My new boss

Weird tension

LOUIS:

Jen velice neochotně jsem na Harryho příkaz vstal, a došoural se do kuchyně. Nejradši bych dnes zůstal v posteli. Hezky schovaný před světem a svým šéfem, který mi pravděpodobně bude následující dny předhazovat svou výhru.

Většinu noci jsem na sebe byl neskutečně naštvaný. Nikdy jsem neměl dovolit, abych podlehl svým touhám. Teď už mi nezbývalo nic jiného, než se modlit, aby na mě byl můj šéf mírný a nedonutil mě tu odpornou věc nosit každý den. To, ale bohužel byla jen marná naděje. Kudrnáč se vyžíval v tom, když mě mohl týrat. Délka mého trestu to jen dokazovala.

Moc jsem se sice ve světě dominantních a jejich podřízených nevyznal, ale byl jsem si zatraceně jistý, že ostatní nadřízení jednoduše nasekají svým partnerům na zadek a tím trest končí. Jediné vysvětlení pro to bylo, že můj šéf se vyžíval v mém utrpení.

Usadil jsem se na barové stoličce a tiše vyčkával, než přede mě Harry postaví snídani. Popravdě jsem neměl vůbec hlad, ale vsadil bych se, že Kudrnáč by žádné výmluvy nepřijal a donutil by mě všechno sníst.

Z mých úst unikl povzdech, který naštěstí můj šéf nezachytil. Ani v nejmenším jsem nestál o to, aby se zeptal, co mi dneska ráno je. Protože pak bych mu musel říct pravdu. Klidě bych vsadil všechno, co mám, že kdybych mu připomněl naší sázku, tak by mi okamžitě nakázal, abych si tu odpornou věc nasadil. O to jsem vážně nestál.

„Natáhni ruku." Přikázal mi z ničeho nic Harry, čímž mě vytrhl z mých myšlenek. Chvíli jsem na něj jen zmateně koukal, ale on mě úspěšně ignoroval. Místo toho netrpělivě popadl mé zápěstí a přitáhl si ho k sobě. Zvědavě jsem se na něj zadíval, ale i když jsem se hodně snažil, nepovedlo se mi odhalit jeho plán. Jako ostatně pokaždé. Doufal jsem, že někdy v budoucnu dokážu odhadnout, co na mě chystá. Rozhodně bych si tím ušetřil spoustu nervů.

Kudrnáč nasměroval svou druhou ruku do své kapsy a vylovil z ní erekční kroužek. Zalapal jsem po dechu a vyděšeně se na něj zadíval. Bál jsem se, že chce, abych si ho nasadil a šel tak s boulí v kalhotách do práce. Už jen z toho pomyšlení se mi chtělo brečet. Tohle mi přece nemohl dělat.

„Nekoukej na mě tak." Zasmál se můj šéf a vrátil se k přípravě snídaně. „Je to tvoje. Můžeš tu věc vyhodit nebo si jí nechat. Je mi to jedno. Vyhrál jsi." Oznámil mi s lhostejným tónem.
„Cože?" zamračil jsem se a snažil se v celé téhle situaci najít nějakou jeho lest, ale ani za nic jsem nemohl přijít na to, jakou hru to sakra hraje. „Vždyť jsem se včera udělal. Prohrál jsem."
„Louisi." Harry se na mě usmál a přešel ke mně, aby mohl vzít mou tvář do dlaní. „Dovolil jsem ti vyvrcholit, pamatuješ? Viděl jsem, jak moc se snažíš být hodný kluk. Chtěl jsem ti dát odměnu a tak jsem řekl, že se můžeš udělat." Kudrnáč přejel palcem po mém spodním rtu a na chvíli to vypadalo, jako kdyby mě chtěl políbit, ale nakonec si to rozmyslel. „Byl jsi pro mě moc šikovný." Zašeptal místo toho a něžně mi prohrábl rozcuchané vlasy. Mírně jsem se usmál a odolal pokušení natisknout se na jeho pravou ruku, která ještě pořád ležela na mé tváři.

„Děkuji." Vydechl jsem a nechal Harryho prsty prozkoumávat mé tělo. Najednou se zdálo, jako kdyby se můj šéf ztratil ve svých myšlenkách a jeho ruce začaly něžně přejíždět po mé horní polovině těla. Připadalo mi, jako kdyby byl v nějakém transu. Skoro jako kdyby přestal vnímat okolí. Pozorně jsem sledoval jeho výraz a snažil se přijít na co myslí, ale nedařilo se mi to.

Jeho oči ztmavly, ale neovládala je touha jako pokaždé, když se to stalo. Bylo v nich něco jiného. Něco co jsem nedokázal pojmenovat. Což bylo jediné štěstí. Na něco takového jsem nebyl připravený.