LOUIS:
„Harry..." Vydechl jsem roztřeseně, protože mému šéfovi přestalo stačit pouhé líbání a přesunul se na můj krk, který začal něžně laskat. Přitom si mě na sebe natiskl ještě víc, takže se jeho stehno otíralo o můj rozkrok. Snažil jsem se zabránit své chloubě, aby na ten dotek reagovala, ale k mé smůle mě odmítala poslechnout. Cítil jsem se trapně, když se tohle dělo v místnosti plné Harryho obchodních partnerů a dalších lidí, kteří něco znamenají, ale nemohl jsem tomu zabránit. Veškerou moc měl Kudrnáč a tvrdohlavě se jí odmítal vzdát.
„Co kdybychom se vrátili do hotelu?" špitl mi můj šéf svůdně do ucha, ale místo srozumitelné odpovědi dostal jen tiché zakňučení, které mu jen ukazovalo, jak moc chci, aby si mě vzal. Najednou mi dělalo obrovské problémy normálně uvažovat. Věděl jsem jen to, že ho chci. Všechno ostatní se zdálo nedůležité.
Harry se ode mne odtáhl a vzal mě za ruku, za kterou zatáhl, aby mě popohnal k východu. Nejspíš měl v kalhotách stejný problém, jako já a chtěl se ho co nejdříve zbavit. Ani jsem se mu nedivil. Také jsem se nemohl dočkat osvobozujícího orgasmu.
Celou dobu, kdy jsme mířili ven, jsem se díval do země. Nestál jsem o pohledy, které na nás musela házet většina přítomných. Určitě jsme je naším chováním pohoršili. Vsadil bych se, že ještě nikdo předtím se takhle intimně ke svému asistentovi na veřejnosti nechoval.
Kudrnáč nás dovedl ke vchodu, kde mi nařídil, abych na něj počkal, než nám donese kabáty. S povzdechem jsem se opřel o jeden z mramorových sloupů, které lemovaly uličku, která vedla přímo do tanečního sálu, odkud jsem před chvíli přišel. Netrpělivě jsem čekal, než se můj šéf vrátí a bojoval s potřebou, dotknout se sám sebe. Toužil jsem po uvolnění. V ten moment bych nejspíš prodal i duši samotnému ďáblu, kdyby mi to mělo pomoct.
„Už odcházíš?" zeptal se mě ten muž, který se mnou předtím mluvil v sále. Překvapeně jsem zamrkal a raději si rukama zakryl rozkrok. Nechtěl jsem, aby si ten cizinec všiml mého malého problému a začal mi dělat návrhy, jak se toho zbavit.
„Eh..." Odkašlal jsem si, aby na mě nebylo poznat, jak nervózní ve skutečnosti jsem. Stále jsem měl v hlavě Harryho varování o tom, že se tady nemám s nikým bavit. Nechtěl jsem porušovat svůj slib, ale na druhou stranu jsem zase nechtěl být nezdvořilý a předstírat, že jsem ho neslyšel. „Ano." Vypadlo ze mě nakonec. Doufal jsem, že mu svou strohou odpovědí dám najevo, že nemám zájem a on odejde, jenže to jsem se mýlil. Můj odmítavý postoj si zjevně vyložil jako výzvu, ve které nehodlá zklamat.
„Promiň, ani jsem se ti nepředstavil." Řekl s omluvným úsměvem a udělal pár kroků mým směrem. Nepatrně jsem se odtáhl, abych u něj nestál tak blízko, ale on si k mé smůle myslel, že jsem jen stydlivý. Vůbec nepochopil, že je mi jeho přítomnost nepříjemná. „Jsem Xaver Jones. Vlastním Jones's Indastris." Na tváři se mu usadilo něco, co mělo nejspíš připomínat jako okouzlující úsměv, ale mně to spíše nahánělo strach. Vypadal jako nějaký predátor, který si vyhlédl svou kořist a každou chvíli se chystá zaútočit.
„Aha." Pípl jsem a poznámku o tom, proč by mě mělo sakra zajímat, kterou společnost vlastní, jsem si raději odpustil. Něco mi říkalo, že tohohle muže bych neměl zbytečně provokovat.
Udělal jsem další krok vzad a narazil do něčího vypracovaného hrudníku. Na malou chvíli jsem ztuhnul, protože jsem se lekl, že je to nějaký bodyguard pana Jonese, který mě mu přišel pomoc unést, ale naštěstí mě ovanula dobře známá vůně a já si mohl vydechnout úlevou. Muž stojící za mnou totiž nebyl nikdo, kdo by mě chtěl nějak vážně zranit.
„Harry." Špitl jsem úlevně a otočil se na něj s vděčným pohledem. Nikdo v tu chvíli nedokázal pochopit, jak moc jsem byl rád, že mě vysvobodil z tohoto utrpení. „Omlouvám se." Řekl jsem již hlasitěji a zahanbeně sklopil oči k zemi. Právě mě přistihl, jak porušuji jeho zákaz. Byl jsem si jistý, že mi to nemůže jen tak projít.
„Venku na tebe čeká limuzína." Sdělil mi chladným tónem můj šéf, aniž by mi věnoval třeba jen nepatrný pohled. Stále se jen díval do očí toho druhého muže a snažil se mu telepaticky sdělit zřejmě ne moc milé věci. Vlastně jsem si byl celkem jistý, že kdyby pohled mohl zabíjet, pan Jones by byl už dávno po smrti.
Přikývl jsem a i se svým kabátem jsem vyšel před budovu, ve které se konala ta sláva. Rychle jsem přeběhl k černému autu se zatemněnými skly, které čekalo u chodníku, a zalezl jsem si do něj, abych se schoval před chladným větrem, který nyní ovládal ulice New Yorku.
Nervózně jsem si žmoulal lem saka a čekal na příchod svého šéfa. Byl jsem si jistý, že dnes mě trest nemine. Kdybych si předtím lépe prohlédl Harryho výraz, vsadil bych se, že bych tam našel nápis, který mi oznamoval, že jsem v pořádném maléru. Zavrtěl jsem se na sedadle a nejistě se zadíval ven z okénka. Chtěl jsem vidět, jestli náhodou nezahlédnu Kudrnáče, ale ukázalo se, že jsem to neměl dělat.
Můj šéf se zrovna přátelsky objímal s panem Jonesem a usmíval se na něj jako sluníčko. Kdybych nevěděl svoje, přísahal bych, že jsou to nejlepší přátelé.
Trochu jsem znejistěl. Moje podvědomí ovládl iracionální strach z toho, že Harry dovolil někomu dalšímu, aby se mě dotkl. Nechtěl jsem to už znova zažít a už vůbec ne s někým jako byl ten muž z večírku. Možná se na první pohled zdál milý, ale stačilo mi několik málo jeho slov, abych pochopil, že je jako jedovatý had, který se k vám nepozorovaně přiblíží a pak vás usmrtí. Nestál jsem o společnost někoho takového. Vlastně už jen z té myšlenky se mi nepříjemně svíral žaludek a jeho obsah se snažil dostat napovrch.
„Říkal jsem ti, abys s nikým nemluvil." Ozval se Harry, jakmile se usadil vedle mě. Jeho hlas byl ledový jako led a ostrý jako břitva. Kdyby mi slova mohla ublížit, už by mi nejspíš na nějakých místech tekla krev od několika hladkých řezů.
„Omlouvám se." Pípl jsem znova a stále si nepřestával hrát s lemem mého saka. Nějakým způsobem mě to uklidňovalo. Potřeboval jsem zaměstnat své ruce, aby se mi tolik netřásly. V takovýchto chvílích šel z Harryho opravdový strach. Nikdy jsem totiž nevěděl, co se chystá udělat.
„Měl bych ti připomenout, komu patříš." Zkonstatoval nakonec Kudrnáč, čímž si ode mě vysloužil dychtivý pohled. Toužil jsem znát věc, kterou bych si ho mohl udobřit. Přál jsem si být opět jeho hodným chlapečkem. Nesnesl jsem, když jsem pro něj byl zklamáním.
„Na kolena." Řekl, jakmile se limuzína rozjela a zástěna, která oddělovala řidičův prostor od zadní části auta, se zavřela. Hlasitě jsem polkl a okamžitě udělal, co mi nařídil. Neváhal jsem snad ani vteřinu. Jednoduše jsem mu začal rozepínat kalhoty s touhou přinutit ho sténat moje jméno. Snad nic na světě jsem nechtěl víc, než aby byl na mě pyšný a přestal se zlobit.
Zhluboka jsem se nadechl a nasměroval jsem si jeho chloubu do pusy. Se zavřenýma očima jsem pomalu začal pohybovat hlavou dopředu a dozadu. Snažil jsem se ze svého šéfa vymámit třeba i sebemenší vzdech, abych věděl, jestli se mu to líbí, ale ať jsem dělal, co jsem dělal, on zůstával potichu. Jediné, co nasvědčovalo tomu, že se něco děje, byl jeho zrychlený dech. Jinak se zdálo, že je všechno normální.
Frustrovaně jsem si povzdechl a zadíval se na Harryho. Jenže ten si mě vůbec nevšímal. Jeho pohled byl zaměřený na ubíhající silnici. Protočil jsem oči a vzal si ho ještě hlouběji. Byl jsem odhodlaný z něj vymámit alespoň nějaký zvuk. Odmítal jsem pomyšlení na to, že ho nedokážu přinutit, aby nad sebou ztratil kontrolu. Přál jsem si být tím nejlepším asistentem, jakého kdy měl. Moje iracionální část si totiž myslela, že ho tak přinutím, aby si mě nechal napořád, aby mě nikdy neposlal pryč. Protože to byla věc, které jsem se bál ze všech nejvíc.
Začal jsem jeho penis sát tvrději, rychleji, hlouběji a občas jsem ho poškádlil i svými zuby. S potěšením jsem sledoval, jak se v sobě tvrdohlavě snaží držet vzdechy. Věděl jsem, že se mě snaží potrestat tím, že mi neukáže, že se mu moje práce líbí, ale já mu hodlal ukázat, že ani on nemá takové sebeovládání, aby vydržel být tak dlouho potichu.
Celou dobou jsem pečlivě sledoval signály, které vydávalo jeho tělo, a bránil jsem mu v dosažení orgasmu. Chtěl jsem, aby mě o to požádal. Nebo mi při nejmenším přikázal, abych ho nechal se udělat. Netušil jsem proč, ale najednou jsem toužil po tom, abych měl alespoň jednou na vrch já. Přál jsem si vidět i tu jeho stránku, která se nikdy neřídila žádnými pravidly. Tu stránku, která je volná a dělá jen to, po čem doopravdy touží. Něco mi sice říkalo, že to je nebezpečné a mohl bych díky tomu přijít k úrazu, ale v tu chvíli mi to bylo jedno. Jediné, po čem jsem prahl, byla jeho nespoutanost.
„Dost." Vydechl nakonec Harry, ale jen proto, že jsme zastavili. Odtáhl jsem se od něj a čekal na jeho další rozkaz. Byl jsem trochu nespokojený s tím, že jsem ho nepřinutil vydat žádný zvuk, ale to jsem samozřejmě nemohl dát na sobě znát. Kdo ví, co by mi za moje myšlenky Kudrnáč udělal. Měl jsem takový pocit, že něco takového by se mi hlavou honit nemělo.
Můj šéf se oblékl a beze slova vystoupil. Poté natáhl ruku a pomohl mi dostat se z auta. Ochotně jsem jí přijal a se sklopenou hlavou jsem se postavil po jeho boku. Počkal jsem, než se na něčem dohodne s řidičem a jakmile se vydal do hotelu, následoval jsem ho.
„Nemysli si, že nevím, co jsi v tom autě předváděl." Zavrčel mi Harry do ucha, když se dveře výtahu zavřely a my zůstali sami. Kudrnáč mě natiskl zády na zeď, na což moje tělo zareagovalo zalapáním po dechu. „Nikdy se nesnaž o to, abych ztratil kontrolu." Pokračoval už klidnějším tónem. „Mohly by se stát hrozné věci, kdyby se ti to povedlo." Dodal a v očích se mu objevila starostlivost. Skoro jako kdyby se bál toho, co by mi mohl udělat.
Moc jsem to nechápal. Neuměl jsem si představit, že by mi ublížil. Jedině kdybych se bránil, ale to jsem rozhodně neměl v plánu. Najednou mě začala nehorázně zajímat jeho nejtemnější stránka. Z nějakého nevysvětlitelného důvodu jsem ji toužil poznat. Vlastně jsem chtěl o tomhle nádherném, avšak tajemném muži vědět úplně všechno.
„Omlouvám se." Špitl jsem a s kajícným výrazem jsem se na něj zadíval. „Už se to nestane." Harry na to nic neřekl. Jen se pousmál a s téměř posvátnou úctou se dotkl mé tváře. Stál jsem tam bez hnutí a trpělivě čekal na to, co se mnou udělá. Až příliš jasně jsem si uvědomoval, že by se mě v tenhle moment mohl pokusit zabít a já bych ho nechal, pokud bych věděl, že ho to učiní šťastným. Nechápal jsem, kde se ve mně bere tak hluboká oddanost, ale byla tam a já byl připraven udělat pro svého pána cokoli.
„Máš ty vůbec představu, co se mnou děláš?" vydechl mi Harry do krku a následně začal sát mou pokožku. Z mých úst okamžitě vyšel slastný sten a moje prsty se zamotaly do jeho vlasů.
„Já s tebou?" podařilo se mi ze sebe vysoukat mezi vzdechy, které stále nabývaly na hlasitosti. „Spíš co ty děláš se mnou? Změnil jsi mě od základů."
„Pleteš se." Řekl Harry a zadíval se mi hluboko do očí. Skoro jako kdyby se mi díval přímo do duše. „Jen jsem vytáhl na povrch tvé pravé já." Poté jsme tam už jen stáli a zkoumali nitro toho druhého. Za našimi duhovkami se odehrávalo příliš mnoho pocitů, které často nešlo ani rozluštit. Myslím, že ani jeden z nás si nebyl tak úplně jistý, co vlastně cítí. Ale jedno jsme věděli. Náš tělesný chtíč nás požíral zaživa, takže jediná věc, na které opravdu záleželo, bylo, jak se co nejrychleji dostat do našeho pokoje.
Poté už si jen pamatuji, jak mě silné paže zvedly do vzduchu a někam mě přenesly, než mě po pár minutách opatrně položily na měkkou matraci, kde se ruce mého šéfa vydaly na průzkum mého těla.
Celý jsem se třásl a užíval si rozkoš, kterou mi Harry dopřával. Jeho rty bloudily po mém krku, zatímco jeho hbité prsty rozepnuly mou košili. Díky mírnému chladu, který ovanul mou odhalenou pokožku, jsem se vzpamatoval natolik, abych mu oplatil jeho laskavost a také ho zbavil oblečení.
Cítil jsem, že atmosféra v pokoji je jiná než obvykle. Vlastně celá tahle situace byla jiná než obvykle. Byla pomalejší, klidnější, ale přesto vášnivější než kdy dřív. Neuměl jsem to vysvětlit, ale z nějakého důvodu jsem každý Harryho dotek cítil intenzivněji. Skoro, jako kdyby mnou při každém otření našich pokožek o sebe projel mírný elektrický proud.
Z úst mi uniklo jméno mého šéfa přesně ve chvíli, kdy jeho chlouba narazila do mé prostaty. Chtěl jsem křičet a prosit o to, aby začal přirážet rychleji, ale nedokázal jsem to. Jediné, na co jsem se vzmohl, byly tiché steny rozkoše, které se mísily s těmi Harryho. Naše těla se pohybovala ve stejném rytmu, jako kdybychom byli schopní předpovídat, co ten druhý udělá, ještě předtím než se to stane. Nikdy dřív jsem něco podobného nezažil. Bylo to skoro až nereálné.
Orgasmus, který mě na konci zasáhl, byl ten nejmocnější, jaký jsem kdy měl. Otřásl se mnou natolik, že jsem několik minut zůstal zkroucený v milostné křeči a nebyl schopen ničeho jiného, než uvažovaní nad tím, jak je možné, že jsem ještě naživu. Celou dobu jsem byl totiž přesvědčený o tom, že umřu, pokud někdy dosáhnu vrcholu. Nebylo možné, abych se tahle dobře cítil tady na zemi. Musel jsem být v minimálně v nebi.
Jakmile jsme se s Harrym vrátili zpátky do reality, odvážil jsem se použít jeho hrudník jako polštář a doufal, že se neodtáhne. Z nějakého důvodu jsem cítil, že potřebuji jeho blízkost. Neuměl jsem to vysvětlit, stejně jako většinu věcí, které se se mnou v poslední době děly. Jen jsem se jednoduše řídil svými touhami.
„Měli bychom si dát sprchu." Řekl Kudrnáč tónem, který se sice jevil jako neutrální, ale já věděl, že se za ním skrývá mnoho pocitů.
„Jsem moc unavený." Odmítl jsem jeho nabídku, protože jsem si byl jistý, že si to můžu dovolit. Klidně bych se i vsadil, že i samotný Harry Styles je unavený a nechce se mu vylézat z rozehřáté postele, která ještě pořád voněla po neuvěřitelně úžasném sexu, který trval neskutečné tři hodiny.
Kudrnáč už na moje slova nijak nereagoval. Jen se zavrtěl, aby si udělal pohodlí a něžně mě objal. Se zavřenýma očima jsem se usmál a vdechl jeho překrásnou vůni, která se nyní mísila s tou mojí v opojné esenci.
Nějakou dobu jsem na nic nemyslel. Jen jsem tam prostě ležel a užíval si to příjemné teplo, které proudilo z pokožky mého zaměstnavatele. Toužil jsem po alespoň jednom klidném večeru, kdy budu moci usnout v náruči někoho, na kom mi záleží. Ale to by se moje podvědomí muselo naučit, kdy má vytahovat nevyřčené otázky a kdy má zůstat zticha a nechat mě spát.
„Harry?" zamumlal jsem už napůl ze spánku a pohodlněji se uvelebil na jeho hrudi.
„Hmm...?" zabručel rozespale můj šéf a přitáhl si mě blíž k sobě. Maličko jsem se usmál. Líbila se mi myšlenka, že mě chce mít blízko u sebe.
„Proč takhle nespíme i v Londýně?" zeptal jsem, aniž bych se třeba jen zamyslel nad následky.
„Protože v mém bytě jsou dvě postele." Odpověděl mi Kudrnáč ledově chladným tónem. Každý sval v jeho těle ztuhl a v ten moment jsem věděl, že jsem všechno pokazil. Ale z nějakého nevysvětlitelného důvodu jsem se v tom nedokázal přestat vrtat, což byl jeden z mých nejstupidnějších nápadů.
„Já vím, ale tohle je pohodlnější." Dovolil jsem si ještě říct. Bohužel pro mě to byla pro Harryho poslední kapka. Bleskově se vymrštil do sedu a donutil mě se mu zadívat do očí.
„Nemůžeme takhle spát, protože pak by ti tohle mohlo začít připadat jako normální vztah a já nechci, aby se tvoje pocity vůči mně ještě zesílily. Už tak je zlé, že ke mně něco cítíš." Vysvětlil mi po pár minutách ticha, kdy se na mě díval s tím nejzvláštnějším výrazem, jaký jsem kdy viděl.
„Ty si myslíš, že k tobě něco cítím?!" Vyjekl jsem a vytřeštěně se na něj zadíval. Pokud jsem ho někdy vnímal jinak než svého šéfa, tak v tenhle moment jsem na to zapomněl. Moje ego odmítalo uznat, že by mohl mít ohledně mých citů pravdu a tak raději všechno popřelo. Jedna věc totiž byla, když jsem si svou zamilovanost podvědomě uvědomoval a druhá zase, když jsem to měl přiznat nahlas. K tomu mě nikdo nikdy nemohl donutit. Na to jsem se až příliš bál, že o něj přijdu.
„Harry, jsi můj šéf. Jestli jsem ti někdy nějak naznačil, že v tobě vidím něco víc, než svého zaměstnavatele, tak se omlouvám, ale nebylo to skutečné. Až mě vyhodíš, začnu buď pracovat ve tvé firmě jako plnohodnotný zaměstnanec nebo odejdu z tvého života a už nikdy se nevrátím." Jedna moje část si uvědomovala, že takhle jednoduché to rozhodně nebude, ale nehodlal jsem si to připustit. V tu chvíli jsem potřeboval, aby můj šéf uvěřil mým slovům, která nebyla vůbec pravdivá. „Žádné city mezi námi nejsou, takže se nemusíš bát."
„Dobrá." Řekl nakonec Harry. Podezíravý pohled mu však z tváře nezmizel. Zdálo se, jako kdyby váhal, jestli by mi měl věřit nebo ne. Upřímně jsem doufal, že nepozná, že lžu. Až příliš jsem se děsil toho, co by se mohlo potom stát.
„Myslím, že si nakonec tu sprchu dám." Vyhrkl jsem rychle a zavřel se v koupelně. Už jsem déle nemohl ten jeho zkoumavý pohled snést. Potřeboval jsem tomu uniknout, jinak hrozilo, že se před ním sesypu.
Moje srdce najednou bilo jako splašené a při každém úderu vysílalo do mého těla prudkou bolest. Netušil jsem, co se to se mnou děje, ale věděl jsem jedno. Musel jsem se dát rychle dohromady, nebo hrozilo, že o Harryho navždy přijdu.