My new boss

First day

LOUIS:

Ráno mě probral otravný zvuk budíku. Zamáčkl jsem ho a se zasténáním jsem se vyhrabal z postele. Normálně bych mohl ještě alespoň dvě hodiny spát, ale kvůli té zatracené smlouvě, co jsem včera podepsal, jsem si nesměl dovolit zpoždění. Něco mi říkalo, že Harry by nebyl moc nadšený. Vlastně jsem si byl skoro jitý, že kdybych hned první den přišel pozdě, nedopadlo by to pro mě moc dobře, nebo spíš pro můj zadek.

Sprchu ani snídani jsem moc nevnímal. Pořád jsem jen uvažoval nad tím, jak se ke mně bude Harry chovat. Bál jsem se, že na mě nebude brát ohledy, že to bude bolet. Strach z toho, co mělo přijít, mě naprosto ovládl. Netušil jsem, jak bude dnešní den probíhat, a jen jsem se modlil, aby na mě můj nový šéf šel pomalu. Ještě jsem nebyl připravený ztratit svojí nevinnost.

Jako omámený jsem se postavil před skříň a sledoval svůj skromný šatník. Byl jsem si sto procentně jistý, že nemám na sebe nic vhodného. Harry pořád nosil obleky, ale tenhle druh oblečení se u mě nevyskytoval. Všechno, co jsem měl, se skládalo ze dvou kalhot, pár triček a jedné mikiny. Kousl jsem se do spodního rtu a s povzdechem si vybral černé džíny a k tomu bílé tričko se světle modrými pruhy.

Když jsem si na sebe ty věci oblékal, myslel jsem si, že je to v pořádku, ale jakmile jsem uviděl svůj odraz v zrcadle, okamžitě jsem změnil názor. Chtěl jsem se ještě narychlo převléct, ale pohled na hodiny mi řekl, že na to rozhodně nemám čas. V rychlosti jsem popadl klíče, svojí otrhanou bundu a vyběhl jsem na ulici.

Srdce mi bilo jako o závod. Takhle nervózní jsem snad ještě nikdy nebyl. Snažil jsem se uklidnit, abych nevypadal tak vystrašeně, ale jakmile se za rohem objevila černá limuzína, každá buňka v mém těle na mě začala křičet, abych rychle utekl.  V ten moment mi naplno došlo, že se ke mně blíží moje budoucnost, o které jsem nevěděl naprosto nic. Už jen pomyšlení na to, že bych nastoupil do toho auta, mě neskutečně děsilo.

Na jednu bláznivou vteřinu mě napadlo, že bych mohl vyběhnout zpátky nahoru a zamknout se u sebe v bytě, ale ten tichý hlásek v mé hlavě mi napovídal, že Harry je ten typ člověka, který by si tam pro mě došel a ještě by vymyslel nějaký kreativní způsob, jak mi připomenout, že mu patřím.

Otřásl jsem se a jen silou vůle se přinutil zůstat stát na místě. Snažil jsem se vnímat jen tu svou zvědavou část, která svým vlastním masochistickým způsobem chtěla zjistit, jak bude páce pro Harryho probíhat.

Limuzína zastavila, ale já se ani nepohnul. Nemohl jsem. V hlavě jsem měl příšerný zmatek a udělat třeba jen sebemenší pohyb pro mě bylo neskutečně náročné.

Nejspíš jsem musel na pár vteřin přestat vnímat, protože najednou se přede mnou objevil muž, který mi otevíral dveře. Nevědomky jsem o krok ucouvl. Znova se mě zmocnil strach, ale musel jsem ho překonat. Teď už nebylo cesty zpět.

Přinutil jsem se nasednout na zadní sedačku a s nepříjemným pocitem v žaludku jsem sledoval, jak za mnou řidič zavírá dveře. Stálo mě všechny síly, abych se nezačal klepat. Nechtěl jsem, aby Harry poznal, jak moc se bojím. Kdo ví, proč jsem před ním chtěl vypadat sebevědomě, i když to byla jen přetvářka.

„Dobré ráno." Pozdravil mě můj nový šéf a já sebou cukl. Vážně jsem se snažil předstírat, že jsem naprosto v pořádku, ale bylo víc než jasné, že se mi to nedaří.
„D-dobré." Zamumlal jsem a moje srdce se znova rozbušilo. Netušil jsem, proč jsem v jeho přítomnosti tak nesvůj. Vždyť přece nevypadal jako nějaký netvor, který by si liboval v mém utrpení. Jenže z nějakého důvodu mi dělalo neskutečný problém uvěřit jeho slovům, která slibovala, že mi neublíží.