LOUIS:
„M-mami?" vydechl jsem roztřeseně, abych na sebe strhl její pozornost. Nemohl jsem tomu uvěřit. Přede mnou stála žena, která se až příliš podobala na mou matku. „J-jsi...jsi to ty?" můj dech byl nepravidelný a hlava se mi točila jako na kolotoči, ale byl jsem si jistý, že před námi musí stát duch. Jinak jsem si její existenci neuměl vysvětlit. Přísahal bych, že kromě vrásek kolem očí, které jí značně přibyly, se vůbec nezměnila. Vypadala úplně stejně jako v den, kdy jsem ji viděl naposledy. Tohle přece nemohlo být možné.
------------------------------------------------------------------------------
„Louisi." Vydechla ta žena, která se až příliš podobala na mou matku, než aby to nebyla ona. Pořád jsem tomu nemohl uvěřit. Snažil jsem se sám sebe přesvědčit, že mám halucinace nebo je tohle jen nějaký zatraceně živý sen, ale někde hluboko uvnitř jsem věděl, že tohle je skutečnost.
„Jak to že jsi naživu?" zeptal jsem se po dlouhé chvíli ticha, kdy jsme všichni jen stáli a snažili se pochopit, co se tady vlastně děje. Nikdo z nás to nechápal. Tahle žena měla být mrtvá, a přestože jsem si každičký den přál, abych jí mohl ještě naposledy obejmout, nyní jsem se do její náruče nijak nehrnul. Nemohl jsem. Její návrat mě víc bolel, než těšil.
„To je na dlouhé vyprávění." Odpověděla s mírným úsměvem. Niall mě chytl za ruku a pořádně ji zmáčkl, aby mi dal najevo, že tam pro mě je. Přesně věděl, co se ve mně odehrává. V ten moment bych si nemohl přát lepšího kamaráda.
„Zachránil tě on, že ano?" při té otázce jsem měl oči plné slz a můj hlas se lámal snad po každém slově. Nikdy bych si nepomyslel, že den, který by měl být tím nejšťastnějším v mém životě, se stane tím nejhorším.
Moje matka jen jednoduše přikývla na souhlas a zhluboka se nadechla. Zřejmě ji tahle situace zaskočila. Rozhodně mě tady nečekala. Nejspíš ani neměla v plánu mi sdělit, že žije. Díky tomuto vědomí byl pohled na ní ještě těžší.
„Já to nechápu." Zašeptal jsem a pevně se chytil Nialla, abych se udržel na nohou. Kdyby tomu tak nebylo, už dávno by se mi podlomila kolena.
„Tvůj otec..."
„Neříkej mu tak!" Vykřikl jsem v návalu vzteku. Už jsem to nemohl vydržet. Bylo toho na mě moc. „Možná mi dal půlku svých genů, ale nikdy pro mě nebude ničím víc než monstrem."
„Není tak zlý jak si myslíš." Řekla stále s klidem. Vypadala, jako kdyby jí nic nemohlo rozrušit. To se vůbec nepodobalo na tu impulsivní ženu plnou emocí, která mě vychovala.
„Není?! Nebyla si to náhodou ty, kdo mě celý můj život učil, jak je ten muž špatný? Neříkala si mi snad pokaždé, že se k němu nemám přibližovat? Nebyl to náhodou on, před kým jsme utíkali? Jak mi teď můžeš tvrdit, že není zlý?" chrlil jsem na ní jednu otázku za druhou a přitom se snažil udržet vcelku. Byl jsem natolik rozrušený, že hrozilo, že se za chvíli složím. Bylo toho na mě moc. Dalo se vůbec takové emocionální vypětí vydržet, aniž by se při tom člověk zbláznil?
„Tenkrát jsem byla slepá. Myslela jsem si, že je šílený, ale teď vidím věci jeho očima." Oznámila mi s naprostým klidem. Chovala se jako všichni ostatní, kteří se nechali oblbnout nějakou sektou. Nikdy bych nevěřil, že jí takhle uvidím, ale stalo se a já měl najednou pocit, že už nic nemá smysl.
„Ten chlap mě nechal zbičovat jen proto, že jsem ho neposlechl a ještě předtím mě unesl. Co ti na tomhle přijde normální?!" Vyjekl jsem a nevěřícně se na ní zadíval. Do téhle chvíle jsem na vymývání mozků ve své pravé podstatě nevěřil, ale díky své matce jsem si začínal uvědomovat, že je to skutečné. Tohle totiž nebyla ona. Nic z toho, co mi zatím řekla, by žena, která mě vychovávala, nikdy nevypustila z pusy.
„Byl jsi nezvladatelný. Musel si nějak získat tvou poslušnost. Jsi jeho dědic konec konců. Je tvou povinností ho ctít a učit se od něj." Začala toho zmetka obhajovat, jako kdyby vlastně o nic nešlo. Nemohl jsem tomu uvěřit. Tohle nebyla ona. Nemohla být.
„Nemám zájem vést tu jeho pošahanou sektu. Chci vést normální život. Daleko od všech těch nesmyslů." Oznámil jsem jí s co možná nejpevnějším tónem. Nehodlal jsem jí dávat nějakou naději, že se k nim někdy přidám. To už bych raději umřel, než celé dny trávit s člověkem, který zničil celou mou rodinu.
„A spaní s multimilionářem za peníze ti přijde normální?" opáčila a poprvé při tom zněla jako opravdová matka, která kárá své dítě. Byl to jen záblesk její staré osobnosti, ale přece jen to bylo něco. Mohl jsem alespoň doufat, že je tady šance na získání ji zpět.
„Pořád lepší než to, co nabízí ten parchant." Odsekl jsem, aniž bych se zajímal o svůj slovník. Obvykle jsem moc nedával. Jen v případě, kdy přišla řeč na toho cvoka. Jenže to se mé matce moc nelíbilo.
„Louisi Williame Tomlinsone! Takhle o svém otci mluvit nebudeš!" Okřikla mě v domnění, že se třeba zamyslím nad svým chováním, ale pravda byla taková, že nic na světě by mě nepřinutilo vzít to zpátky. Ten člověk si zasloužil i mnohem horší oslovení.
„On není můj otec!" Křikl jsem nazpátek. „Můj otec zemřel při požáru našeho domu, když se pro tebe vracel, aby tě zachránil. Jmenoval se Mark Tomlinson. To on mě vychoval, to on mi vysvětlil, že pod mou postelí není žádné strašidlo, to on se mnou hrál fotbal, dělal se mnou domácí úkoly, poradil si se mnou v období puberty a pomohl mi vyrovnat se s prvním zlomeným srdcem. Tenhle muž mi byl tátou. Troy Austin je jen člověk, před kterým jsem se schovával, který mě unesl a ublížil mi. Dokonce mě nechal i několik dní s psychopatem, který nedělal nic jiného, než že mi způsoboval bolest." Ani jsem netušil, kde se to ve mně bere. Vzpomínka na Marka ve mně vyvolala něco velice silného. V životě bych nemohl dopustit, aby někdo jeho místo nahradil. Už jen proto jsem musel zůstat z dosahu toho magora. Nechtěl jsem riskovat, že bych ztratil sám sebe.
„Vím, že ti to tak nepřipadá, ale udělal to pro tebe. Kdybys mu dal šanci, pochopil bys jeho záměry. Mark byl chyba. Nikdy jsem od Troye neměla utíkat a už vůbec jsem toho poldu k tobě neměla pouštět. Oběma nám napovídal hlouposti. Obrátil nás proti naší rodině. Sídlo Boží vůle je místo kam patříme." Zkoušela mě přesvědčit, ale na světě neexistovalo nic, co by mě mohlo donutit se tam dobrovolně vrátit.
„Ne." Vydechl jsem a pevně zavřel oči. Už jsem se na ní nemohl dívat ani o minutu déle. „Tam nepatří nikdo." Dodal jsem a s tím zmizel ve svém pokoji. Potřeboval jsem zmizet. Tady už jsem zůstat nemohl. Bylo to až příliš bolestné.
„Nevím, jak se tomu muži povedlo ti vymýt mozek a vlastně mi to je jedno." Ozval jsem se, jakmile jsem se už převlečený vrátil zpátky do obýváku. „Moje matka, myslím opravdová matka, která mě milovala a která kvůli mně opustila všechno, co měla, jen aby mě ochránila, zemřela při tom požáru společně s mým opravdovým tátou. Ty možná vypadáš jako ona, ale ve skutečnosti jsi někdo úplně jiný, protože ta žena, která mě porodila, by nikdy nestrávila dobrovolně ani sekundu v přítomnosti někoho, kdo jí zabil děti i manžela, kterého milovala celým svým srdcem." Naštvaně jsem si setřel slzy, které mi tekly po tvářích, a přehodil si přes rameno tašku se svými věcmi. „Sorry kluci, ale teď potřebuju být chvíli sám." Vysvětlil jsem jim, když na mě hodili nechápavé pohledy. „A ty vyřiď tomu hajzlovi ať mě i všechny mé přátele nechá na pokoji. Nestojím o to, aby se mi pletl do života. Ať si najde jiného dědice." S těmi slovy jsem opustil Zaynův byt. Potřeboval jsem si utřídit myšlenky někde v klidu.
„Louisi!" Zaslechl jsem hlas své matky, která za mnou nejspíš vyběhla.
„Co?" otráveně jsem se otočil a naznačil jí, aby se už vymáčkla. Původně jsem s ní už nechtěl ztrácet čas, ale ten kus mě, který v ní pořád viděl mou milovanou maminku, mi to nedovolil.
„Miluju tě. Pořád jsem to já. Jen jsem v sobě našla sílu, abych se na celou tu situaci podívala i z jiného úhlu." Viděl jsem na ní, jak moc se snaží, abych to pochopil. Chtěla mě zpátky, to bylo více než jasné, ale já nemohl. Dokud se stýkala s členy Boží vůle, musel jsem se od ní držet dál. Jakkoli bolestné to bylo, neměl jsem na výběr. Před Markovou smrtí jsem mu slíbil, že se od té komunity budu držet dál. Nemohl jsem ten slib porušit.
„Dobře. Řekněme, že bych byl ochotný se podívat na svět jeho očima. Ale i kdybych to udělal, jsem si jistý, že bych nikdy nedokázal pochopit, co ho vedlo k vraždě šesti dětí."
„Byla to nutná oběť. Mark i ty děti byly jen brzdami. Díky nim jsme měli klapky na očích. Jejich smrt mi pomohla vidět věci takové, jaké opravdu jsou a ty to uvidíš také. Stačí jen, když půjdeš se mnou a můžeme být opět rodina." Tak moc jsem tomu chtěl věřit. Tak moc jsem jí chtěl padnout do náruče a být opět s ní, ale nešlo to. Už jen kvůli svým sourozencům a muži, který mě vychoval, jsem musel žít svůj život naplno a hlavně tak, jak jsem si já přál. Kdybych odešel s ní, všeho bych se vzdal a tím pádem by jejich smrt byla zbytečná. To jsem nemohl dopustit.
„Nezájem." Odmítl jsem rozhodně. Nehodlal jsem se k tomu místu ani k tomu muži, který za tohle všechno mohl, přiblížit ani na sto metrů. Kdybych mohl, odstěhoval bych se na druhý konec planety. „Troy Austin pro mě vždy bude jen člověk, který mi vzal všechno. Člověk, kvůli kterému jsem zůstal na světě úplně sám."
„Chápu...zlobíš se, protože jsem tě nekontaktovala, i když jsem přežila. Nechala jsem tě myslet si, že jsem mrtvá a že už nikoho nemáš. Vím, že tě to muselo bolet, ale věř mi, že jsem měla své důvody, proč jsem to udělala."
„Já vím." Řekl jsem naprosto vyrovnaně. Najednou už jsem neměl sílu se hádat nebo se cítit rozrušeně. Uvnitř mě vládl naprostý klid. „To ale nic nemění na tom, že dokud budeš na jeho straně, nechci s tebou mít nic společného. Přijď za mnou, až se z toho vzpamatuješ a opět budeš tou osobou, kterou si bývala." S tím jsem se rozeběhl pryč. Nechtěl jsem s tím mít nic společného. Už tak jsem byl na úplném dně. Nepotřeboval jsem ještě cvoky z Boží vůle, kteří by mě přesvědčovali, abych se vzdal i toho mála, co jsem měl.
HARRY:
Dny bez Louise byly zdlouhavé, nudné a hlavně plné smutku. Nikdy bych si nepomyslel, že by mi něčí společnost mohla tolik chybět. Dříve jsem měl pocit, že se z modoočkova neustálého vrtění na mé sedačce zblázním, ale nyní mi to opravdu scházelo. To, jak mě nevědomky rozptyloval od práce nebo to, jak kouzelně vypadal, když usilovně přemýšlel nad prací, kterou jsem mu zadal.
Před pár měsíci bych tomu ještě nevěřil, ale nyní bych dal cokoli za to, aby se mi můj asistent vrátil. Ani by se mnou nemusel spát. Stačilo by jen, aby seděl na gauči a pročítal si složky, které bych mu dal. Netoužil jsem po ničem jiném, než po jeho přítomnosti. Připadal jsem si opravu uboze, když jsem toho prcka nechal, aby mě takhle zničil.
„Pane?" ozvalo se ode dveří po předchozím zaklepání. Prudce jsem zvedl hlavu a věnoval jeden nezaujatý pohled mojí sekretářce. Dnes jsem rozhodně neměl náladu na její stupidní dotazy ohledně věcí, které by měla zvládat sama. Občas jsem byl na pochybách, jestli je opravdu tak hloupá, nebo si jen hledá záminku, jak by se mnou mohla strávit víc času. Tak či tak mi to lezlo na nervy. „Přišla vaše matka." Oznámila mi po mém vyzvání. Jen jsem si povzdechl a pokynul jí, aby jí pustila dovnitř.
„S čím ti můžu pomoct?" zeptal jsem téměř ihned po tom, co se za mou matkou zavřely dveře.
„To mě ani nepozdravíš?" optala se s pozdviženým obočím. V tu chvíli jsem měl neskutečnou chuť protočit oči, ale raději jsem to neudělal. Moje matka by mi za to byla schopná klidně dát i domácí vězení nebo mi zabavit mé oblíbené auto. Občas zapomínala, že už jsem dospělý a tyhle tresty jsou nepřiměřené mému věku, ale kupodivu to fungovalo. Rozhodně jsem nestál o hádku s ní, která by nakonec stejně skončila jejím vítězstvím.
„Promiň." Povzdechl jsem si a zvedl se od stolu, abych ji mohl obejmout. „Rád tě vidím. Můžu se zeptat, proč si přišla?"
„To už je lepší." S tím se na mě usmála a usadila se na sedačce, na které vždy sedával Louis. Při té myšlence jsem se musel zhluboka nadechnout. Nechtěl jsem na něj myslet. Stejně to nepřinášelo nic dobrého. Bylo by lepší, kdybych předstíral, že nikdy neexistoval. Jen jsem si přál, aby to bylo přesně tak jednoduché, jak to znělo.
„Přišla jsem se zeptat, jak se ti daří." Ozvala se Anne, čímž na sebe opět strhla mou pozornost. „Louis z té večeře zmizel příliš rychle a ty si šel hned po něm. Nejsem slepá. Něco se mezi vámi muselo stát."
„Rozešli jsme se, to se stalo." Řekl jsem prostě, jako kdyby mě to nezajímalo. Odmítal jsem si přiznat, že by mě tato skutečnost mohla trhat zevnitř na kusy. Vždyť přece o nic nešlo. Moji asistenti vždy přicházeli a zase odcházeli. Brzy si jistě najdu někoho jiného a na Louise zapomenu. To jsem si alespoň snažil namluvit.
„To je mi líto, zlatíčko. Jsi v pořádku?" začala se starat. Na její tváři byl zasmušilý výraz. Bylo zřejmé, že jí to mrzelo i za mě. Louis se jí nejspíš zalíbil. Uměl jsem si představit, že už si v duchu plánovala naši svatbu.
„Je mi fajn." Odpověděl jsem chladně a trochu se zavrtěl. Nechtěl jsem o tom mluvit. „Můžu si za to sám. Lhal jsem mu a pak mu vyprávěl, jak je důvěra ve vztazích důležitá. Byl jsem idiot, a proto jsem teď sám. Nedělej z toho prosím drama. Louis i já jsme dospělí. Umíme se vypořádat s rozchodem."
„Ale no tak, Harry." Moje matka mě probodla káravým pohledem a přitom vstala, aby ke mně mohla přijít blíž. „Myslíš, že nepoznám, když moje dítě trpí? Rozchody jsou těžké pro každého. Nebude to žádná ostuda, když si pobrečíš."
„Ale já ho nemiloval, mami. Vím, že by sis přála, aby Louis byl moje spřízněná duše, ale faktem je, že mezi námi šlo spíše o fyzickou přitažlivost, než o cokoli jiného." Řekl jsem s jedovatým podtónem. Už jsem toho měl dost. Nechtěl jsem se o tom bavit. Potřeboval jsem se jen vrátit ke své práci a zapomenout, že někdy nějaký Louis Tomlinson existoval.
„Jistě, zlato. Jen si to dál opakuj, ale i tak si myslím, že tomu neuvěříš." Anne pokrčila rameny a upravila si sáčko, které jí zakrývalo vrchní část tmavě modrých šatů. „Viděla jsem, jak se na něj díváš a nemysli si, že jsem si nevšimla, jak zničeně si vypadal, když odešel. Pokud se rozhodneš, že o něj nebudeš bojovat, bude to tvoje rozhodnutí, ale dle mého bys to měl zkusit. To co vy dva mezi sebou máte, za tu námahu stojí. Věř mi. Konec konců mluvíš s někým, komu manželství vydrželo přes třicet let a to už něco znamená, no ne?" s těmi slovy mi dala pusu na tvář a nechala mě tam stát s otevřenou pusou a zmatkem v hlavě. Netušil jsem, co bych měl teď dělat. Všechno se zdálo být ještě víc zamotané, než předtím.
S povzdechem jsem zavrtěl hlavou a svěsil jí mezi ramena. Netušil jsem, kdy se z mého života stal takový nepořádek. Než jsem potkal Louise, měl jsem všechno pevně pod kontrolou. Jenže teď se všechno bortilo a já netušil, jak se z těch trosek mám dostat ven. Měl jsem pocit, jako kdyby mě trosky mého starého života měly za chvíli rozmačkat. Pomalu jsem nemohl ani dýchat. Všechno bylo špatně a nejhorší na tom bylo, že jsem netušil, jak to napravit.
LOUIS:
Seděl jsem na sedačce a zíral to prázdna. Po tom všem, co se stalo, jsem ztratil chuť do života. Nechápal jsem, jak se všechno mohlo tak rychle zamotat. Vždyť to přece nebylo ještě tak dávno, kdy jsem vedl bezstarostný život, ve kterém jsem byl šťastný. To jsem chtěl od vesmíru tak moc, když jsem si přál, aby to tak zůstalo napořád? To jsem si opravdu v klidu nemohl vydělat nějaké slušné peníze, aniž bych se zamiloval do toho nejsobečtějšího parchanta na téhle planetě? To jsem se jednoduše nemohl přenést přes svou zpackanou minulost, aniž by se mi musela pokaždé nějak připomenout? To jsem toho opravu chtěl tak moc, když jsem si přál, abych jméno Troy Austin už v životě nezaslechl?
Všechno tohle a mnohem víc se mi honilo hlavou. Skoro jsem ani nemohl spát. Pořád jsem musel uvažovat nad tím, jak zpackaný život to vlastně vedu. Kdybych měl všech pět pohromadě, okamžitě bych se zvedl a zmizel bych někam na druhý konec planety. Alespoň bych se zbavil hrozby, kterou pro mě představoval můj biologický otec a třeba bych i dokázal zapomenout na Harryho. Třeba bych se posunul dál, našel bych si nové přátele a začal bych od začátku. V mé hlavě to znělo hezky, ale pravda byla taková, že bych nikdy nedokázal opustit Nialla se Zaynem. Oni byli moje všechno. Potřeboval jsem je k tomu, aby mě drželi při smyslech.
Od mého střetnutí s mou matkou uběhl už asi týden. Do Zaynova bytu jsem se už nevrátil. Až příliš jsem se bál, že bych se s tou ženou opět mohl setkat. Právě teď jsem neměl sílu na vypořádávání se s lidmi, kteří by měli být mrtví, ale nejsou.
Blonďáček i černovlásek nejdříve protestovali. Nechtěli, abych zůstával sám, ale nakonec mě nechali vyhrát. Nejspíš pochopili, že potřebuju být chvíli sám a taky jim došlo, že díky mému odchodu budou mít víc času na sebe. Byl jsem neskutečně rád, že se ti dva našli. Alespoň někdo našel štěstí. Dávalo mi to naději, že i já možná jednou najdu toho pravého.
Popravdě jsem netušil, jak dlouho už sedím na sedačce a uvažuju nad vším, co se právě teď okolo mě děje, ale podle ztuhlosti mého těla, bych řekl, že už to nějakou dobu bude. Měl jsem vážné podezření, že kdyby nezazvonil zvonek, tak by se ze mě stala socha. Dost jsem pochyboval, že by moje klouby k sobě nesrostly, kdybych zůstal v té samé poloze třeba jen o pár hodin déle.
Abych byl upřímný, moje první myšlenka byla, že ten zvonek budu ignorovat, ale po tom, co se ozvalo i zběsilé bušení, jsem se nakonec odhodlal zvednout. Stejně to byl nespíš Niall, který se přišel přesvědčit, jestli jsem se náhodou neutopil ve vlastní sebelítosti. Pokud jsem alespoň trochu dokázal ještě sledovat, co se kolem dělo, tak právě blonďáček mi měl dnes dělat chůvu, zatímco Zayn bude v práci.
S povzdechem jsem otevřel dveře a chtěl jsem Niallovi říct, aby odešel, protože právě teď opravdu nestojím o společnost. Ale velice rychle jsem sklapnul, když jsem na chodbě spatřil vysokého muže s kudrnatými vlasy a překrásnýma zelenýma očima, které najednou vypadaly jako bez života. Takhle jsem si je rozhodně nepamatoval.
Nevím, co to do mě v ten moment vjelo, ale mým tělem projela panika, která mě donutila rychle zavřít dveře a začít zrychleně oddechovat. Zůstal jsem tam stát jako opařený a stále jsem vyděšeně zíral před sebe. Tohle přece nemohlo být možné. Co tady sakra dělal?
Celý jsem se začal třást a v očích mě zaštípaly slzy. Nechápal jsem, co tady dělá. Přece jsme si jasně řekli, že je konec. Už jsem ho nikdy nechtěl vidět, tak proč sem přišel? Proč mě musel takhle mučit? Nic jsem nechápal a v hloubi duše jsem doufal, že mám jen halucinace a Harry Styles rozhodně nestojí před mým bytem.
„Louisi, nebuď jak melej a otevři ty dveře!" Zařval na mě kudrnáč a znova se ozvalo zběsilé bušení.
„Co chceš?!" Vyjel jsem na něj, jakmile jsem prudce otevřel. Všechny emoce, které jsem v sobě měl, jsem přetvořil na vztek. Ten jediný jsem totiž v jeho přítomnosti dokázal ovládat.
„Jen jsem ti přinesl zbytek tvých věcí." Odpověděl už s klidným hlasem a já se zamračil na tašku, kterou držel v ruce. Nic jsem od něj nechtěl. Jen to, aby mi už konečně zmizel ze života. To nebylo zase tak moc, ne? Po tom všem by mi tohle malé přání přece mohl splnit. Bylo to lehké.
„Jsem si jistý, že jsem si všechny svoje věci vzal." Odsekl jsem a znova chtěl zavřít, ale on mi v tom zabránil. Zoufale jsem se před ním snažil nesesypat, jako domeček z karet, ale čím déle jsme tam tak stáli, tím to bylo těžší.
„Přestaň. Tohle patří tobě. Koupil jsem ti to, protože jsem chtěl a stále chci, abys to měl. Tak se prosím nechovej jako uražené rozmazlené děcko a vezmi si to." Natáhl ke mně ruku a já neochotně přijal věci, které mi přinesl.
„Stejně je vyhodím." Zamumlal jsem si pro sebe a Harry se uchechtl. Jeden jeho koutek se zvedl do drobného úsměvu a já si v duchu musel připomenout všechno to, co mi provedl, abych opět nepropadl jeho kouzlu.
„Je to tvoje." Prohlásil měkkým hlasem a stále se na mě díval těmi svými zelenými kukadly, ze kterých se mi podlamovala kolena. „Dělej si s tím, co chceš."
„No...tak díky." Řekl jsem nervózně a pokusil se zavřít, ale on mi v tom opět zabránil.
„Nemohl bych..."
„Ne." Utnul jsem ho dřív, než to stačil doříct, protože jsem si moc dobře uvědomoval, že stačí jen málo a budu znova jen a jen jeho. To jsem nemohl dopustit. Byl bych idiot, kdybych mu znova padl k nohám. „Sbohem, Harry." Zašeptal jsem a konečně se mi povedlo zavřít.
Taška s věcmi mi samovolně vypadla z ruky a já se zhroutil na zem asi dvě vteřiny po ní. Mé tělo ovládly vzlyky. Jeho zrada mě bolela, ale poslat ho pryč bylo ještě desetkrát horší. Tak moc jsem toužil po jeho objetí a polibcích. Odepírat si tuhle slast pro mě bylo těžší než cokoli jiného.
„Kdybys mě vyslechl..." Ozval se jeho tlumený hlas za dveřmi a já si uvědomil, že ještě neodešel. Určitě mě musel slyšet brečet, ale na tom stejně nezáleželo. Věděl, že mi ublížil. To, že zaslechl důkaz, už nebyla žádná pohroma.
„Běž pryč!" Křikl jsem po něm a z druhé strany se ozval povzdech. Počkal jsem, dokud neodešel a pak jsem se naplno oddal bolesti, která mě sžírala za živa. Měl jsem dojem, že pokud mě ta bolest nezabije, tak spáchám sebevraždu. Tohle se nedalo vydržet a nejhorší na tom bylo, že se měly stát mnohem strašlivější věci.