My new boss

Phone call

LOUIS:

Následující den jsem se probral ve své posteli s příšernou bolestí hlavy. Na nočním stolku jsem měl prášky, které mi měli pomoct. Ochotně jsem je spolkl a znovu sebou praštil do postele. Na snídani jsem neměl sebemenší chuť, a jelikož mě Harry ještě nepřišel vzbudit, hodlal jsem ještě pár minut zůstat zahrabaný v peřinách.

Cítil jsem se hrozně a to ne jen díky kocovině. Ztráta mého nejlepšího kamaráda mě zasáhla. Nejhorší na tom celém bylo, že stačilo jen opustit Harryho a všechno by bylo zase jeho dřív. Jenže to jsem nemohl. Ať jsem se na to díval z jakéhokoli pohledu, představa, že bych odešel, se zdála téměř nemožná.

Všechno se mi hroutilo pod rukama. Na světě už mi nic nezbylo. Už tady nebyl nikdo, kdo by mě miloval. A nejhorší na tom celém bylo, že jsem si za to mohl sám. Nikdo mě k ničemu nenutil. Tuhle cestu jsem si vybral dobrovolně.

„Hodláš zůstat celý den v posteli?" ozval se chraplavý hlas ode dveří, který patřil mému šéfovi. Nic jsem mu na to neřekl. Jen jsem se zahrabal víc pod peřinu. Neměl jsem chuť se s ním bavit. To on byl příčina všeho zlého, co se mi včera stalo. Kdybych ho nepoznal, nikdy bych si takhle život nepokazil.

„Nebudu předstírat, že vím, jak se cítíš." Začal pomalu mluvit a přitom se usadil na kraji mé postele. „Protože pravda je taková, že nemám ani tušení, jaké to pro tebe je." Harry ze mě opatrně odhrnul přikrývku, aby mi mohl vidět do uslzených očí a zamračil se.

Několik dlouhých vteřin, které mi připadaly jako celá staletí, si mě prohlížel, než mi odhrnul vlasy z čela a bříšky prstů obkreslil konturu mé tváře. „Jsi tak nádherný." Vydechl užasle, ale vráska na jeho čela nezmizela. „Ale vůbec se mi nelíbí, že jsi smutný." Oznámil mi a natáhl se pro můj mobil, který mi následně podal.

„Zavolej Niallovi." Odpověděl na mou němou otázku. Prudce jsem zavrtěl hlavou a chtěl telefon zase položit zpátky na jeho místo, ale Harry mě zastavil. „Zavolej mu." Zopakoval svůj požadavek rázněji. „Jsem si jistý, že tě pořád má rád, jen tě nechce vidět trpět. Bojí se o tebe. Určitě svých slov litoval hned, jak je vyslovil." Ujistil mě Kudrnáč, když viděl můj nerozhodný výraz. Po té poslední větě už jsem váhal jen malý moment, než jsem vytočil Niallovo číslo. Na světě nebylo nic, co bych si přál víc, než to, aby mi můj nejlepší kamarád odpustil. Chtěl jsem ho zpátky. Sice to ještě nebyl ani den, co se se mnou přestal bavit, ale už tak mi neskutečně moc chyběl.

‚Ahoj, tady Niall Horan. Po zaznění signálu mi zanechte vzkaz.' Ozvalo se z telefonu a já to chtěl vzdát, ale Harry mi naznačil, ať začnu mluvit. Vůbec jsem netušil, co chci říct. Jen jsem věděl, že zoufale potřebuju svého nejlepšího kamaráda. Bez něj jsem nemohl normálně fungovat. Když byl pryč, bylo to stejné, jako kdybych ztratil část sebe. Možná to i tak bylo. Niall byl a vlastně pořád je významnou součástí mého života.

„Čau Ni." Řekl jsem, když se ozvalo hlasité pípnutí. „Tady Louis. Vím, že se mnou teď asi nechceš mluvit, ale to nevadí. Stačí, když budeš poslouchat." Namáhavě jsem polkl knedlík v krku a donutil se pokračovat. Nejradši bych zbaběle zavěsil, ale to nešlo. Dlužil jsem svému kamarádovi omluvu a navíc by mě Harry ani nenechal. „Vím, že ses o mně včera dozvěděl něco, co tě šokovalo a taky vím, že se zlobíš. Chápu to. Máš plné právo být na mě naštvaný a nepromluvit se mnou třeba do konce života, ale něco bys měl nejdřív vědět." Zhluboka jsem se nadechl a polkl slzy, které se mi draly do očí. „Moc mě to mrzí, ale práce pro Harryho není tak špatná. Rád bych ti to někdy vysvětlil, pokud bys mě nechal." Záměrně jsem se vyhnul očnímu kontaktu s mým šéfem a upřel pohled na dveře od koupelny, které byly mírně pootevřené. „Mám tě rád. Jsi jako můj bratr. Nechci tě ztratit jen kvůli hloupé práci, takže prosím, zavolej mi, až se na to budeš cítit." S těmi slovy mi Harry vtrhl telefon z ruky a vložil si ho do kapsy.