My new boss

Last day of freedom

LOUIS:

Ráno mě vzbudil nějaký ruch, který vycházel z kuchyně. Rozespale jsem zamrkal a posadil se. Protřel jsem si oči a jen v boxerkách se vydal podívat, co se to vlastně děje.

„Omlouvám se, že jsem tě vzbudil." Řekl Harry s neutrálním tónem, když mě spatřil vcházet do místnosti.

„To je dobrý. Stejně za chvíli vyrážíme do práce, ne?" sedl jsem si na jednu z barových stoliček a snažil se probrat. V noci jsem toho moc nenaspal. Měl jsem plnou hlavu Harryho a toho co se mnou má v plánu. Bál jsem se a zároveň jsem byl zvědaví na to, co mi přinese budoucnost. Možná byla chyba podepisovat smlouvu a možná taky ne. Díky této práci jsem si mohl vydělat pořádné peníze. Lidi dělají i horší věci pro to aby zbohatli než, že se s někým párkrát vyspí.

„Ty se mnou nejdeš." Oznámil mi a já zamrkal překvapením. To pro mě byla novinka. „Pro dnešek máš volno. Zajdi si za kamarády nebo se jen válej u televize. Je mi to jedno. Ale přesně v sedm budeš doma. Potřebuju s tebou probrat pár věcí." Nařídil mi a já beze slova přikývl.

„Dobře." Souhlasil jsem, když mi došlo, že chce slovní odpověď.

„Pokud bys něco potřeboval, zavolej mi." Harry se nahnul přes stůl a položil přede mne mobil. Vykulil jsem oči a netušil, jak bych na to měl reagovat. Tohle jsem nemohl přijmout. „Moje číslo už máš uložené." Řekl a vrátil se k přípravě snídaně. „A nechci nic slyšet. Ve smlouvě stojí, že ti můžu koupit, cokoli mě napadne." Připomněl mi a já si povzdechl. Nemělo cenu mu odporovat.

„Harry?" ozval jsem se váhavě po pár minutách ticha. Moc jsem ho sice neznal, ale přišlo mi, že je něco špatně. Měl jsem nepříjemný pocit, že je na mě za včerejší večer naštvaný.

„Ano?" tázavě se na mě zadíval a postavil přede mě talíř s volským okem, slaninou a tousty.

„Zlobíš se na mě?" zeptal jsem se na něco, co mě trápilo od chvíle, co jsem vešel do kuchyně.

„Proč bych měl?" vrátil mi otázku a já sklopil oči. Možná nebyl naštvaný, ale určitě byl minimálně zklamaný.

„Za ten včerejšek." Pípl jsem a on na mě upřel ten svůj nic neříkající pohled. „Je mi to líto. Prostě jsem zpanikařil. Nikdy jsem to s klukem nedělal a já...mám strach." Vypadlo ze mě a moje tělo se začalo nepatrně chvět. Nevím, čím to bylo. Nejspíš jsem se bál jeho reakce. Anebo jsem prostě jen nechtěl v jeho očích spatřit pohrdání. Z nějakého mně nevysvětlitelného důvodu mi záleželo na tom, co si o mně tenhle kudrnatý miliardář myslí.

Harry si mě ještě chvíli prohlížel. Pak vstal a stoupl si těsně vedle židle, na které jsem seděl. Otočil si mě tak, abych byl k němu čelem a vzal mou bradu mezi palec a ukazováček. Přinutil mě, abych se mu podíval do očí a já zalapal po dechu. Byl nádherný. Nikdy jsem si toho nevšiml, ale teď jsem to viděl úplně jasně.

Jeho mechově zelené duhovky mě k sobě připoutaly a už mě nehodlaly pustit. Bylo to zvláštní. Přišlo mi, že se utápím v jeho očích, ale i tak jsem dokázal vnímat zbytek jeho dokonalého obličeje. A to myslím doslova. Jeho pleť byla perfektní. Nenašel jsem na ní jedinou nedokonalost. A jeho rty neměly sebemenší chybičku.

„Nejsem naštvaný." Řekl a já vydechl úlevou. Bůh ví, proč mi na tom opravdu záleželo. Nechtěl jsem, aby se na mě zlobil. „A pokud jde o včerejšek..." nakousl větu a pak přitiskl svá ústa na ta má. „O tom si promluvíme u večeře." Zašeptal a odtáhl se. Prudce jsem vypustil všechen vzduch z plic a měl co dělat, abych se vzpamatoval. Byl jsem z něj úplně mimo. Celkem mě začínalo zajímat, co to se mnou ten chlap provádí.