Pro začátek jen takové upozornění, nikdy jsem nebyla na letišti, takže pokud jsem napsala nějakou blbost, tak se moc omlouvám. Snad mi to odpustíte.
Jinak Vám přeji Šťastné a Veselé, hodně dárků a ať se Vám splní každí Vaše přání :*
---------------------------------------------------------------------------------------------------------
LOUIS:
Hned jak jsme dorazili na letiště, Harry mě zatáhl na záchody a nařídil mi, abych se převlekl. Poslušně jsem tedy vešel do kabinky a navlekl si na sebe čisté boxerky i kalhoty. Byla úleva vyklouznout z té vlhké látky. Takhle to bylo mnohem lepší. Neuměl jsem si představit, že bych v tom špinavém oblečení musel strávit, kdo ví kolik dalších hodin.
„Je tady tolik lidí." Vydechl jsem v úžasu, když jsme mířili k místu, kde jsme si měli vyzvednout naše letenky. Harry se na mě ohlédl a zpomalil, aby si mě mohl přitáhnout blíže k boku. Vypadalo to, že se bojí, abych se tu ještě neztratil. No to nebyl jediný. Byl jsem rád, že si mě drží u sebe. Nechtěl bych se omylem nechat unést davem někam do neznáma.
„Ani se nehni." Sykl mi Harry do ucha, když jsme dorazili k pultu, za kterým seděla nějaká ženská a vyzývavě se na mého šéfa usmívala. Vypadala tak trochu jako oživlá panenka Barbie a její postoj jasně naznačoval, co by s tím vysokým kudrnatým mužem chtěla dělat, kdyby se někde ocitli sami.
Vůbec se mi nelíbilo pomyšlení, že by Harry třeba mohl myslet na to samé. Zvedl jsem proto hlavu, abych se ujistil, že je jeho výraz stejně kamenný jako obvykle. K mé úlevě o ni Kudrnáč nejevil sebemenší zájem a tak jsem zůstal poslušně stát na místě. Jen občas jsem se trochu pootočil z jedné strany na druhou ve snaze pochopit, jak může být tolik lidí na jednom místě. Navíc všichni vypadali tak otráveně a unaveně. Jako kdyby na světě pro ně už nebylo ani trochu štěstí. Kdybych měl být upřímný, tak bych řekl, že jsem měl i docela strach. V takovém davu jsem se necítil ani trochu příjemně.
Jakmile můj šéf dostal naše letenky, čekala nás letištní prohlídka. Nikdy jsem se snad ještě nenudil tak moc jako právě v tenhle moment. Chvílemi jsem opravdu už netušil, co se sebou. Byl jsem si jistý, že jestli se brzy nestane něco zajímavého tak z toho zešílím. Potřeboval jsem něco dělat. Nebyl jsem zvyklý jen tak stát ve frontě a zírat na prázdna.
„Oops!" Vypískl jsem, když jsem spadl na postaršího pána, který stál za mnou, protože jsem se houpal na patách a neudržel balanc. „Moc se vám omlouvám."
„Držte se ode mě laskavě dál!" Obořil se na mě ten chlapík, což způsobilo, že jsem se přikrčil. Neměl jsem rád, když na mě někdo zvyšoval hlas.
„Vážně mě to mrzí." Pípl jsem v marné snaze si toho muže usmířit.
„Na to vám seru. Za chvíli mi letí letadlo a nepotřebuju, aby se po mě nějakej buzernat válel!" Při jeho slovech jsem sebou trhl a nevědomky se namáčkl blíž k Harrymu. U něj jsem se cítil v bezpečí.
„Už se vám omluvil." Řekl můj šéf a stoupl si přede mě, aby mě před tím naštvaným chlapíkem ochránil. „Není třeba tady dělat scény. Nikdo na ně není zvědavý." S tím se otočil a ukončil tak mužovo vzteklé běsnění.
„Pojď sem." Vydechl něžně a přitiskl si mě k sobě. Bradu si položil na mé rameno a paže si ovinul kolem mého pasu. Líbilo se mi, když jsem se mohl zády opírat o jeho svalnatou hruď. Připadal jsem si pak chráněný. Jako kdyby se z Harryho těla stal štít, který odrážel útoky všech příšer, které by mi chtěly ublížit. „To je tak těžké stát chvíli v klidu?" pošeptal mi do ucha tak, abych to slyšel jenom já.
„Nudím se." Namítl jsem na svou obranu, ale u Kudrnáče to neobstálo.
„Všichni se tu nudí." Oznámil mi s náznakem pobavení v hlase. „Ale nikdo nevyvádí žádné hlouposti. Jen ty." Harry mi zmáčkl zadek, což způsobilo, že jsem se musel kousnout do jazyka, abych nevypískl.
„Omlouvám se." Řekl jsem tónem, který vypovídal o tom, jak moc líto mi to je. „Neměl jsem v plánu dělat potíže." Zamumlal jsem a společně jsme udělali krok v před.
„To doufám, protože nemám náladu na vymýšlení nějakých trestů. Chci, abys byl můj hodný kluk, který mi pomůže se pořádně uvolnit, až dorazíme do našeho hotelu. Dokážeš teď pár hodin nezlobit, Louisi? Budeš se chovat slušně?"
„Ano." Vydechl jsem těžce a zavzdychal, když jsem ucítil Harryho zuby na svém krku.
„Dobře." Řekl spokojeně a odtáhl se ode mě. Nelíbil si mi ten chlad, který mě ovanul, ale nemohl jsem si stěžovat. Už tak jsem to měl u Kudrnáče nahnuté. „Teď se snaž stát v klidu. Alespoň do doby, než přijdeme na řadu." Přikývl jsem na znamení, že rozumím a raději si vtáhl mobil, abych se nějak zabavil a ujistil se, že neudělám nic hloupého.
Nakonec jsme zvládli projít všemi kontrolami a dostali se do letadla. Pro mě to bylo něco jako Boží dar, ale Harry vypadal stejně nezaujatě jako, když jsme čekali na odbavení.
Jednoduše se usadil na svém místě a vytáhl si tablet, na kterém ihned začal dělat nějaké firemní věci. Proto jsem se ho rozhodl neobtěžovat ho a vybral si další hru na svém telefonu, kterou bych si mohl zahrát.
Ještě snad nikdy v životě jsem se nesnažil být tak moc hodným klukem, jako právě teď. Opravdu jsem nechtěl zažít další z Harryho trestů, takže i když jsem byl s každou minutou, kdy se blížilo vzlétnutí nervóznější, nic jsem neřekl. Nechtěl jsem svého šéfa rušit, jen proto, že jsem ještě nikdy neletěl. Většina lidí na světě už zvládla jejich první let letadlem. Nebylo se přece čeho bát. Když to zvládli ostatní, mohl jsem to lehce zvládnout i já.
„Jsi nervózní?" zeptal se mě z ničeho nic Harry. Moje hlava vystřelila do vzduchu rychlostí blesku a moje oči vyhledaly ty jeho. Snažil jsem se v jeho tváři najít nějaký náznak posměšku, ale nic tam nebylo. Vypadal, že se opravdu stará.
„Trochu." Zalhal jsem a raději se opět vrátil k zírání do svého mobilu. Na tom, jak jsem se cítil, přece nezáleželo. Stejně už jsem nemohl vystoupit.
„Budeme startovat." Oznámil mi Harry a já hlasitě polkl. Ani náhodou jsem nebyl připravený na to, aby se tahle obří rakev pohnula z místa.
Najednou se, ale z reproduktorů nad našimi hlavami ozval hlas pilota, který nás vyzýval, abychom se připoutali. Jenže moje ruce se natolik třásly, že bych tento pokyn nedokázal splnit ani během dvou hodin.
„Ukaž." Harry se přese mě nahnul a připoutal mě k sedačce. „Bude to v pořádku. Nic se nám nestane." Slíbil a věnoval mi uklidňující úsměv. „Můžeš mě chytnout za ruku, pokud ti to pomůže." Okamžitě jsem jeho nabídky využil a dokonce jsem se na něj i natiskl celou svou levou polovinou těla.
„Proč se tak bojím, když je to jen hloupé vzlétnutí letadla?" zeptal jsem se a pro jistotu sledoval pouze Kudrnáčův výraz. Na to, abych se podíval ven, jsem neměl odvahu. Nechtěl jsem vidět, jestli už se pohybujeme.
„Protože lidé mají tendenci se obávat věcí, které neznají." Odpověděl mi s naprostým klidem. Musel jsem uznat, že má pravdu. Nejspíš jsem měl opravdu jen strach z toho neznáma.
Toto vědomí mi však moc nepomohlo, jakmile jsem ucítil, že se stroj s námi pohnul, vyjeknul jsem a schoval si hlavu v Harryho rameni. Snažil jsem se to nějak rozdýchat, ale s každým nádechem bylo obtížnější dostat potřebný kyslík do plic. Cítil jsem, že začínám panikařit. To určitě nebylo dobré.
Nevím, jak dlouho jsem se schovával, ale najednou jsem zaslechl, jak si můj šéf povzdechl. Zvědavě jsem se na něj zadíval, protože mi zvedl hlavu nahoru a chvíli mě jen tiše pozoroval. Netušil jsem, co dělá, ale nevadilo mi to. Pomaličku jsem se ztrácel v jeho očích a zapomínal na to, kde se právě nacházím.
Harry si počkal, až budu naprosto v jeho moci a až pak mě opatrně políbil. Nejdřív jen lehce otíral své rty o ty mé, ale pak postupně přidával na intenzitě. Nakonec jsme skončili s dravými polibky, které mě nutily chtít víc. Připadal jsem si, jako kdyby se najednou vzduch kolem nás oteplil. Měl jsem chuť ze sebe strhat oblečení a nabídnout se svému šéfovi, už jen proto, aby se mě dotkl. Přál jsem si cítit jeho ruce na svém těle. Byl jsem si jistý, že jsem ještě nikdy po nikom tak netoužil, jako právě teď po tom kudrnatém ďáblovi, který seděl vedle mě.
„Zvládl jsi to." Přerušil náš polibek Harry a potěšeně se usmál, protože jsme přežili vzlet. Nyní jsme byli ve vzduchu a letadlo se nijak nehýbalo, takže jsem mohl předstírat, že jsme ještě pořád na letišti.
„Děkuji." Pípl jsem poněkud zahanben tím, jak moc jsem se nechal unést kvůli hloupému polibku.
„Odpočiň si trochu." Navrhl mi Harry a odpoutal mě. „Máme před sebou dlouhý let a já mám s tebou ještě nějaké plány." Při těchto slovech se mi zadrhl dech a můj penis sebou maličko cukl, jako kdyby reagoval na nějaký skrytý povel v Kudrnáčově hlase.
Nervózně jsem se zavrtěl a raději se otočil k okýnku, kde už jsem mohl vidět bílé obláčky, které nás obklopovaly. Pohodlně jsem se usadil a zavřel oči. Spánek se v tuhle chvíli stejně zdál příjemnější, než tupé zírání do prázdna.
HARRY:
Louis zanedlouho po našem polibku, opravdu usnul a já se vrátil ke své práci. Byl jsem si vědom toho, že bych měl veškerou elektroniku vypnout, ale ignoroval jsem to. Potřeboval jsem si dodělat nějaké věci, kvůli stékání, které mě v New Yorku čekalo jen několik málo hodin po tom, co přiletíme.
Snažil jsem se soustředit na tabulky a různé grafy, které jsem měl na obrazovce, ale to drobné stvoření, které sedělo na vedlejším sedadle, mě neustále rozptylovalo.
Nejdřív jsem si myslel, že už se probral a jen se na sebe snaží upozornit, ale když jsem se na něj zadíval a zjistil, že jeho kňučení a vrtění je způsobené zlým snem, povzdechl jsem si. Nikdy jsem netušil, co v takových chvílích mám dělat. Měl jsem co dělat, abych zahnal své démony, kteří mě ve spánku pronásledovali. S cizími jsem nechtěl mít nic společného.
Jenže Louis vypadal, jako kdyby opravdu trpěl. Proto jsem opatrně vzal jeho tělo a přitáhl si ho blíž k sobě v naději, že se uklidní. Chvíli jsem ho hladil po vlasech a šeptal mu různé uklidňující nesmysly v naději, že třeba ten zlý sen odejde. Problém byl v tom, že má slova k němu jaksi nedoléhala. Louis se dál svíjel v bolestech. Nezbylo mi nic jiného, než ho probrat. Nemohl jsem se na to dál dívat.
„Jsi v pořádku?" zeptal jsem se a pozorně si prohlédl jeho bledý obličej. Chtěl jsem vědět, jestli už je plně vzhůru nebo jestli je ještě pořád jednou nohou ve své noční můře.
„Jo." Louis se ode mě odtáhl a otřel si pot z čela. Ať už se v jeho snu odehrálo cokoliv, rozhodně ho to traumatizovalo. Já jen doufal, že se z toho brzo dostane.
„Kde jsou tady záchody?" vyhrkl a jednou rukou si položil na žaludek. Bez zbytečných řečí jsem ukázal směr, kterým se můj asistent měl vydat, a urychleně jsem ho následoval.
Trpělivě jsem počkal před kabinkou pánských toalet a jen tiše poslouchal, jak se Louis dáví. Vážně jsem doufal, že je to kvůli změně tlaku nebo něčem podobném. Nestál jsem o to, aby mi onemocněl. V New Yorku jsem měl v plánu získat od něj všechno, co mi mohl dát, abych ho po návratu do Londýna mohl udělat oficiálně svým. Došlo mi totiž, že pak bude jednoduší ho ochránit. Pokud všichni kolem budou věřit, že jsme čerstvě zamilovaný pár, mohl jsem si být jistý, že tisk to bude řešit a díky tomu bude Louis ve větším bezpečí. Ono je hodně těžké někoho unést nebo mu ublížit i za normálních okolností, ale s novináři za zadkem by to měl být téměř nemožné. Alespoň jsem v to tedy doufal.
„Už je ti lépe?" zeptal jsem se, jakmile modroočko vyšel ze záchodu.
„Hmm..." Zamumlal a téměř ihned se na mě zavěsil. „Cítím se strašně slabý." Oznámil mi a já ho stiskl pevněji, aby nespadl. Pro jistotu jsem ho tedy vzal do náruče jako princeznu a odnesl ho zpátky na jeho místo.
„Myslíš, že budeš nemocný?" staral jsem se a přitom mu odhrnoval neposlušné pramínky pryč ze zpoceného čela.
„Ne." Zavrtěl hlavou a opět začal zavírat ta svá krásná očka. „Jen se pořádně vyspím a bude mi dobře." Ujistil mě, jako kdyby tento stav důvěrně znal. Zamračil jsem se, ale raději jsem to neřešil. Nechtěl jsem ho zbytečně rozrušovat.
„Vypij trochu vody, než znova usneš." Nakázal jsem mu místo toho a on se zamračil. Zjevně se mu nelíbilo, že ho něco ruší od jeho vytouženého odpočinku.
„Děkuji." Zachraptěl, když mi vracel láhev. Poté se spokojně uvelebil na svém sedadle a opět odplul do říše snů. Tentokrát ho snad už čekal mnohem klidnější spánek.
LOUIS:
„O čem se ti zdálo?" promluvil Harry pár minut po tom, co jsme vystoupili z letadla. Trhl jsem sebou od toho, jak překvapený jsem byl. Nečekal jsem, že se bude starat. Po příletu se jen ujistil, jestli je mi lépe a pak mě už jen ignoroval.
„O mé rodině." Odpověděl jsem popravdě, protože mi došlo, že jemu nemá cenu lhát. Poznal by to. „Někdy se mi zdává o tom, jak umřeli. Je to jako kdyby někdo nechtěl, abych zapomněl." Zamumlal jsem tiše. Nechtěl jsem se v tom vrtat. Tahle konverzace stejně mohla přinést jen slzy. Nic užitečného z toho vzniknout nemohlo.
„Zapomenout není řešení." Řekl z ničeho nic můj šéf. Myslel jsem si, že ho moje noční můry nadále nezajímají, když ví, že mu budu v hotelu k dispozici, ale evidentně jen hledal správná slova. Musel jsem uznat, že tím na mě udělal dojem. Na začátku tvrdil, že se o mé city starat nebude, ale nyní už jsem věděl, že mu přece jen nejsem lhostejný i po té emocionální stránce. „Musíš se s tím smířit a jít dál. Snažit se to vytěsnit z hlavy ničemu neprospěje. Jen ti to přinese zlé sny."
„Není to tak lehké." Namítl jsem a na Harryho tváři se objevil ten nejsmutnější úsměv, jaký jsem kdy viděl.
„Věř mi, že vím, jak těžké je se vypořádat s bolestnou minulostí, ale pokud se chceš zbavit nočních můr, nemáš jinou možnost." S tím se odvrátil a začal se prodírat davem k našim zavazadlům. Pro jistotu mě ještě popadl za ruku a táhl za sebou. Evidentně nechtěl riskovat, že se mu ztratím.
„Myslíš, že bych si mohl dát rychlou sprchu, než uskutečníš své plány?" zeptal jsem se nevině, když jsme konečně dorazili do našeho pokoje. Bylo to tady opravdu nádherné, ale neměl jsem čas nad tím vším žasnout. Musel jsem se soustředit na svou práci. I když to nebylo nic jiného, než poslouchání rozkazů a roztáhnutí nohou kdykoli bylo potřeba. Když jsem si to v hlavě takhle podal, ani jsem se nedivil, že jsem se Niallovi hnusil.
„Bylo ti špatně. Necháme to na jindy." Prohlásil, ale to se mi ani trochu nelíbilo. Nehodlal jsem se celý den jen bezúčelně válet v posteli, když jsem mohl dělat i něco užitečného.
„To už je pryč." Ujistil jsem ho a provokativně ze sebe svlekl bundu, aby pochopil, že jsem mu k dispozici, kdyby si to rozmyslel. „Pokud máš zájem, můžeš si se mnou dělat, cokoliv chceš. Jsem jen tvůj." Vydechl jsem mu do pokožky na krku, kterou jsem následně zkousl.
„Běž si dát tu sprchu." Nakázal mi a já se odtáhl. Netušil jsem, jestli si mě nakonec vezme nebo ne, ale raději jsem už nic neříkal. Místo toho jsem si vzal své hygienické pomůcky a zmizel v obří koupelně.
Zavrtěl jsem hlavou, abych se přinutil nezírat na tu nádheru a urychleně zamířil k umyvadlu. Nutně jsem si potřeboval umýt zuby, abych z pusy dostal tu odpornou chuť vlastního žaludku. Nesnášel jsem, když jsem se pozvracel kvůli hloupému snu, ale nemohl jsem si pomoct. Stávalo se mi to pokaždé, když jsem byl ve velkém stresu.
Jakmile jsem měl zuby čisté, shodil jsem ze sebe oblečení a zavřel se v prostorném sprchovém koutě, který měl průhledné stěny. Přišlo mi to nepraktické, ale ve skutečnosti na tom nezáleželo. Harry mě viděl nahého nespočetněkrát, a i kdyby ne, tak voda, kterou se sprchuji je vždy natolik horká, že se téměř ihned veškeré sklo v koupelně zamlží.
Zrovna jsem si ze svých vlasů smýval šampón, když v tom jsem zaslechl, jak se otevírají dveře od koupelny. Nevěnoval jsem tomu moc velkou pozornost. Mohl to být přece jedině Harry a ten mi neměl v plánu nijak ublížit. Při nejhorším mi přišel říct, abych si pohnul, protože chce taky do sprchy.
Jenže neřekl ani slovo. Jen otevřel dveře od sprchového koutu a okamžitě si mě k sobě přitáhl. Spokojeně jsem se uvelebil v jeho náruči a začal vzdychat, když se jeho rty přisály na mou pokožku.
„Snažíš se nám z koupelny vytvořit saunu?" pronesl po chvíli, kdy si se mnou jen hrál a já mohl cítit, jako jeho chlouba pomaličku roste.
„Ne." Zasmál jsem se a provokativně se o něj otřel. Věděl jsem, že se mu to bude líbit. „Jen mám rád horkou vodu." Oznámil jsem mu povzneseným tónem.
Harry na to už nic neřekl. Jen mě prudce otočil a přitlačil má záda na zeď. „Chci tě bez přípravy." Řekl a já zalapal po dechu. Sice jsem v tom nebyl moc zkušený, ale vsadil bych se, že tohle bude pěkně bolet. „Vydržíš to pro mě?" zeptal se a zkoumavě si mě prohlédl. Jako kdyby čekal, že v mé tváři najde odpověď na svou otázku.
„Tohle jsou ty tvé plány, o kterých si mluvil?" poškádlil jsem ho místo souhlasu, který ode mě očekával.
„Louisi." Zavrčel nespokojeně a já si povzdechl. Neměl jsem na vybranou. Pokud si to tak můj šéf přál, musel jsem to vydržet. Bylo sice milé, že předstíral, že mám na vybranou, ale pravda byla trochu jiná.
„Přece jsem slíbil, že budu tvůj hodný chlapeček, ne?" pokrčil jsem rameny a chytil se ho kolem krku. „Samozřejmě, že to pro tebe vydržím." Řekl jsem a nechal se vyhoupnout nahoru. Ihned jsem obmotal nohy kolem jeho boků, abych nespadl a připravil se na přicházející bolest.
Harry mě namáčkl více na zeď, abych měl nějakou oporu i zezadu a nasměroval do mě svou chloubu. Pevně jsem zavřel oči a hlava mi spadla na Kudrnáčovo rameno, kde se moje zuby zakously do jeho pokožky. V tu chvíli jsem se neovládal. Cítil jsem neskutečné pálení v mém pozadí a potřeboval jsem nějak utlumit své nářky. Můj šéf však nevypadal, že by se mu to nelíbilo. Při nejmenší nic neřekl. Možná si toho ani nevšiml v návalu veškeré té slasti, kterou právě prožíval, zatímco já jsem trpěl.
Slzy mi tekly po tvářích jako nějaký pitomý vodopád, ale díky vodě, která tekla ze sprchy, to nebylo poznat. Kdyby se na mě Harry podíval, nepoznal by, že pláču.
„Už jenom chviličku." Šeptal mi do ucha něžně můj šéf. Snažil jsem se to vydržet, ale čím hlouběji ve mně byl tím, bolestnější to pro mě bylo. Všechno ve mně na mě křičelo, abych to zastavil, ale já to nedokázal. Věděl jsem, že Harry přesně tohle chce a že mu to to způsobuje rozkoš. Proto jsem taky zůstal na svém místě a jediné, co jsem udělal, bylo, že jsem skousl jeho kůži o něco pevněji. Odmítal jsem se pustit, dokud mě to nepřestane bolet.
Jenže jakmile Kudrnáč přirazil až po kořen, lekl jsem se a omylem mu prokousl pokožku na rameni. Harry sykl bolestí, ale neodtáhl se ode mě, jak bych čekal. Myslel jsem, že mě pustí dolů a začne vyvádět, ale on místo toho začal opečovávat můj krk.
Polkl jsem všechnu krev, která mi stekla do pusy, a s obavami se zadíval na otisky svých zubů. V takové chvíli jsem si nedokázal užívat žádnou slast. Jen jsem strnule zíral na to jedno místo.
„Netrap se tím. Ono se to zahojí." Broukl Harry a tentokrát se ve mně i pohnul. Zakňučel jsem, protože jsem byl ještě trochu citlivý, ale svůj pohled jsem od té rány neodtrhl. „Podívej se na mě." Neochotně jsem se pro změnu zadíval do očí muže, kterého jsem neúmyslně poranil. „Nic to není. Mohl bys na to prosím zapomenout?" chvíli jsem jen studoval jeho tvář a teprve až když jsem usoudil, že se na mě nezlobí tak jsem přikývl.
Harry mi věnoval šťastný úsměv a opět se ve mně pohnul. Tentokrát to pro mě však bylo mnohem příjemnější. Zasténal jsem a zaklonil hlavu, protože Kudrnáč do mě začal divoce přirážet. Celým tělem mi prostupovala rozkoš. Po nějaké prvotní bolesti nebylo nikde ani památky.
Zavřel jsem oči a nechal se unést tou slastí, která pohlcovala každičkou buňku mého těla. Pokud jsem někdy v blízké době měl umřít, rád bych se při tom cítil takhle. Byl jsem si téměř jistý, že mi Harry pokaždé vyšukává mozek přímo do nebe. Tahle úžasný pocit na Zemi prostě existovat nemohl.
Nevím, jestli se mi to zdálo, ale čím víc jsem křičel tím prudčeji a tvrději do mě můj šéf přirážel. Připadalo mi to, jako kdyby moje steny pro něj byly, nějaké pohánělo.
Snažil jsem se mu neublížit ještě tím, že bych mu poškrábal záda, ale nemohl jsem si pomoct. Moje nehty se samovolně zaryly do Harryho pokožky a zanechaly tam červené rýhy. Mojí jedinou útěchou bylo, že mu tentokrát netekla krev.
Můj vrchol přišel pro Harryho příliš brzy. Udělal jsem se s jeho jménem na rtech, ale to mu nestačilo k tomu, aby sám dosáhl orgasmu. Proto do mě ještě několik minut bušil, zatímco já na něm jen ochable vysel. Byl jsem hodně přecitlivělý a něco mi říkalo, že zítra se nejspíš nehnu, ale bylo mi to jedno. Důležitější bylo, aby můj šéf byl spokojený. Nic víc jsem si nepřál.
Jakmile Kudrnáč rozdýchal svoje vyvrcholení, postavil mě na nohy a opláchl nás. Poté vyšel ze sprchy a osušil se. Mě zabalil do velké osušky a zanesl do obrovské ložnice. Ani místnosti v Harryho bytě nebyly takhle veliké. Nemohl jsem se na tu nádheru vynadívat.
„Já teď musím pryč, takže si odpočiň. Večer ti ukážu jaký je New Yorský noční život." Zahihňal jsem se, když mi ukazováčkem zmáčkl špičku nosu a zavrtal se hlouběji do přikrývek. „Ale nemysli si, že se tady budeš jen bavit nebo flákat." Varoval mě, čímž si vysloužil můj zvědavý pohled. „Zítra začneš taky pracovat." Oznámil mi a já si povzdechl. Nějak se mi nechtělo trávit hodiny pročítáním a posuzováním projektů, ale neměl jsem na výběr. Práce prostě nemůže být jen samá zábava. Musí v ní být i trochu toho nepříjemného.
„Kdyby si cokoli chtěl, zavolej si pokojovou službu. Nedělá mi problém to zaplatit." Přikývl jsem na znamení, že jsem ho slyšel, ale i tak jsem předem zavrhl jakékoli utrácení navíc. Nehodlal jsem ho přivést na mizinu. Podle toho zařízení a pěti hvězdiček, které jsem viděl nad vchodem, to tady muselo být sakra drahé. Jedna noc by mě zadlužila do konce života. Možná i moje vnoučata by ty dluhy musela ještě splácet.
Na malý moment jsem uvažoval, že bych zašel na průzkum pokoje, až Harry odejde, ale moje klížící se víčka na to měla trochu jiný názor. Celkem mě štvalo, že po každém sexu usnu, jenže jsem s tím nemohl nic dělat. S tím jak často si mě Harry bral, jsem neměl čas chodit do posilovny, kde bych si zvýšil fyzičku. Musel jsem se prostě smířit s tím, že mě můj šéf pokaždé totálně vyčerpá.
Než jsem upadl do říše snů, ucítil jsem ve svých vlasech něčí polibek. Přitrouble jsem se zaculil a stulil se do klubíčka. V tu chvíli jsem usínal s pocitem, že všechno bude zase dobré, bez ohledu na to, jak beznadějné se to nyní zdálo. Harry mi dával naději, že se tahle spokojeně budu moct cítit do konce života. Bohužel ta naděje byla marná, ale to bylo jasné už od samého začátku.