My new boss

The perfect dangerous boy

LIAM:

Už několik hodin jsem seděl v nemocničním pokoji a dával pozor na Louise, který se křečovitě držel Zayna a odmítal ho pustit. Po tom, co se pohádal s Harrym, neřekl ani slovo. Sice jsem chápal, proč je na něj naštvaný, ale to ještě neznamenalo, že se do sebe musí uzavřít a trucovat. Zayn ani já jsme přece nemohli za to, že je Styles tvrdohlavý bastard. Měl jsem dojem, že si na to Louis už zvykl, ale evidentně jsem se mýlil. Ani on zjevně nemá dostatek nervů, aby zvládl komplikovanou osobnost Harryho Stylese. Nejspíš byl docela zázrak, že to s ním vydržel tak dlouho, aniž by vybuchl.

„Možná bys na něj měl promluvit." Ozval jsem se, když už mě celá tahle situace začínala připravovat o rozum. Bylo k zbláznění tam jen tak sedět, pohledem hypnotizovat zeď a poslouchat to neuvěřitelně otravné pípání. Chybělo už opravdu velmi málo k tomu, abych ten přístroj roztřískal. „Třeba ho tvůj hlas přivede zpátky." Dodal jsem, když od Louise nepřicházela žádná odpověď.
„Promiň, Liame, ale právě teď dokážu myslet jen na to, jaký je náš šéf idiot." Odbyl mě tiše Louis a s povzdechem si položil hlavu na Zaynovu postel. Ta rána, kterou dostal, byla dost silná, takže upadl do bezvědomí. Doktoři sice tvrdili, že se za nějakou dobu probere, ale Louis trval na tom, že u něj zůstane. Bylo na něm vidět, jak se o svého kamaráda bojí. Ani jsem si raději nechtěl představovat, jak hrozné následky by na něm jeho smrt zanechala. „Nedokázal bych mluvit o ničem jiném." Zamulal skoro šeptem a přitulil se k Zaynově ruce. Od chvíle, kdy ho za černovláskem pustili, se té ruky nepřestal držet.

„Víš, že je tu dost vysoká šance, že by se probral a začal by na něj nadávat s tebou, že?" zeptal jsem se v naději, že z něj vyloudím nějakou normální reakci, ale jediné co se mi dostalo, bylo sotva slyšitelné uchechtnutí. Nemusel jsem toho kluka znát dlouho, aby mi pohled na něj trhal srdce.

„Probouzí se?" vyhrkl jsem z ničeho nic, když jsem koutkem oka zahlédl, jak Zayn pohnul jedním prstem a na jeho tváři se objevilo mírné zamračení.
„Asi bychom měli dojít pro doktora." Řekl Louis, ale bylo jasné, že tím my, myslel mě. Nehodlal se od Zayna ani hnout dokud se neujití, že je v pořádku. To řekl Harrymu dost jasně, když se hádali o to, jestli tady zůstane nebo půjde domů, kde by ho jeho šéf nejspíš zamkl v nějakém pokoji bez oken a ujistil se, že už se k němu nikdo nedostane.

Jakmile přišel lékař a několik sester, nastal v pokoji řízený chaos. Zdravotnický personál na sebe začal něco pokřikovat v té jejich hatmatilce, které nikdo jiný nerozuměl a sestry běhaly ven z pokoje a zase dovnitř. Ani já ani Louis jsme netušili co se vlastně děje. Možná jsem mohl mít pravdu v tom, že se náš kamarád vrací zpátky, ale také mohl umírat. Nikdo se nám neobtěžoval říct, co se děje a tak jsme jen seděli venku před pokojem a netrpělivě čekali na to, až se budeme moci vrátit zpátky za Zaynem.

„Bude v pořádku." Ujistil jsem Louise, který se vedle mě chvěl. Nejspíš neměl daleko k pláči.
„A co když ne?" popotáhl a při tom se mi zadíval do očí. „Je to jediné, co mám. Co se mnou bude, když se mu něco stane?" i když se mi to jen těžko přiznávalo, na tohle jsem neměl odpověď. Jediné, co jsem pro toho kluka mohl udělat, bylo ho pevně držet a nepouštět.

„Pan Payne?" ozvalo se najednou nad našimi hlavami. Okamžitě jsem vyskočil na nohy, nechávajíc Louise bezmocně sedět na lavičce. S nadějí v očích jsem se zadíval na doktora, který na mě předtím promluvil a modlil se, aby měl dobré zprávy.
„Ano. Jak je na tom Zayn? Bude mít nějaké trvalé následky?" vychrlil jsem na něj rychle své otázky a nejspíš bych i pokračoval, kdyby si Louis neobmotal ruce okolo mé paže. Zjevně byl zoufalý. Jediné, co ho zajímalo, bylo to, jestli je jeho kamarád naživu. O nějaké další věci se v tuhle chvíli nestaral.
„Kromě silné bolesti hlavy mu nic není. Pár dní si ho tady sice necháme na pozorování, kdyby náhodou, ale nemyslím si, že by se měly objevit nějaké komplikace."
„Děkuji, doktore." S Louisem jsme si vydechli úlevou a téměř okamžitě se vydali za Zaynem. Oba jsme ho už konečně chtěli vidět. Strach, který jsme o něj měli, byl příšerný. Už nikdy jsem se takhle nechtěl cítit. Přísahal jsem si, že příště už lidi, na kterých mi záleží, ochráním. Nemohl jsem dopustit, aby se něco podobného ještě někdy opakovalo.