LOUIS:
„Louisi, vstávej!" Ozval se na můj vkus až příliš hlasitý křik mého nejlepšího kamaráda. Jen jsem něco nesrozumitelně zamumlal a převalil se na druhý bok. Neměl jsem nejmenší chuť se zvedat. Zvlášť, když jsem v sobě ještě pořád měl vibrátor z předchozí noci.
„No tak, Louisi!" Zaječel Niall hlasitěji než před chvílí a začal mlátit pěstí do dveří. „Přísahám, že ty dveře vykopnu, jestli nedostaneš tu svou obří prdel z postele!" Zamračil jsem se a nespokojeně se zavrtěl. Ani v nejmenším se mi nechtělo vylézat z vyhřátých přikrývek.
„Už jen kvůli té obří prdeli nikam nejdu!" Křikl jsem na blonďáčka, který stál za dveřmi.
„Teď jsi zranil jeho city." Slyšel jsem, jak se zasmál Zayn a nejspíš i pobaveně zavrtěl hlavou. „Skvělá práce, Ni."
„Drž hubu." Odpověděl mu můj nejlepší kamarád a naštvaně kopl do dveří. „Tak vstávej, Tomlinsone! Už je skoro poledne!" Protočil jsem oči a převalil se na záda. Vibrátor mi při tom pohybu narazil na prostatu, takže jsem se musel kousnout do jazyka, abych nezavzdychal.
„Nech mě žít!" Křikl jsem a modlil se, aby ze sebe nevydal nějaký nežádoucí zvuk. Nechtěl jsem, aby Niall věděl, co jsem tady včera dělal.
„Nechám, jakmile vstaneš!" Protočil jsem oči a s povzdechem se protáhl.
„No jo. Dej mi minutku!" Křikl jsem a zadíval se na budík, bylo čtvrt na dvanáct. Byl to pro mě docela šok. Málokdy se mi stávalo, že bych spal tak dlouho, ale to nejspíš bylo tím, že jsem vždy vstával brzo do práce.
„Fajn, ale dělej!" Nechápal jsem, co Niallovi zase přelítlo přes nos. Obvykle takhle nikdy nevyváděl. Nenapadala mě jediná věc, kvůli které by po mě chtěl tak naléhavě, abych vstal.
Kousl jsem se do spodního rtu a pokrčil nohy v kolenou. Potřeboval jsem ze sebe nejdřív dostat vibrátor, než jsem mohl vstát a začít předstírat, že jsem tu věc neměl celou noc zaraženou v zadku.
Zhluboka jsem se nadechl a rychle to ze sebe vysunul. Z úst mi unikl přidušený sten, který byl naštěstí dostatečně tichý, takže i kdyby Niall nebo Zayn poslouchali za dveřmi, nic by neslyšeli.
Jakmile ta věc byla venku, natáhl jsem se pro vlhké ubrousky, které jsem měl v tašce a očistil ji i sebe. Poté jsem vibrátor uklidil a konečně jsem vstal. S povzdechem jsem se zadíval na svou erekci a odolal pokušení se rychle uspokojit. Byl jsem si jistý, že Harry by na to nikdy nepřišel, ale věděl jsem, že bych se pak cítil provinile. Z nějakého důvodu se mi příčilo porušovat jeho pravidla.
Oblékl jsem si volné tepláky, aby tak nebyl vidět můj malý problém a i s věcmi do sprchy jsem se vydal do koupelny. Nutně jsem potřeboval studenou sprchu. Neměl jsem nejmenší chuť od kluků poslouchat posměšky o tom, že mě ještě pořád trápí ranní stojáky.
Jakmile jsem byl hotový a moje erekce byla pryč, vzal jsem si na sebe opět své volné tepláky a přidal ještě rolák, aby nikdo nespatřil mé modřiny, které zdobily mou hruď a krk. Pak jsem se konečně vydal za svými kamarády, kteří na mě už netrpělivě čekali v obýváku.
„Co ti trvalo tak dlouho?" vyjel po mě Niall mírně podrážděně. Překvapeně jsem zamrkal a nechápavě si ho prohlédl. Choval se jako pokaždé, když měl kocovinu a všechno kolem něj ho nehorázně vytáčelo.
„Nech ho být, Ni." Ozval se Zayn a rozcuchal blonďáčkovy vlasy. „Má dovolenou, tak si může trochu pospat."
„Ne, když mám hlad a chci se jít najíst ven." Prohlásil Niall a při pohledu na moje tepláky si dramaticky povzdechl. „Rychle na sebe hoď něco normálního, ať můžeme vyrazit." Nařídil mi a já překvapeně zamrkal.
„My jdeme ven?" podivil jsem se a pro jistotu jsem se zadíval na Zayn, abych si potvrdil, že jsem slyšel správně. Černovlásek přikývl na znamení, že je to pravda, ale jinak nic neřekl. „Takže včera jsme nemohli nikam jít, ale dneska už jo? Co to má znamenat?" zeptal jsem se zmateně.
„Co na to říct?" Zayn se ušklíbl a pokrčil rameny. „Niall má prostě úžasné přesvědčovací schopnosti."
„Fajn." Uchechtl jsem se a pobaveně zavrtěl hlavou. Můj nejlepší kamarád vždycky věděl, jak dosáhnout svého. To se mu muselo nechat. „Jdu se převléct."
„Pohni si!" Zavolal za mnou Niall a já se otočil, abych na něj mohl vypláznout jazyk. Poté jsem rychle zmizel ve svém pokoji, abych mohl uniknout polštáři, který po mě blonďáček hodil.
Se smíchem jsem doběhl ke své tašce a vybral si něco na sebe. Raději jsem se ani moc neprohlížel v zrcadle, abych zbytečně nezdržoval. Nechtěl jsem Nialla pokoušet. Uměl být pěkně nepříjemný, když se někdo postavil mezi něj a jídlo.
Všichni tři jsme vyšli z bytu a vydali se k nejbližšímu rychlému občerstvení. Zayn obmotal ruku kolem mého pasu a přitáhl si mě blíž k sobě. Tázavě jsem se na něj podíval, ale on mě nevnímal. Jen dál nervózně sledoval okolí, jako kdyby čekal, že na nás každou chvíli někdo zaútočí.
„Děje se něco?" zeptal jsem se, když černovláskova pěst sevřela můj bok pevněji, než mi bylo příjemné.
„Ne." Zayn se na mě nervózně usmál a okamžitě mě pustil. Pochyboval jsem, že si předtím vůbec uvědomoval, že mě drží. „Jen se na tebe snažím dávat pozor." Řekl a já se zaculil.
„Odvádíš skvělou práci." Řekl jsem a obmotal si ruce kolem jeho paže. Byl jsem rád, že ho mám na blízku. Blížili jsme se totiž do části Londýna, kde vždy bylo na můj vkus příliš mnoho lidí.
„Snažíš se zjistit, co moje kosti vydrží?" zeptal se pobaveně Zayn, když jsem se ho pro změnu zase já držel příliš pevně.
„Promiň." Uvolnil jsem stisk, ale rozhodně jsem se ho nepustil. Na to jsem byl až moc nejistý. „Nemám rád davy." Vysvětlil jsem mu a přinutil svoje krátké nohy, aby se pohybovaly rychleji. Chtěl jsem dohnat Nialla, abych se ujistil, že se nám neztratí.
„Má to nějaký důvod?" na Zaynovu otázku jsem jen zavrtěl hlavou. Sám jsem netušil, proč se cítím nesvůj mezi větším množstvím lidí.
Možná to bylo tím, že všichni měli na tváři zamračené výrazy nebo tím, jak každý někam chvátal, aniž by se pozastavil a užíval si krásného dne. Někdy jsem si vážně připadal jako ten největší ubožák. Nedokázal jsem ani projít ulicí plnou lidí, aniž bych se necítil ohrožený. Nechápal jsem, jak jsem si mohl někdy myslet, že bych mohl chodit s holkou. Někdo jako já by nikoho nedokázal ochránit. To já potřeboval někoho, kdo mě bude bránit. Moje srdce doufalo, že to jednoho dne bude Harry, ale rozum mi říkal, že to se nikdy nestane. Můj šéf nebyl na vztahy a moje maličkost nebyla natolik výjimečná, aby to mohla změnit. S tím jsem se musel smířit.
„Příště si vezmeme auto." Řekl Zayn, jakmile jsme došli k malé budově, která měla nad hlavními dveřmi nápis KFC.
„To je dobrý." Usmál jsem se na něj a konečně se ho pustil. Donutil jsem se nevnímat ten nepříjemný pocit, který se mi usadil v žaludku. U pokladen bylo na můj vkus příliš lidí a Niall se k mé smůle nacpal do té největší tlačenice.
„Tohle mi děláš naschvál." Obvinil jsem ho, když jsem se k němu dostal.
„Nebuď dramatický. Ty lidi ti nic neudělají." Blonďáček protočil oči a naznačil Zaynovi, aby se k nám protlačil.
„To, ale neznamená, že se mezi nimi musím cítit dobře." Sykl jsem na něj mírně podrážděně. Niall tohle nikdy nechápal. On sám davy lidí miloval. Nehorázně ho fascinovalo ostatní pozorovat, zkoumat je anebo si s nimi jen tak povídat. Niall byl ten typ člověka, který byl schopen kohokoli oslovit a hned si z něj udělat nejlepšího kamaráda. Nechápal jsem, jak to dělá. V jeho podání se to zdálo až příliš jednoduché, ale mě to od smrti mé rodiny vůbec nešlo. Nejspíš jsem se díky té události změnil víc, než jsem si byl ochotný připustit.
„Konečně." Zaradoval se Niall, když jsme si našli malý box úplně vzadu místnosti. „Už jsem si myslel, že umřu hlady."
„A kdo je teď dramatický?" Blonďáček na mě vyplázl jazyk a pustil se do jídla. My se Zaynem jsme si vyměnili pohledy typu ‚Vážně tohohle kluka známe?' a společně jsme nevěřícně pokroutili hlavami. Niall uměl být někdy pořádné prase. Prvních pár soust doslova zhltal, až jsem se divil, že se na nich neudusil. Pak už to bylo lepší, ale pořád nejedl jako normální člověk.
„Kam vyrazíme teď?" zeptal jsem se, když jsme dojedli.
„Domů." Řekl rázně Zayn. Já i Niall jsme raději jen poslušně přikývli. Nechtěli jsme ho zbytečně provokovat. Černovlásek se zdál být v tuhle chvíli nekompromisní. Nejspíš tam na mě venku opravdu čekalo nějaké nebezpečí nebo všichni kolem mě začínali být opět paranoidní.
Mamka tohle dělávala často. Nechtěla mě nechávat vycházet z domu, pokud to ovšem nebylo nezbytně nutné. Nikdy mi však neřekla, proč se o mě tak bojí. Moje sestry taková omezení nikdy neměly. Nechápal jsem to tenkrát a nedocházelo mi to ani teď. Jen se zdálo, že mě všichni chtějí před něčím chránit a já jediný nevím před čím.
„Dobře." Souhlasil Niall a starostlivě se na mě zadíval. Nechtělo se mi věřit, že i můj nejlepší kamarád ví, co se kolem mě děje. Měl jsem chuť začít křičet od toho, jak jsem byl frustrovaný. Chtěl jsem vědět, o co tady jde. Vůbec se mi nelíbilo, že ostatní přede mnou mají tajemství.
„Fajn, jdeme." Zvedl jsem se a oba dva sjel přísným pohledem. „Ale dneska už žádné horory, jasné?"
„Rozkaz." Zasmál se Niall a rozcuchal mi vlasy. Jen jsem protočil oči a zadíval se na Zayna.
„Jak si přejete, Vaše Výsosti." Černovlásek mi vysekl poklonu, což mě i blonďáčka rozesmálo. Poté jsme se společně vydali zpátky k Niallovi. Vůbec se mi nechtělo být zbytek dne zavřený v bytě a tak jsem kluky přemluvil k tomu, abychom si cestu prodloužili přes park. Oba z počátku vypadali, že s tím nikdy souhlasit nebudou, ale naštěstí se mi je povedlo ukecat. Bylo příjemné být zase pro změnu na chvíli venku. Z toho věčného vysedávání v Harryho kanceláři jsem pomalu začínal šílet. Potřeboval se volně nadechnout, abych mohl zase normálně fungovat.
Nialla cestou domů napadlo, že bychom mohli nakoupit nějaký alkohol a zpestřit si tak dnešní večer. Já ani Zayn jsme neměli nic proti. Oba jsme měli chuť se pořádně odreagovat. Mohli jsme tušit, že když budeme pít s Irem, skončíme hodně špatně, ale raději jsme na to nemysleli. Konec konců, kdo by přemýšlel o následcích, když jediné, co mu běhá v hlavě je to, jak tahle noc bude skvělá.
TŘETÍ OSOBA:
Ani jeden z chlapců si následující ráno skoro nic nepamatoval. Všichni tři se probudili na zemi před televizí s pořádnou kocovinou. Zayn byl jen v boxerkách, Niallovo tričko se válelo roztrhané na cucky kousek od nich a na jeho hrudi se rýsovalo několik pěkně velkých cucfleků. Jediný Louis měl všechno svoje oblečení a jako polštář používal to Zaynovo. Jediné, co mu snad chybělo, byly ponožky, ale to nebylo nic divného. Louis byl známí tím, že je neměl dvakrát v lásce, takže pokaždé když mohl, chodil bez nich.
Všichni tři ten den strávili v posteli a sledovali televizi, která byla v Niallově pokoji. Celých dvanáct hodin se snažili vzpamatovat z toho, co se stalo nebo si vzpomenout na cokoli, co se v noci dělo, ale žádná vzpomínka nebo úleva nepřicházela. Všem bylo špatně, ale spát nemohli, protože se báli, že by to pak nemuseli stihnout k záchodu.
Louis, Zayn i Niall si ještě ten den slíbili, že už nikdy nebudou takhle moc pít. Usoudili totiž, že tento stav jim za to nestojí. Navíc si nic nepamatovali, takže se neměli ani čemu smát, což je celkem štvalo. Chtěli mít společně nějaké vzpomínky, kterými by je pak mohli ztrapňovat navzájem.
Dalších několik dní uběhlo v klidu. Modroočko si vydupal jednu procházku denně a Niall zase prosadil, že obědvat budou jedině v Nando's a k večeři si vždy něco objednají. Zaynovi nezbylo nic jiného, než souhlasit a modlit se, aby se Louisovi nic nestalo. Harry by ho nejspíš zabil, kdyby dovolil, aby někdo zkřivil jeho hračce třeba jen jediný vlas na hlavě. Z nějakého důvodu se choval vůči tomu drobnému brunetovi více ochranitelsky než ke komukoli jinému. Zayn ho ještě nikdy neviděl tak vystresovaného, když šlo o něčí bezpečnost. Tato skutečnost ho donutila přemýšlet, jestli neměl náhodou Liam pravdu. Louis byl nejspíš pro Harryho někdo výjimečný. Někdo, koho nechtěl ztratit. Každopádně Zayn doufal, že se jeho šéf o modroočka postará a nezlomí mu srdce.
Všechno nějaký čas šlo skvěle. Kluci se společně bavili jako nikdy předtím a tajně si přáli, aby se tohle stávalo častěji. Zayn, Niall i Louis žili pár dní v takové zvláštní bublině. Ani jeden si nevzpomínali, že někdy dřív měli nějaké starosti. Všechno zlé se z jejich mysli vypařilo a na malou chvíli byli jednoduše šťastní, ale ani tenhle podivný mír nemohl trvat věčně. Život by byl až příliš jednoduchý, kdyby se lidé neměli čeho obávat.
„Neumíš klepat!" Vyjel jednoho dne Louis na Nialla, když mu blonďáček neočekávaně vletěl do pokoje zrovna v momentě, kdy si modroočko kontroloval, jak se mu hojí modřiny, které mu pokrývaly krk s hrudníkem. Pokusil se to rychle zakrýt, ale bylo příliš pozdě. Jeho nejlepší kamarád už spatřil jeho zničené tělo.
„Kdo ti to udělal?" vydechl Niall a do očí se mu nahrnuly slzy. Nikdy si nepomyslel, že by Louise mohl vidět v takovém stavu. Okamžitě ho pohltil pocit viny z toho, že ho před tím nemohl ochránit. Byl z nich dvou přece starší. Sice jen o pár měsíců, ale na tom nezáleželo. Bylo jeho povinností bruneta chránit a nyní zklamal. Někdo jeho kamarádovi ublížil a on o tom neměl ani tušení. Blonďáček tomu nemohl uvěřit.
„To je v pořádku, Ni. Nic mi není." Pokusil se ho Louis uklidnit, ale moc se mu to nepodařilo. Spíše vyvolal v Niallovi nehorázný vztek.
„Nic ti není?!" Vykřikl ohromeně a musel odolat neskutečnému nutkání s Louisem zatřást, aby se vzpamatoval. „Viděl ses vůbec v tom zrcadle? Vypadáš příšerně a to jsou ty modřiny několik dní staré. Raději si ani nechci představovat, jak to vypadalo, když to bylo čerstvé."
„Přeháníš." Řekl Louis a rychle se zakryl. Nechtěl dál ukazovat blonďáčkovi své tělo. Věděl, že by ho to akorát tak ještě víc naštvalo, kdyby se na to musel dívat. „Jsem v pořádku. Nemusíš se o mě bát."
„Kdo ti to udělal?" zopakoval Niall svou otázku s přísným výrazem ve tváři. Louis věděl, že nemá na vybranou. Bude muset svému nejlepšímu kamarádovi říct pravdu, protože lhát by nedokázal a mlčením by ničeho nedosáhl.
Zrovna se nadechoval s tím, že to blonďáčkovi všechno vysvětlí, ale ozval se domovní zvonek, který ho zachránil.
Louis si úlevně vydechl a vydal se ke dveřím, ve kterých už stál Zayn a pouštěl do bytu vysokého muže se zelenýma očima a dlouhými kudrnatými vlasy.
„Byl jsi to ty?" promluvil z ničeho nic Niall dřív než mohl kdokoli jiný cokoli říct. Harry mu věnoval tázavý pohled, kterým blonďáčka vyprovokoval k tomu, aby vyhrnul Louisův rolák a odhalil tak stopy po modřinách, které tam kudrnáč před pár dny zanechal. „Udělal jsi mu to?"
„Nialle..." Louis chtěl svého kamaráda nějak uklidnit, ale nepodařilo se mu to.
„Ty hajzle!" Vykřikl Niall a vrazil Harrymu pěstí. Zelenoočko udělal krok dozadu, aby opět chytil balanc, ale jinak ani nemrkl. Vypadalo to, jako kdyby ránu ani nepocítil. „Jak si mu to mohl udělat?! Jak si mu mohl takhle ublížit! Já věděl, že tohle nemůže dopadnout dobře! Jsi jen násilnické hovado, které neumí milovat. Dokážeš jen ubližovat! Ničíš ho a..."
„Dost!" Vložil se do toho Louis a odstrčil Nialla od svého šéfa. Bál se totiž, že by si ti dva mohli navzájem něco udělat. „Harry mě nijak nezranil." Modroočko se snažil mluvit klidně, aby svého nejlepšího kamaráda upokojil. „Chtěl jsem to. Upozornil mě na to, co se chystá udělat a já mu to dovolil. Pokud se chceš na někoho zlobit, jsem to já."
„Jen tě využívá, Louisi. Kdy si to konečně uvědomíš?" zeptal se Niall se zoufalým pohledem v očích.
„Ni..." Brunet se zhluboka nadechl a vzal blonďáčkovy ruce do těch svých. „Mezi mnou a Harrym je jen pracovní smlouva. On mi dává peníze, já jemu zase své tělo. Je to jen dohoda. Nic víc. Myslel jsem, že to chápeš." Nikdo v místnosti neměl nejmenší tušení, jak tato slova byla pro Louise těžká. Nejradši by všem oznámil, jak se cítí, ale to nemohl udělat. Přišel by tak o práci i o muže, který mu ukradl srdce, aniž by to měl v úmyslu. To nemohl dopustit.
„Louisi." Proťal ticho Harryho hlas, když už se dlouho nic nedělo. Niall jen nevěřícně sledoval svého nejlepšího přítele.
Díky posledním dnům úplně zapomněl, co se z modroočka vlastně stalo. Byl to pro něj šok. Trvalo mu pár minut, než se z toho vzpamatoval. „Vezmi si věci, odjíždíme." Louis přikývl a odebral se do pokoje pro hosty. Stejně už nebylo nic, čím by se situace dala zachránit. Mohl jen doufat, že se k němu Niall neobrátí opět zády. Nechtěl ho ztratit. Znova už ne.
„Pomůžu ti." Řekl tiše Zayn a začal sbírat Louisovo oblečení ze země, zatímco modroočko odešel do koupelny, kde měl své hygienické potřeby.
„Víš, Nialle, Louis je takhle šťastný." Promluvil Harry hned, jak brunet s černovláskem zmizeli z doslechu a kousl se do spodního rtu, aby to vypadalo, že si není jistý tím, co chce říct. Pravda, ale byla taková, že Kudrnáč měl tuhle řeč připravenou hodně dlouho. Teď ji jen stačilo odrecitovat. „Pokud ho v tom nemůžeš podporovat, měl bys odejít. Takhle mu jen budeš ubližovat." Niall se zamračil nad myšlenkou, že by opustil svého nejlepšího kamaráda, ale jistým způsobem mu Harryho slova dávala smysl. Jestliže se nedokázal radovat z toho, že jeho nejlepší přítel našel štěstí, neměl by u něj zůstávat. Akorát by mu mohl způsobit zbytečné trápení. To blonďáček nechtěl. Louis nyní zářil více než kdy dříve. Nemělo cenu mu to kazit.
„Beru teď Louise na malý výlet do New Yorku." Oznámil Harry blonďáčkovi. „Budeš mít čas si to urovnat v hlavě." Niall se zhluboka nadechl, aby zahnal slzy, protože nepotřeboval několik dní na to, aby si promyslel, co má dělat. Ze svých zkušeností věděl, že první nápad je ten nejlepší. Blonďáček si uvědomoval, že jakmile nad něčím začne moc přemýšlet, nevzejde z toho nic dobrého.
„Kdy se vracíte?" zeptal se Niall s knedlíkem v krku. Nechtělo se mu modroočka opouštět, ale copak měl na vybranou? Kdyby zůstal, jen by ho odsuzoval za to, co dělá. Mladý Ir si nemohl pomoct. Louisova práce se mu jednoduše příčila, a i když se snažil sebevíc, nedokázal se s tím smířit.
„Za tři dny." Odpověděl Harry klidně, ale uvnitř už se vítězně usmíval. Miloval, když mohl ostatní lidi ovládat. Ten pocit moci, který v takových situacích cítil, byl k nezaplacení.
„Zdrž ho tam o trochu déle, prosím." Špitl Niall a prosebně se zadíval na vyššího muže, stojícího ve dveřích. „Do týdne bych měl být pryč. Už dřív jsem uvažoval, že bych se odstěhoval zpátky do Irska a otevřel si vlastní hospodu. Chtěl jsem Louise vzít sebou, ale..." Blonďáček se zadrhl a zavrtěl hlavou. „Na tom už nezáleží." Řekl tiše a nechal jedinou osamělou slzu sklouznout po jeho tváři. „Postaráš se mi o něj?" zeptal se Niall Harryho se zoufalým výrazem ve tváři. Najednou se zdálo, že blonďáček úplně zapomněl na to, co Kudrnáč udělal jeho nejlepšímu příteli. Vypadalo to, že skutečně uvěřil, že Harry je pro Louise ta nejlepší volba.
„Samozřejmě." Slíbil vyšší muž menšímu chlapci a přinutil se ho obejmout. Harry nikdy nebyl velký fanoušek tohoto projevu náklonosti, ale musel v blonďáčkovi vyvolat pocit, že s ním bude Louis v bezpečí. Kdyby to neudělal, Niall by nikdy neodešel a jeho plán by selhal.
„Dobře." Menší z chlapců se odtáhl a popotáhl. Trhalo ho na kusy, že svého nejlepšího kamaráda musí zanechat v Londýně, ale neměl na vybranou. Jeho přítomnost by Louisovi jen ublížila.
Louis se se svým nejlepším kamarádem rozloučil, aniž by věděl, že tohle je opravdu poslední sbohem. Drobný brunet neměl ani tušení, že jeho šéf právě zařídil, aby blonďáček zmizel z jeho života. Proto taky bez protestů nastoupil do černého Range roveru a usadil se na Kudrnáčově klíně. Modroočko byl více než spokojený. Opět mohl cítit omamnou vůni, která se linula z pokožky staršího muže. Sice ho trochu trápilo, že se opět pohádal s Niallem, ale v Harryho náruči si s tím starosti prostě dělat nedokázal. Zelenoočkova přítomnost ho vždy přenesla do jiné reality, kde neexistovalo nic jiného, než oni dva a jejich spalující chtíč, který mezi nimi vždy elektrizoval.
Zatímco, si Louis užíval blízkost svého šéfa, Niall se díval z okna svého bytu a zoufale se snažil nezhroutit. Nemohl uvěřit tomu, že svého nejlepšího kamaráda nedokázal ochránit. Zklamal ho a nechal ho vběhnout přímo do náruče bestie, která ho nejspíš zničí. Jenže už bylo pozdě. Na světě neexistovalo nic, co by pro bruneta mohl blonďáček udělat.
Proto se taky otočil na patě a s posledním tichým ‚sbohem" se vydal pro své věci. Připraven opustit Londýn i svůj starý život, který tak moc miloval.