My new boss

The most beautiful day

Lidi mě se tak nechce tenhle příběh ukončit. Ne, že by tohle byla poslední kapitola, ale je jedna z posledních a mě to zatraceně děsí, protože pak budu muset začít psát něco jiného. Jenže já nechci. Vážně ten konec musím psát? Chci, aby tenhle příběh trval navěky... No nic, snad se Vám část bude líbit :) Love you all :*
---------------------------------------------------------------------------------------

LOUIS:

Nemohl jsem tomu uvěřit. Všechno se seběhlo příliš rychle. V jednu chvíli jsem ležel v posteli se zlámanýma nohama a v tu druhou jsem stál před zrcadlem a snažil se něco udělat se svými vlasy, abych ve svůj svatební den vypadal alespoň trochu jako člověk.

Čtyři měsíce aktivní rehabilitace, která mi až do nedávna zaměstnávala většinu dne, mi daly celkem zabrat. Bylo až k neuvěření, jak rychle to uteklo. Ty první dny jsem myslel, že to mučení nikdy neskončí, protože to bolelo jako prase, ale nyní mi to připadlo, jako kdybych jen párkrát zamrkal. Najednou se šestnáct týdnů nezdálo jako věčnost. Bylo to tak zvláštní.

„Páni." Vydechl Niall, který zrovna vešel do pokoje ruku v ruce se svým přítelem. Při tom pohledu jsem se musel usmát. Těm dvěma to spolu opravdu slušelo. Byl jsem za ně rád. Alespoň někdo měl naději na šťastný konec.
„Moc ti to sluší." Vydechl Zayn s mírným úsměvem. Přešel blíž ke mně, aby mi mohl upravit kravatu. Zhluboka jsem se nadechl a pousmál se. Žádná slova nemohla vyjádřit, jak rád jsem byl, že jsem je tady mohl mít. Dodávalo mi to sílu. Byl jsem přesvědčený, že bez nich bych se už dávno zhroutil. To oni byli mými pilíři, které mě drželi nad vodou. Kdyby nebylo jich, už dávno bych se utopil.

„Díky." Špitl jsem a znova se otočil k zrcadlu, abych se mohl prohlédnout. Snad v životě jsem nebyl tak nervózní, jako právě teď. Sice je pravda, že jsem si svůj svatební den představoval krapet jinak, ale v tenhle moment na tom nezáleželo. Měl jsem nervy tak hluboko v kýblu, že jsem dokázal myslet jen na to, kolika způsoby by se dnešek mohl pokazit.

„Už je tady?" zeptal jsem se potichu a přitom si začal hrát s lemem svého saka. Tak moc jsem na tuhle otázku nechtěl znát odpověď, ale zároveň jsem to musel vědět. Nejspíš by mi vybuchl mozek, kdybych se musel nechat překvapit. Bylo toho na mě přespříliš a fakt, že by se tu možná mohl ukázat můj otec, mi moc nepomáhal. Vlastně dělal prvý opak. Už jen z pomyšlení na to, že bych ho mohl za pár okamžiků potkat, se mi dělalo špatně. Vážně jsem se začínal bát, že to nezvládnu. Byl jsem si jistý, že kvůli němu udělám nějakou chybu a všechno Harryho úsilí půjde do kytek. Tak moc jsem ho nechtěl zklamat. Část mě dokonce i toužila strávit zbytek života právě s ním, ale ten temný hlásek uvnitř mé hlavy mi neustále šeptal, jak neschopný jsem a jak se všechno kvůli mně opět pokazí.

Niall mě se zachmuřelým výrazem poplácal po rameni a přikývl. Nemusel to gesto ani dělat. Jeho výraz mluvil za všechno.

Roztřeseně jsem se nadechl a pevně zavřel oči, abych zahnal slzy. Nechtěl jsem ho tady. Ten člověk mi zničil život. Kdyby nebylo jeho, všechno by bylo v pořádku. Nic na světě jsem si nepřál víc než to, aby se můj otec prostě vypařil z povrchu zemského. To jsem toho opravdu chtěl tak moc?

„Nic ti neudělá." Ujistil mě Zayn a vzal mou hlavu do svých dlaní, aby se mi mohl pořádně podívat do očí. „Styles tady má víc ochranky než prezident v Bílém domě. Navíc jsem tady já. Nedovolím, aby ti znovu ublížil." Nemohl jsem si pomoct. Jeho slova mě jednoduše dohnala k slzám. Původně jsem neměl v plánu brečet, ale stalo se.

Vymanil jsem se ze Zaynova sevření a pevně ho objal. Potřeboval jsem, aby mě někdo držel. Byl jsem plný emocí, které ze mě musely ven, pokud mě nechtěly roztrhnout. Černovlásek to naštěstí pochopil a také mě silně stiskl. Spokojeně jsem se sám pro sebe usmál a uvelebil se na jeho hrudi.