?" ozvalo se ode dveří po krátkém zaklepání. Rychle jsem se otočil a téměř ihned mi spadla brada někam na podlahu.
„Mami?" vydechl jsem ohromený tím, že jí opravdu vidím. Tak moc mi chyběla. Od toho dne, kdy mě Harry odnesl z centra Boží vůle, jsem jí neviděl. Už jsem se začínal bát, že jí ten parchant něco provedl. Nevím, co bych dělal, kdybych se dozvěděl, že jsem o ni znova přišel.
„Nemůžu uvěřit, že jsi opravdu tady." Zamumlal jsem do jejího ramena, jakmile jsem se vrhl do její náruče. Bylo uklidňující znova cítit její vůni. Už jsem se toho nikdy nechtěl vzdát. Přál jsem si, abych mohl mít normální život a ona se mnou mohla zůstat navěky. Nebylo fér, že mi jí za pár hodin zase vezme ten podělaný psychopat.
„Ani já ne." Řekla a přivinula si mě blíž k sobě. „Vlastně jsem tady jen díky Harrymu. To on přesvědčil tvého otce, aby mě sem vzal." Téměř ihned jsem se od ní odtáhl a vyděšeně se na ní zadíval. Mohl jsem si jen domýšlet, co Troy chtěl za tuhle malou laskavost. U něj nikdy nebylo nic zadarmo.
„Klid." Usmála se Jay a pohladila mě po tváři. „Harry to přijal místo svatebního daru."
„Díkybohu." Vydechl jsem úlevou a znova se uvelebil v jejím objetí.
„Tak jo." Zasmála se po chvíli a mírně se odtáhla. „Už je čas." Na malou chvilku jsem po těch slovech zamrzl. Pořád jsem se mírně bál, ale teď když už všechno bylo perfektní, bylo to o hodně lepší. Měl jsem po svém boku všechny lidi, které jsem potřeboval a za pár okamžiků uvidím člověka, kterému jsem už jednou dal všechno a nyní jsem se to chystal zopakovat.
Neuměl jsem to moc vysvětlit, ale mezi mnou a Harrym vždycky šlo o určitou oddanost. On byl ochotný pro mě udělat cokoli, protože ho jednoduše uspokojovalo se o mě starat a jediné, co za to žádal, byla moje poslušnost, kterou jsem mu velice rád dal. Podivnější vztah mezi námi snad být ani nemohl, ale mě to bylo jedno. V ten moment, kdy jsem ho uviděl stát na konci uličky, jsem naprosto jistě věděl, že nezáleží na tom, jestli mě někdy bude milovat tak hluboce jako já jeho. Jediná opravdu důležitá byla ta, abychom zůstali spolu a vzájemně se doplňovali, protože dokud jsme utvářeli jeden perfektní celek, měli jsme naději na naše ‚žili spolu šťastně až navěky'.
Mamka mě pomaličku dovedla až k Harrymu a na konci mi nezapomněla pošeptat, že všechno bude v pořádku. Vděčně jsem se na ni usmál a vložil roztřesené ruce do těch Kudrnáčových, které byly na rozdíl od těch mých ocelově pevné. Nechápal jsem, jak to dělá. Já měl nervy totálně v kýblu, ale on vypadal naprosto vyrovnaně. Taky jsem se chtěl umět tak uklidnit.
„Vážení hosté, sešli jsme se zde, abychom spojili životy dvou mladých lidí, kteří si k sobě našli cestu." Začal vykládat oddávající, ale já ho skoro nevnímal. Jediné na co jsem se dokázal soustředit, byly Harryho nádherné zelené oči, které se mi vypíjely do duše. V ten okamžik bych přísahal, že jsem cítil, jak Kudrnáč prohledá samotné dno mě samotného a přijímá každičkou mou část. Snad nic na světě by mě nemohlo udělat šťastnějším. Teď už jsem chápal, proč lidé o svém svatebním dni mluví jako o tom nejkrásnějším v jejich životě.
„Nyní si vyměňte své sliby." Vypadlo z oddávajícího a já okamžitě zamrzl. Nikdo mi neřekl, že bych si měl něco připravit. Byl jsem naprosto v háji. Jak jsem měl asi teď z patra vymyslet něco, čím bych mohl Harrymu říct, jak moc jsem mu za tohle vděčný. Nic z toho co mě napadalo, se nezdálo dostačující. Všechno se to zdálo jako prázdná slova bez sebemenšího významu. Proč prostě nemohlo existovat nějaké zařízení, které by mu to prostě ukázalo? Všechno by bylo mnohem jednodušší.
„Louisi..." Promluvil Harry, čímž přitáhl mou pozornost zpátky k němu. „Já vím, že dnešní den není ani zdaleka takový, jaký sis ho vysnil, a můžu ti odpřisáhnout, že život se mnou nebude žádné peříčko, ale slibuju ti, že se postarám, abys dostal všechno, po čem toužíš, protože si to zasloužíš. I když ty si myslíš něco jiného." Dodal Kudrnáč rychle, aby zarazil moje protesty. „Přál bych si, aby ses někdy mohl vidět, tak jak tě vidím já. Jako toho neskutečně odvážného, milého, krásného a naprosto dokonalého chlapce, který si toho vytrpěl víc, než většina lidí, ale i přes to má sílu žít dál a dokonce se i smát." Snad nikdy jsem se nečervenal tak jako právě teď. Jeho proslov mě nechával naprosto bez dechu. Po tomhle jsem neměl sebemenší šanci vymyslet něco, co by se alespoň z poloviny vyrovnalo tomuto výkonu.
„Lou...ty...ty moc dobře víš, že na tyhle věci moc nejsem." Harry se kousl do spodního rtu a pobaveně zavrtěl hlavou. „Hádám, že tímhle vším se snažím říct, že je mi to líto. Zpackal jsem to a ano cítím se za to, co se ti stalo zodpovědný, ale to není ten důvod, proč tady dnes stojíme." Nemusel jsem být dvakrát génius, aby mi došlo, že tuhle část už nacvičenou neměl. Zdálo se, jako kdyby se v něm uprostřed řeči něco zlomilo, a on pocítil touhu mi všechno vysvětlit. „Stojíme tady, protože tě chci mít pro sebe do konce života. Jsem sobec, Louisi, a to ten největší. Nemohl bych tě nechat jít. Ani kdybych sebevíc chtěl. Jsi pro mě až příliš perfektní." Poté nastala chvíle ticha. Všichni byli tím Harryho proslovem naprosto uchváceni. Sice v tom nebylo žádné, miluju tě, jak to na svatbách bývá, ale to nevadilo. I tak to bylo nádherné. Byl jsem si zatraceně jistý, že tenhle okamžik si z naší svatby budu ještě hodně dlouho přehrávat pořád dokola.
„J-já...já...já nevím, co na to říct." Vysoukal jsem ze sebe, jakmile jsem se dostatečně vzpamatoval. „Přijde mi, že na světě neexistují slova, která by vyjádřila, jak vděčný ti za všechno jsem." Věděl jsem, že se mi v očích lesknou slzy, ale odmítal jsem je zadržovat. Už tak mě stálo všechny síly, abych se udržel pohromadě. Měl jsem takový pocit, že se ze všech těch silných emocí, kterým jsem pomalu ani nerozuměl, sesypu. Bylo toho moc. Netušil jsem, jestli se z toho někdy dokážu vzpamatovat.
„Jsi muž, který mi zachránil život. Doslova." Uchechtl jsem se, abych zahnal nervozitu a zmáčkl Harryho ruce pevněji, abych si dodal odvahu. „Jak bych někomu takovému nemohl podlehnout? Jsi jeden z nejúžasnějších lidí, které jsem kdy potkal." Mírně jsem se usmál a maličko jsem se k němu přiblížil, abych mohl vstřebávat více jeho tělesného tepla. Z nějakého důvodu mě jeho přítomnost uklidňovala. „Vím, že si o sobě myslíš, že si jeden z těch špatných, ale to není pravda. Znám tě Harry Stylesi. Mohl by si být hrdina, kdyby si chtěl. Při nejmenším pro mě už jedním jsi." Zhluboka jsem se nadechl a mírně se na něj usmál. „Děkuji. Za dnešní den i za všechno ostatní. Teď už vím, že jedině s tebou můžu být šťastný." Na Harryho rtech se také objevil malý úsměv, který společně s tím mým začal rozšiřovat. Všichni na nás zírali naprosto neschopni jediného slova. Nejspíš od nás nic takového nečekali. Jen jsem doufal, že si nikdo nevšimne, že jsme si neřekli ta dvě slůvka, která slibovala věčnou lásku. Opravdu jsem netušil, jak bychom zrovna tohle vysvětlili.
„Eh...dobře." Oddávající si odkašlal a párkrát se zhluboka nadechl, aby se dostatečně uklidnil. „Pokud tedy nikdo nemá žádné námitky..." Muž vedle nás se odmlčel, aby se ujistil, že opravdu nikdo nic nenamítne a pokynul Niallovi, aby nám podal prstýnky, které jsme si s Harrym při následujících slovech vyměnili. „V tom případě vás prohlašuji za manžele. Můžete se políbit." Kudrnáč ke mně vzhlédl a až příliš opatrně přiložil ruku na mou tvář. Zalapal jsem po dechu a snažil se nezačít panikařit. Už to bylo tak dávno, kdy jsme se naposledy líbali. Zajímalo mě, jestli jeho rty pořád chutnají tak dobře, jak si pamatuji.
Čím blíž jsme k sobě byli, tím víc se můj dech zrychloval. Pral jsem se sám se sebou, abych se na něj hned teď nevrhl. Tak šíleně moc jsem po tom polibku toužil, ale zase jsem věděl, že nemůžu převzít kontrolu. Harry by mi to nedovolil a taky bych s největší pravděpodobností svou horlivostí všechno zkazil.
„Tak políbíš mě už?" zakňučel jsem nedočkavě, přičemž jsem mu zapletl prsty do vlasů.
„Velice rád." Usmál se Kudrnáč a hned na to jsem ucítil jeho ústa na těch mých. Bylo to jako kdyby všechno okolo nás zmizelo. Bylo to tak zvláštní, ale zároveň naprosto skvělé. Žádná slova na světě nemohla popsat to, jak báječně jsem se v tu chvíli cítil. Stačí snad jen říct, že jsem si připadal kompletní. S Harrym najednou všechno dávalo smysl. Už jsem se nemusel ničeho bát. On byl se mnou a já nějakým záhadným způsobem věděl, že zrovna Kudrnáč nikam nikdy neodejde.
Popravdě netuším, jak dlouho jsme se tam před zraky celé Harryho rodiny a mých dvou kamarádů ztráceli jeden v druhém a vlastně mě to ani nezajímalo. Čas najednou nebyl důležitý. Jediné na čem záleželo, jsme byli mi dva a fakt, že už jsme spolu navěky svázáni. Přál jsem si, aby ten okamžik nikdy neskončil. Snad jako každý při své svatbě, protože kdo by taky chtěl ukončit tu nejdokonalejší chvíli svého života?
HARRY:
Neochotně jsem se od Louise odtáhl a se zasněným úsměvem jsem si ho prohlédl. Byl tak nádherný. Dalo by se říct, že přímo zářil štěstím. Myslím, že to ho dělalo ještě krásnějšího. Nemohl jsem uvěřit tomu, že tohle dokonalé stvoření je už navěky moje. Bylo to tak zvláštní. Vždyť ještě nedávno jsem o něj málem přišel a teď jsem ho mohl držet v náruči a líbat ho. Bylo to k neuvěření. Musel jsem se pořád štípat, abych se ujistil, že se mi to jenom nezdá.
Zbytek svatby probíhal normálně. Ochranka odvedla Louisova otce, jakmile jsme podepsali oddací listy. Nechtěl jsem, aby tady zacláněl a kazil nám náš velký den. Přál jsem si, aby si to modroočko užil tak moc jak se to jenom dá.
Ostatní hosti se přemístili do sálu, který jsme měli rezervovaný na oslavu. Vyslechli jsme si nějaké ty přípitky, krájeli jsme dort, tancovali jsme a na těch pár hodin to opravdu vypadalo, jako kdybychom byli zamilovaný pár. Užíval jsem si to, jak nejvíc to šlo. Chtěl jsem na tenhle den vzpomínat ještě hodně dlouho.
„Pojď se mnou." Špitl jsem Louisovi, když už jsme chvilku seděli a nabírali nové síly na další tanec. Modroočko se na mě zvědavě zadíval a velice ochotně se se mnou proplížil ven, kde bylo více ticha a také soukromí.
„Dlouho jsem nad tím přemýšlel." Začal jsem, jakmile jsem si byl jistý, že jsme sami. Nechtěl jsem, aby nás někdo rušil. Zvlášť, když jsem si nebyl jistý Louisovou reakcí. „Pořád vlastně nevím, jestli je to dobrý nápad. Možná to teď celé pokazím, ale jsem přesvědčený, že tohle je pro tebe ta nejlepší možnost." Louis se nechápavě zamračil a o krok ode mě odstoupil. Už asi tušil, že se mu to moc líbit nebude. „Zažil sis tady toho hodně, a i když si teď nejspíš myslíš, že odjet není správné, já věřím, že s odstupem pochopíš, že to bylo jediné řešení."
„Posíláš mě pryč, že jo?" zeptal se Louis šeptem. Viděl jsem na něm, jak se snaží zakrýt bolest a zklamaní, které se mu objevilo v očích, ale nepodařilo se mu to.
„Jde o studium v New Yorku na dva roky." Vysvětlil jsem mu a pro jistotu ho chytl za ruce, aby mi nikam neutekl. Nechtěl jsem riskovat, že provede nějakou hloupost. „Během pobytu ve státech si odpočineš a až se vrátíš, všechno bude mnohem lepší. Slibuju." Louis začal dýchat přerývaně. Bylo na něm vidět, že panikaří, že ode mě nechce. Cítil se se mnou v bezpečí. Uměl jsem si představit, jak děsivé mu to muselo připadat, ale nic lepšího jsem pro něj udělat nemohl. Nechat si ho u sebe by přineslo akorát tak příliš mnoho komplikací.
„Dobře." Pípl modroočko s tváří sklopenou k zemi, abych mohl vidět jeho emoce. „Pokud si to přeješ. Pojedu." Řekl vyčerpaně a mírně se zavrtěl. Skoro jako kdyby mu jeho vlastní kůže byla nepříjemná.
„Všechno bude zase dobré. Uvidíš." Louis na má slova jen přikývl a udělal další krok dozadu. Vůbec se mi nelíbilo, že se ode mě vzdaluje, ale nemohl jsem mu v tom bránit. Akorát bych věci jen zhoršil, kdybych něco udělal.
„Jsem unavený. Můžeme si o detailech promluvit zítra?" zeptal se stále se sklopenou hlavou. Zdálo se mi, že zadržuje slzy, ale nebyl jsem si tím jistý. Taky jen mohl být opravdu vyčerpaný.
„Jdi si lehnout. Hned přijdu." Řekl jsem a něžně ho pohladil po tváři, než jsem ho nechal jít.
Dívat se jak odchází, bylo těžké a to jsem věděl, že ho za pár minut opět uvidím. Netušil jsem, jak se dokážu vzdát na dva roky. Zdálo se to nemožné, ale bylo to nutné zlo. Tady už pro něj nebylo bezpečno. Byl jsem si jistý, že jeho otec by se ho snažil dostat zpátky. V New Yorku na něj ten parchant nedosáhl. Bylo to tak nejlepší. To jsem si alespoň pořád dokola opakoval. Doufal jsem, že tomu i brzy uvěřím, protože jinak neexistovala šance, že bych Louise nechal odletět.