My new boss

This pain is just too real

LOUIS:

„M-mami?" vydechl jsem roztřeseně, abych na sebe strhl její pozornost. Nemohl jsem tomu uvěřit. Přede mnou stála žena, která se až příliš podobala na mou matku. „J-jsi...jsi to ty?" můj dech byl nepravidelný a hlava se mi točila jako na kolotoči, ale byl jsem si jistý, že před námi musí stát duch. Jinak jsem si její existenci neuměl vysvětlit. Přísahal bych, že kromě vrásek kolem očí, které jí značně přibyly, se vůbec nezměnila. Vypadala úplně stejně jako v den, kdy jsem ji viděl naposledy. Tohle přece nemohlo být možné.

------------------------------------------------------------------------------

„Louisi." Vydechla ta žena, která se až příliš podobala na mou matku, než aby to nebyla ona. Pořád jsem tomu nemohl uvěřit. Snažil jsem se sám sebe přesvědčit, že mám halucinace nebo je tohle jen nějaký zatraceně živý sen, ale někde hluboko uvnitř jsem věděl, že tohle je skutečnost.

„Jak to že jsi naživu?" zeptal jsem se po dlouhé chvíli ticha, kdy jsme všichni jen stáli a snažili se pochopit, co se tady vlastně děje. Nikdo z nás to nechápal. Tahle žena měla být mrtvá, a přestože jsem si každičký den přál, abych jí mohl ještě naposledy obejmout, nyní jsem se do její náruče nijak nehrnul. Nemohl jsem. Její návrat mě víc bolel, než těšil.
„To je na dlouhé vyprávění." Odpověděla s mírným úsměvem. Niall mě chytl za ruku a pořádně ji zmáčkl, aby mi dal najevo, že tam pro mě je. Přesně věděl, co se ve mně odehrává. V ten moment bych si nemohl přát lepšího kamaráda.
„Zachránil tě on, že ano?" při té otázce jsem měl oči plné slz a můj hlas se lámal snad po každém slově. Nikdy bych si nepomyslel, že den, který by měl být tím nejšťastnějším v mém životě, se stane tím nejhorším.

Moje matka jen jednoduše přikývla na souhlas a zhluboka se nadechla. Zřejmě ji tahle situace zaskočila. Rozhodně mě tady nečekala. Nejspíš ani neměla v plánu mi sdělit, že žije. Díky tomuto vědomí byl pohled na ní ještě těžší.

„Já to nechápu." Zašeptal jsem a pevně se chytil Nialla, abych se udržel na nohou. Kdyby tomu tak nebylo, už dávno by se mi podlomila kolena.
„Tvůj otec..."
„Neříkej mu tak!" Vykřikl jsem v návalu vzteku. Už jsem to nemohl vydržet. Bylo toho na mě moc. „Možná mi dal půlku svých genů, ale nikdy pro mě nebude ničím víc než monstrem."
„Není tak zlý jak si myslíš." Řekla stále s klidem. Vypadala, jako kdyby jí nic nemohlo rozrušit. To se vůbec nepodobalo na tu impulsivní ženu plnou emocí, která mě vychovala.
„Není?! Nebyla si to náhodou ty, kdo mě celý můj život učil, jak je ten muž špatný? Neříkala si mi snad pokaždé, že se k němu nemám přibližovat? Nebyl to náhodou on, před kým jsme utíkali? Jak mi teď můžeš tvrdit, že není zlý?" chrlil jsem na ní jednu otázku za druhou a přitom se snažil udržet vcelku. Byl jsem natolik rozrušený, že hrozilo, že se za chvíli složím. Bylo toho na mě moc. Dalo se vůbec takové emocionální vypětí vydržet, aniž by se při tom člověk zbláznil?

„Tenkrát jsem byla slepá. Myslela jsem si, že je šílený, ale teď vidím věci jeho očima." Oznámila mi s naprostým klidem. Chovala se jako všichni ostatní, kteří se nechali oblbnout nějakou sektou. Nikdy bych nevěřil, že jí takhle uvidím, ale stalo se a já měl najednou pocit, že už nic nemá smysl.
„Ten chlap mě nechal zbičovat jen proto, že jsem ho neposlechl a ještě předtím mě unesl. Co ti na tomhle přijde normální?!" Vyjekl jsem a nevěřícně se na ní zadíval. Do téhle chvíle jsem na vymývání mozků ve své pravé podstatě nevěřil, ale díky své matce jsem si začínal uvědomovat, že je to skutečné. Tohle totiž nebyla ona. Nic z toho, co mi zatím řekla, by žena, která mě vychovávala, nikdy nevypustila z pusy.