My new boss

First time

LOUIS:

Harry byl celý den napjatý. Chtěl jsem mu pomoct, ale pokaždé, když jsem se ho na něco zeptal, jen mě odbyl a řekl ať si hledím svého. Mrzelo mě, že se tak chová. Chápal jsem, že má nejspíš hodně práce a je ve stresu, ale i tak se ke mně mohl chovat lépe. Nic jsem mu neudělal. Teda, alespoň jsem v to doufal.

„Kam jdeš?" vyjel na mě, když jsem se zvedl a namířil si to ke dveřím.
„Na záchod." Odpověděl jsem mírně vystrašeně. Vážně jsem z něj začínal mít strach. Takhle nabroušeného jsem ho ještě nezažil.
„Máš deset minut." Oznámil mi a vrátil svou pozornost zpátky k počítači, do kterého něco zběsile psal.

Rychle jsem opustil jeho kancelář a snažil se potlačit ten nepříjemný pocit, který se mi usídlil v žaludku. Věděl jsem, že něco není v pořádku. Jen jsem doufal, že za to opravdu můžou jen firemní problémy. Taky se klidně mohlo stát, že jsem mu začal lézt na nervy. V mé mysli se usadil nepříjemný hlásek, který mi nepřestával našeptávat, že je všechno jen moje vina. Že Harry se tak chová, protože jsem jen neschopná nula, která si jiné zacházení ani nezaslouží.

„Kam ten spěch?" zasmál se člověk, do kterého jsem cestou vrazil. Byl jsem tak hluboko ponořený do svých myšlenek, až jsem přestal dávat pozor na cestu. Překvapeně jsem zamrkal a vzhlédl přímo do hnědých laskavých očí.

Potlačil jsem zoufalé fňuknutí a donutil se odpovědět. „Potřebuju sem." Ukázal jsem na dveře od pánských záchodů, které se nacházeli jen pár metrů od nás.

Nechápejte mě špatně. Zayna jsem měl i za tu krátkou dobu, co jsem ho znal vážně rád, ale právě teď jsem neměl na nikoho náladu. Byl jsem rozmrzelý díky Harryho náladě, která se mnou mohla mít něco společného, ale taky nemusela.

Kudrnáč se mnou odmítal mluvit, takže jsem netušil, jak mě vlastně vnímá. To mě na tom asi frustrovalo nejvíc. Potřeboval znát odpověď na svou otázku, jinak hrozilo, že mi bouchne hlava.

„To je to tak nutný?" posmíval se mi černovlásek, aniž by si všiml, že opravdu nemám náladu na žerty.
„Ne, jen...jen nemám moc času." Vykoktal jsem a pokusil se kolem něj protáhnout, ale on mě zastavil.

„Děje se něco?" zeptal se starostlivě. Teď už ho všechen humor přešel. Konečně totiž pochopil, že je něco špatně. Jindy bych byl možná rád, že si o svých problémech můžu s někým promluvit, ale v tuhle chvíli jsem o to nestál.

„Všechno je fajn." Pokusil jsem se mu vytrhnout, ale on byl silnější. Frustrovaně jsem vydechl a přestal se s ním prát. Dnešek byl vážně víc než zvláštní.

„Louisi, přestaň blbnout a řekni mi, o co jde." Zayn se zamračil a s obavami v očích si mě prohlédl.
„Nic. Jen...jen...Harry je dneska divný. Asi přenesl trochu toho neklidu i na mě." Vysvětlil jsem mu s povzdechem.
„Je to blbec, když si vztek vybijí na tobě." Prohlásil, což u mě vyvolalo malý úsměv. Byl jsem rád, že je hnědoočko na mé straně. „Ale zase ho chápu. Včera se sem někdo vloupal a pořád se nám nepodařilo zjistit, pro koho ten člověk pracoval. Všichni u ochranky jsou z toho nervní, protože nikdo neví, po čem vlastně šli." Zayn pokrčil rameny a ještě něco dodal, ale to už jsem ho nevnímal. V hlavě se mi totiž začal rodit plán, kterým bych Harryho trochu uklidnil. Zbytek dne bych už v té kanceláři nevydržel, kdyby byl můj šéf pořád tak napnutý.

„Díky, Zee. Už budu muset jít." Krátce jsem ho objal a zmizel na záchodech. Už jsem vážně nutně potřeboval. Navíc jsem měl jen čtyři minuty na návrat. Musel jsem si pohnout, pokud jsem Harryho nechtěl naštvat.