My new boss

There is first time for everything

Pro začátek jen takové upozornění, nikdy jsem nebyla na letišti, takže pokud jsem napsala nějakou blbost, tak se moc omlouvám. Snad mi to odpustíte.
Jinak Vám přeji Šťastné a Veselé, hodně dárků a ať se Vám splní každí Vaše přání :*

---------------------------------------------------------------------------------------------------------

LOUIS:

Hned jak jsme dorazili na letiště, Harry mě zatáhl na záchody a nařídil mi, abych se převlekl. Poslušně jsem tedy vešel do kabinky a navlekl si na sebe čisté boxerky i kalhoty. Byla úleva vyklouznout z té vlhké látky. Takhle to bylo mnohem lepší. Neuměl jsem si představit, že bych v tom špinavém oblečení musel strávit, kdo ví kolik dalších hodin.

„Je tady tolik lidí." Vydechl jsem v úžasu, když jsme mířili k místu, kde jsme si měli vyzvednout naše letenky. Harry se na mě ohlédl a zpomalil, aby si mě mohl přitáhnout blíže k boku. Vypadalo to, že se bojí, abych se tu ještě neztratil. No to nebyl jediný. Byl jsem rád, že si mě drží u sebe. Nechtěl bych se omylem nechat unést davem někam do neznáma.

„Ani se nehni." Sykl mi Harry do ucha, když jsme dorazili k pultu, za kterým seděla nějaká ženská a vyzývavě se na mého šéfa usmívala. Vypadala tak trochu jako oživlá panenka Barbie a její postoj jasně naznačoval, co by s tím vysokým kudrnatým mužem chtěla dělat, kdyby se někde ocitli sami.

Vůbec se mi nelíbilo pomyšlení, že by Harry třeba mohl myslet na to samé. Zvedl jsem proto hlavu, abych se ujistil, že je jeho výraz stejně kamenný jako obvykle. K mé úlevě o ni Kudrnáč nejevil sebemenší zájem a tak jsem zůstal poslušně stát na místě. Jen občas jsem se trochu pootočil z jedné strany na druhou ve snaze pochopit, jak může být tolik lidí na jednom místě. Navíc všichni vypadali tak otráveně a unaveně. Jako kdyby na světě pro ně už nebylo ani trochu štěstí. Kdybych měl být upřímný, tak bych řekl, že jsem měl i docela strach. V takovém davu jsem se necítil ani trochu příjemně.

Jakmile můj šéf dostal naše letenky, čekala nás letištní prohlídka. Nikdy jsem se snad ještě nenudil tak moc jako právě v tenhle moment. Chvílemi jsem opravdu už netušil, co se sebou. Byl jsem si jistý, že jestli se brzy nestane něco zajímavého tak z toho zešílím. Potřeboval jsem něco dělat. Nebyl jsem zvyklý jen tak stát ve frontě a zírat na prázdna.

„Oops!" Vypískl jsem, když jsem spadl na postaršího pána, který stál za mnou, protože jsem se houpal na patách a neudržel balanc. „Moc se vám omlouvám."
„Držte se ode mě laskavě dál!" Obořil se na mě ten chlapík, což způsobilo, že jsem se přikrčil. Neměl jsem rád, když na mě někdo zvyšoval hlas.
„Vážně mě to mrzí." Pípl jsem v marné snaze si toho muže usmířit.
„Na to vám seru. Za chvíli mi letí letadlo a nepotřebuju, aby se po mě nějakej buzernat válel!" Při jeho slovech jsem sebou trhl a nevědomky se namáčkl blíž k Harrymu. U něj jsem se cítil v bezpečí.

„Už se vám omluvil." Řekl můj šéf a stoupl si přede mě, aby mě před tím naštvaným chlapíkem ochránil. „Není třeba tady dělat scény. Nikdo na ně není zvědavý." S tím se otočil a ukončil tak mužovo vzteklé běsnění.

„Pojď sem." Vydechl něžně a přitiskl si mě k sobě. Bradu si položil na mé rameno a paže si ovinul kolem mého pasu. Líbilo se mi, když jsem se mohl zády opírat o jeho svalnatou hruď. Připadal jsem si pak chráněný. Jako kdyby se z Harryho těla stal štít, který odrážel útoky všech příšer, které by mi chtěly ublížit. „To je tak těžké stát chvíli v klidu?" pošeptal mi do ucha tak, abych to slyšel jenom já.
„Nudím se." Namítl jsem na svou obranu, ale u Kudrnáče to neobstálo.
„Všichni se tu nudí." Oznámil mi s náznakem pobavení v hlase. „Ale nikdo nevyvádí žádné hlouposti. Jen ty." Harry mi zmáčkl zadek, což způsobilo, že jsem se musel kousnout do jazyka, abych nevypískl.
„Omlouvám se." Řekl jsem tónem, který vypovídal o tom, jak moc líto mi to je. „Neměl jsem v plánu dělat potíže." Zamumlal jsem a společně jsme udělali krok v před.
„To doufám, protože nemám náladu na vymýšlení nějakých trestů. Chci, abys byl můj hodný kluk, který mi pomůže se pořádně uvolnit, až dorazíme do našeho hotelu. Dokážeš teď pár hodin nezlobit, Louisi? Budeš se chovat slušně?"
„Ano." Vydechl jsem těžce a zavzdychal, když jsem ucítil Harryho zuby na svém krku.
„Dobře." Řekl spokojeně a odtáhl se ode mě. Nelíbil si mi ten chlad, který mě ovanul, ale nemohl jsem si stěžovat. Už tak jsem to měl u Kudrnáče nahnuté. „Teď se snaž stát v klidu. Alespoň do doby, než přijdeme na řadu." Přikývl jsem na znamení, že rozumím a raději si vtáhl mobil, abych se nějak zabavil a ujistil se, že neudělám nic hloupého.