HARRY:
Klečel jsem v rohu nějaké místnosti. Byla mi zima a po tvářích mi stékaly potůčky slané vody. Věděl jsem, že se na mě můj pán zlobí, ale netušil jsem proč. Byl jsem přesvědčený, že jsem všechno udělal správně. Neporušil jsem žádné pravidlo. Byl jsem hodný. Nechápal jsem, proč tak zuří.
Uslyšel jsem klapnutí dveří a následně tiché kroky, které se rozléhaly místností. Začal jsem se klepat a moje srdce se rozbušilo dvakrát tak rychleji, než bilo doposud. Byl jsem si vědom toho, že teď přijde trest. Tak strašně moc jsem se bál a ON to zatraceně dobře věděl. Užíval si můj strach. Miloval, když mě mohl děsit, ale ještě víc zbožňoval, když mi mohl způsobovat bolest.
„Zvedni se." Rozkázal a já se opatrně postavil na své ztuhlé nohy. Mé tělo se třáslo. Nemohl jsem to zastavit. Měl jsem pocit, že mrznu a zároveň jsem umíral strachy. V tuhle chvíli jsem nechtěl nic jiného, než utéct odsud a nikdy se nevrátit, ale to se mi nemohlo splnit. ON by mě našel ať už bych se schoval kamkoli. Nikdo mi nemohl pomoct. Byl jsem odsouzen k životu plnému bolesti, ponižování a strachu.
„Jsi k ničemu, Harry." Zaslechl jsem jeho ledový hlas. Trhl jsem sebou, protože se ozval těsně u mého ucha. Nečekal jsem, že se ke mně přiblíží tak blízko. Cítil jsem teplo vyzařující z jeho hrudě na mých zádech. Musel jsem odolávat nutkání, opřít se o něj. Nutně jsem se potřeboval ohřát. Jinak hrozilo, že nastydnu a to by mi nepřineslo nic dobrého.
„Jsi jen odpad. Kdybys neměl mě, nikdo by tě nechtěl. Vždyť se na sebe podívej." Řekl znechuceně a prudce natiskl mou horní polovinu těla na desku stolu. „Neumíš nic. Jen děláš samé problémy. Kdy se poučíš, Harry?" zadržel jsem v sobě vzlyk. Věděl jsem, že za pár okamžiků přijde bolest. Snažil jsem se nevydávat žádný zvuk. Pán neměl rád, když jsem na sebe po dobu trestu upozorňoval.
„Jsi můj, rozumíš?" sykl mi naštvaně do ucha a prudce do mě přirazil. Kousl jsem se do jazyka, abych nevydal ani hlásku, ale bohužel ani tohle nepomohlo. Z úst se mi vydralo tiché zakňučení. Vážně jsem se snažil, ale tohle neskutečně moc bolelo. Měl jsem pocit, že za chvíli omdlím, jestli to nepřestane. „Jsem jediný, kdo s tebou může tohle dělat, jasné? Protože si jen a jen moje malá špinavá bezcenná děvka." Polkl jsem další vzlyk a nechal ho, aby do mě přirážel.
S každým jeho pohybem mi do těla vystřelila prudká řezavá bolest. Z očí mi tekl vodopád slz. Chtěl jsem, aby to přestalo. Nepřál jsem si nic jiného, než abych tohohle odporného člověka nikdy nepoznal. Toužil jsem po svém starém životě. Jenže ten byl pryč. Uvědomoval jsem si, že jestli tohle přežiju a dostanu se z toho, už nikdy nebude nic jako dřív.
„Dost." Zašeptal jsem a otevřel oči. Nikdy jsem ze spaní nekřičel. Jen jsem maximálně něco mumlal. Levou rukou jsem si otřel pot z čela. Už dlouho se mi nezdálo o mé minulosti. Bylo zvláštní znova to prožívat. Všechny ty vzpomínky mě děsily k smrti.
Chtěl jsem se posadit, ale zabránilo mi v tom drobné tělíčko, které se zrovna drze uvelebilo na mé hrudi. Zamračil jsem se a chvíli ho sledoval. Musel jsem uznat, že na něj byl krásný pohled, když se tak ke mně tiskl. Na jeho tváři se usadil spokojený výraz a jeho rty se kroutily do malého úsměvu. Zdál se být šťastný. Ale kvůli mně to určitě nebylo. Já mu do života mohl přinést jen smutek a bolest. Nic jiného jsem lidem dávat neuměl.
„Harry." Vydechl a natiskl se na mě o něco víc. Nejspíš se mu něco zdálo. Byl jsem rád, že v souvislosti se mnou nemá žádné noční můry. Nechtěl jsem se pro něj stát stejným netvorem, jako byl ten muž z mého snu. Už před lety jsem si slíbil, že nikdy nebudu jako ON.
Povzdechl jsem si a neochotně Louise přesunul na druhou stranu postele. Cítil jsem totiž, že se mi ta jeho překrásná tvářička dostává pod kůži a to jsem nemohl dovolit. Nesměl jsem k němu začít něco cítit. Emoce a zvlášť ty silné se v našem vztahu nesměly vyskytovat. City znamenaly problémy a ty jsem si v souvislosti s Louisem nemohl dovolit.
Vstal jsem a převlekl se do svého běžeckého oblečení. Nehleděl jsem na to, že je půl čtvrté ráno. Potřeboval jsem se odreagovat.
Nadechl jsem se studeného londýnského ranního vzduchu a rozeběhl se po mé oblíbené trase. Cestu mi osvětlovaly jen pouliční lampy, protože slunce mělo vyjít až za pár hodin. Všude bylo ticho. Ještě nikdy jsem nezažil v tomhle městě takový klid. Bylo to divné, ale zároveň to bylo přesně to, co jsem potřeboval.
Soustředil jsem se na pravidelné dýchání a na pohyby svých nohou. S každým dalším metrem, který jsem uběhl, jsem nechal kousek vzpomínek na svou minulost za sebou. Postupně jsem se zbavoval všech myšlenek, které jsem považoval za nepřístupné. Slíbil jsem si, že už se nenechám ničím ovlivňovat. Ani mužem z mé minulosti ani tím drobným modrookým stvořením, které spokojeně spalo v mé posteli.
Doběhl jsem domů a okamžitě zapadl do sprchy. Louis ještě nebyl vzhůru, což mi vyhovovalo. Potřeboval jsem si připravit nějaké věci.
Dal jsem tomu klukovi víc než dost času na to, aby si zvykl na rozkazy a fakt, že jeho tělo patří mně. Byl jsem přesvědčený, že můžu začít s jeho výcvikem. Chtěl jsem, aby byl perfektní. Zatím to vypadalo, že by mohl být ten pravý, ale teprve až následující dny ukážou, jestli mám pravdu.
LOUIS:
Zaslechl jsem nějaký hluk, který se ozýval z bytu. Rozespale jsem si promnul oči a zamračil se na prázdné místo vedle mě. Hodiny na nočním stolku ukazovaly půl šesté ráno. Povzdechl jsem si a přetočil se na druhý bok. Přetáhl jsem si peřinu přes hlavu a chtěl ještě na chvíli usnout, ale přesně v ten moment vtrhl Harry do pokoje a strhl ze mě deku.
Nespokojeně jsem zamručel a ospale na něj zamžoural. Bylo ještě moc brzy. Nechápal jsem, co tady dělá, ani proč mě nemohl nechat ještě chvilku v posteli.
„Vstávat." Řekl příkře a natáhl ke mně ruku. Váhavě jsem se jí chytil a nechal se vytáhnout na nohy. Ještě pořád jsem napůl spal, takže jsem moc nevnímal, co Harry dělá. Kdybych si to v tu chvíli uvědomil, možná bych i utekl.
„Jdeme." Naznačil mi, abych ho následoval. Zívl jsem si a poslušně za ním cupital až k pokoji, který byl schovaný za jeho pracovnou. Nechápavě jsem se kolem sebe rozhlédl. Na první pohled to byla obyčejná ložnice, která se moc nelišila od ostatních pokojů pro hosty, které ve svém bytě Harry měl.
Jenže když jsem se podíval pořádně, spatřil jsem železnou tyč, která byla umístěna na stropě. Kolem ní byl omotaný řetěz a na konci toho řetězu vysela pouta. Hlasitě jsem polkl a nevědomky udělal pár kroků dozadu. Takhle místnost mě děsila.
V každém rohu postele byla také připevněna pouta a různě po podlaze byly umístěny takové železné obloučky. Vsadil bych se, že taky sloužili ke spoutání. Děsil jsem se všech těch věcí, které se tady nacházely. Měl jsem co dělat, abych neutekl. Nechtěl jsem být v tomhle zvráceném pokoji. Všechno, co tady bylo, mě děsilo k smrti. A to jsem ještě neviděl všechno. Určitě tady bylo ještě mnoho skrytých pomůcek, o kterých jsem radši ani vědět nechtěl.
„Pojď ke mně." Nakázal mi Harry ledovým tónem. Otřásl jsem se, ale i přes strach, který se mi usadil v žaludku, jsem k němu opatrně přistoupil. Netušil jsem, co se mnou chce dělat, ale důvěřoval jsem mu. Slíbil, že mi nikdy neublíží. Musel jsem věřit, že mi nelhal.
„Ruce nad hlavu." Zhluboka jsem se nadechl a pořád dokola si opakoval, že všechno bude v pořádku. Byl jsem zatraceně nervózní. Netušil jsem, co si pro mě Harry připravil, ani jestli se mi to bude líbit. Nezbývalo mi nic jiného, než doufat, že všechno bude v pořádku.
Harry mi uvěznil ruce v kovových želízkách, která byla pomocí železného řetězu připevněná k tyči, která vysela ze stropu. S panikou v očích jsem se zadíval na svého šéfa. Němě jsem ho žádal o ujištění, že se nic zlého nestane. Potřeboval jsem se cítit v bezpečí, jinak hrozilo, že chytnu panický záchvat.
„Jsem přímo tady." Promluvil tiše a něžně mě pohladil po tváři. „Není se čeho bát. Neublížím ti." Slíbil a přešel přes pokoj ke komodě, ze které vytáhl černý šátek. V duchu jsem zaskučel. Přijít o zrak se mi zrovna moc nechtělo. Radši bych se na něj celou dobu díval.
„Záchranné slovo znáš, že?" zeptal se, aby se ujistil, že jsem nezapomněl a zároveň mi připomněl, že mám šanci tohle celé zastavit, kdyby se mi to nelíbilo. Přikývl jsem a Harry mi zavázal oči. Roztřeseně jsem se nadechl a pozorně naslouchal jeho krokům. Snažil jsem se přijít na to, co dělá, ale nedařilo se mi to.
„Dneska bych rád otestoval, jak si na tom s přijímáním bolesti." Oznámil mi a já se musel kousnout do spodního rtu, abych nezakňučel. Nechtěl jsem, aby mě mlátil nebo tak něco. Byl jsem si jistý, že tohle se mi určitě líbit nebude.
„Snaž se přijmout všechno, co ti dám. Nebraň se tomu." Řekl vyrovnaným hlasem. Zhluboka jsem se nadechl a poslechl ho. Vyčistil jsem si mysl od obav a soustředil se pouze na jeho tiché kroky, které se rozléhaly pokojem.
„Až to bude příliš, stačí říct záchranné slovo, dobře?" zakýval jsem hlavou na znamení souhlasu a přinutil se uvolnit každičký sval v mém těle. Věděl jsem, že když budu strnulý, ničemu to nepomůže. Právě naopak.
Snažil jsem se zůstat klidný, ale fakt, že jsem nic neviděl, mi moc nepomáhal. V hlavě se mi rodily vše možné scénáře toho, co by mi můj šéf mohl udělat. Ani jeden se mi nelíbil. Musel jsem se kousnout do jazyka, abych ho nezačal prosit, aby mě pustil. Měl jsem neskutečnou chuť utéct a to ještě ani nezačal.
Najednou jsem na svém zadku ucítil nějaký dotek. Byl jsem si jitý, že to není Harryho ruka. Spíš mi to připomínalo konec jezdeckého bičíku. Hlasitě jsem polkl a začal sebou házet. Každou buňku v mém těle ovládl strach. Jediné na co jsem v tuhle chvíli dokázal myslet, bylo to jak se odsud dostat. Ani trochu mě nelákalo zjišťovat jak vysoko je můj práh bolesti.
„Uklidni se." Ozval se tichý a vyrovnaný hlas mého šéfa. „Všechno bude v pořádku. Jsem tady s tebou. Nenech paniku, aby tě ovládla." Nepřestával na mě mluvit. Dával si záležet, abych začal vnímat jen jeho hlas. Snažil jsem se na něj soustředit. Poslouchal jsem, co mi říká a nechal strach odplout někam do pozadí. Bylo zvláštní, jak rychle mě dokázal uklidnit. Nechápal jsem, proč jsem se v jeho přítomnosti cítil v bezpečí, když mě připoutal, zavázal mi oči a nejspíš mě plánoval zbičovat. Nedávalo to žádný smysl, ale bylo to tak. Věřil jsem mu celou svou duší.
„Dobře." Řekl Harry potěšeně a něžně mi přejel bříšky prstů po hrudníku. Zachvěl jsem se a ucítil, jak mi po celém těle naskakuje husí kůže. „Pamatuj si, že strach je horší než samotná bolest. Otevři svou mysl novým věcem, Louisi. Budeš překvapený, co všechno objevíš." Špitl mi u ucha a znova jemně přejel bičíkem po mém pozadí.
Zhluboka jsem se nadechl a přinutil sám sebe zůstat v klidu. Sevřel jsem ve dlaních řetízek, který spojoval stříbrné náramky, které jsem měl okolo zápěstí. Potřeboval jsem se něčeho držet, jinak hrozilo, že opět zpanikařím.
Aniž by mě Harry upozornil, přistála na mém zadku první rána. Zalapal jsem po dechu od toho, jak jsem se lekl, ale jinak jsem zůstal zticha. Mé pozadí mírně štípalo, ale nebylo to nic strašného. Kdyby jeho rány zůstaly takhle mírné, nestěžoval bych si.
„V pořádku?" zeptal se můj šéf se znatelnou zvědavostí v hlase. Jen jsem přikývl, protože jsem v tu chvíli zapomněl, jak se vlastně používají hlasivky. Byl jsem plný zvláštních pocitů, které byly až moc splašené na to, abych je dokázal rozeznat.
Harry přiložil bičík na mou kůži a znovu s ním něžně pohladil mé půlky. Najednou se ozvalo švihnutí a můj zadek schytal další ránu. Tentokrát akorát o něco silnější. Zalapal jsem po dechu. Štiplavá bolest se rozlila celým mým tělem a k mému překvapení se usadila v mém rozkroku.
Bičík na mém zadku přistával v nepravidelných intervalech a každá rána byla o něco intenzivnější, než ta předchozí.
Pevně jsem sevřel víčka a kousl se do spodního rtu, abych zadržel vzdechy. Nechtěl jsem si přiznat, že se mi to líbí, ale můj tvrdý penis mě prozrazoval. Ať jsem chtěl nebo ne, to co mi Harry dělal, mě vzrušovalo. Bylo mi ze sebe samého špatně. Tohle by se mi nemělo líbit. Mělo by mi to přijít odporné, ale z nějakého důvodu tomu tak nebylo. Nechápal jsem sám sebe. To jsem byl vždycky takhle zvrácený nebo za to mohl můj nový šéf? Nevěděl jsem a to mě na tom neskutečně frustrovalo.
„Harry..." zasténal jsem v nestřeženém momentu. Okamžitě jsem si chtěl dát facku. Nikdy jsem neměl dovolit, aby se tohle stalo.
„Děje se něco?" zeptal se Kudrnáč, aby se ujistil, jestli je vše v pořádku. Byl jsem rád, že je takhle pozorný. Nevím, co bych dělal, kdyby na mě nebral ohledy. Jenže v tuhle chvíli byla jeho otázka pro mě velice nepříjemná. Věděl jsem, po čem toužím, ale za žádnou cenu jsem to nechtěl vyslovit.
„Odpověz." Nakázal mi a hrubě zmáčkl můj penis, abych si uvědomil, že to nebude opakovat.
„Víc." Vzdychl jsem s vědomím, že nejsem normální. „Chci víc." Tohle celé bylo špatné a ponižující. Cítil jsem se odporně. Měl jsem dojem, že až se na sebe podívám do zrcadla, tak se pozvracím.
Harry pár vteřin nic nedělal. Zřejmě byl zaskočený mou odpovědí. Ani on evidentně nečekal, že na tohle budu reagovat tak kladně.
Po chvíli na mém zadku opět přistála další rána a po ní hned dvě další. To už jsem nevydržel a hlasitě zasténal. Mému tělu se tohle zjevně líbilo a můj mozek tomu nedokázal zabránit. I když se tak usilovně snažil.
„Stop!" Vykřikl jsem, když mě uhodil tak silně až mi z očí vytryskli slzy. Prudce jsem oddechoval a snažil se vstřebat tu nepříjemnou bolest. Byl jsem rád, že jsem konečně našel svou hranici. Nechtěl jsem, aby v tom pokračoval, ale zároveň ho nedokázal zastavit, dokud mi to opravdu nezačalo být nepříjemné.
„Hodný kluk." Pochválil mě, jenže tentokrát ani jeho chvála nestačila k tomu, aby zmírnila ten nepříjemný pocit, který se mi usadil v žaludku. Právě naopak. V tuhle chvíli ve mně spustila novou vlnu odporu k sobě samému. Nenáviděl jsem se za to, jak jsem se choval v Harryho společnosti. Bylo to, jako kdybych si uvědomil, že jsem ztratil sám sebe a mé místo zaujal naprostý cizinec. Cizinec, ze kterého se mi dělalo špatně.
Harry mi rozvázal oči a poté se přesunul na pouta. Jakmile jsem byl volný, vyběhl jsem z pokoje a zavřel se v tom svém. Nechtěl jsem, aby se ke mně Kudrnáč v tuhle chvíli přibližovala, tak jsem pod kliku umístil židli, protože klíč jsem nikde nenašel. Tenhle provizorní zámek musel stačit. Nezbývalo mi nic jiného, než doufat, že můj šéf nebude chopen dveře otevřít.
Ještě jsem pro jistotu zalezl do koupelny, která byla součástí mého pokoje, a zavřel za sebou dveře. Opřel jsem se o ně zády a sjel na zem. Nohy jsem si přitáhl k hrudníku a začal vzlykat. Nikdy jsem se ještě necítil tak odporně jako právě teď. Kdybych měl něco v žaludku, možná bych se i pozvracel. Byl jsem vážně nechutný.
Co za člověka jsem, když mě vzrušuje, když mi něco způsobuje bolest? To, že se mi líbí sex s mužem, bych ještě nějak skousl, ale tohle už na mě bylo moc. Tohle jsem nebyl já. Celé mi to připadalo jako zlý sen. Chtěl jsem se z něj už konečně probudit, zjistit, že se nic z toho vlastně nestalo a jít opět pomáhat Megie.
Slyšel jsem Harryho, jak na mě něco křičí a snaží se dostat do mého pokoje, ale vnímal jsem ho jen okrajově. Nedokázal jsem rozeznat jednotlivá slova, která se ozývala z chodby a ani se o to vlastně nesnažil. Právě teď jsem potřeboval být sám. Utřídit si myšlenky a pořádně se vybrečet. Jinak bych se zbláznil. Můj šéf to buď musel pochopit, nebo mi dát padáka.
HARRY:
Louis se zavřel v pokoji a odmítal odtamtud vylézt. Nejdřív jsem se tam pokoušel dostat, ale nakonec jsem to vzdal. Věřil jsem, že neprovede žádnou hloupost. Nejspíš jen potřeboval čas pro sebe. Muselo ho vyděsit, když se mu ty rány od biče líbili. Nebylo to něco obvyklého a spoustu lidí, kteří jsou v tomhle světě nový, se toho lehce leknou.
S povzdechem jsem zamířil do své pracovny. Pochopil jsem, že dnes Louise do kanceláře nedostanu a se Zaynem jsem ho nechávat nechtěl. Bůh ví, co by se stalo, kdybych ty dva nechal o samotě. Malik by byl nejspíš schopný využít situace a Louisovy zranitelnosti. Nehodlal jsem nic riskovat. Louis byl můj a tečka.
Okolo dvanácté jsem znova zkusil, jestli už modroočko uvolnil zábranu na druhé straně jeho pokoje, ale bohužel se tak nestalo. Pořád bylo zavřeno. Začínal jsem si dělat starosti. Už tam byl několik hodin.
„Nechám ti v kuchyni na lince oběd. Pokud budeš mít hlad, zajdi si pro to. Já budu v pracovně, kdybys něco potřeboval." Oznámil jsem mu v naději, že mi odpoví alespoň prosté ‚fajn' ale nestalo se tak. Unaveně jsem si opřel čelo o dveře a vydechl všechen vzduch z plic. „Každý jsme nějaký, Louisi. Měl by ses přestat soudit a ohlížet se na to, co je a co není normální. Přijmi sám sebe." S těmito slovy jsem odešel, abych připravil nějaký ten oběd.
Svou porci jsem si vzal do pracovny, aby se Louis nevylekal, kdyby se náhodou rozhodl vyjít ze své skrýše. Chápal jsem, že teď by pro něj mohlo být obtížné, podívat se na mě. Tenhle fakt mě nepříjemně píchal u srdce, ale nevšímal jsem si toho. Kdybych nad tím totiž přemýšlel, musel bych uznat, že se o něj zajímám víc, než bych měl. Na to jsem v tuhle chvíli nebyl připravený. Radši jsem to prostě ignoroval.
O hodinu později jsem v kuchyni zaslechl nějaký šramot. Nenápadně jsem se proplížil na chodbu a vykoukl zpoza rohu.
Louis tam seděl na barové židli a opatrně jedl svůj oběd. Tváře měl mokré od slz a oči zarudlé od pláče. Vypadal zničeně. Mrzelo mě, že jsem mu tohle způsobil já. Nikdy jsem mu takhle nechtěl ublížit. Měl jsem si s ním nejdřív promluvit. Byl prakticky ještě dítě. Spoustě věcem nerozuměl. Mělo mi dojít, že se něco takového může stát.
Tiše jsem tam stál a pozoroval to drobné stvoření, jak pomalu zvedá vidličku od talíře ke svým rtům. Připadal jsem si, jako kdybych byl nějaký zoolog a pozoroval nějaký vzácný druh nějakého zvířete. Bylo to šílené. Uvědomoval jsem si, že bych se měl vrátit k práci, ale nějak jsem neodkázal přinutit své nohy, aby se odlepily od podlahy. Nezmohl jsem se na nic jiného, než tam stát a zírat na tu překrásnou bytost, která jako zázrakem patřila právě mě.
„Měli bychom si promluvit." Ozval jsem se, když Louis dojedl a chystal se znova zavřít ve svém pokoji.
„Není o čem." Odpověděl mi tiše. Hlas měl ještě pořád chraplavý od pláče a ve tváři se mu usadil zničený výraz.
„Ale ano je." Trval jsem na svém, jako vždy. „Neakceptuješ sám sebe, Louisi. Je na čase, abys pochopil co je opravdu důležité."
„Myslíš nechat se zbičovat a žít s tím, že se ti to líbí, i když by nemělo?!" Vyjekl zlomeně a musel párkrát zamrkat, aby se nerozbrečel.
„To není všechno. Jsou věci, které tě dělají jedinečným, ale to, že se tě vzrušuje bolest, k nim nepatří. Není to sice tak častý jev, ale ani ojedinělý." Snažil jsem se mu vysvětlit, že je všechno v pořádku, ale on evidentně nechtěl poslouchat.
„Jsem zrůda, Harry!" Vykřikl a udělal několik kroků dozadu. „A to jen díky tobě." Zamumlal mezi vzlyky a opět utekl.
Povzdechl jsem si a promnul si spánky. Jeho tělo bylo dokonalé, ale jeho mysl to nechápala. Byl jsem si vědom toho, že přesvědčit jeho hlavu o tom, že není třeba stydět se za to, co se mu líbí, nebude vůbec lehké.
Zhroutil jsem se do svého křesla a zadíval se ven z okna. Sledoval jsem, jak lidé dole na ulicích někam pospíchají a snažil se přitom vyčistit si hlavu. Měl jsem v ní až příliš splašených myšlenek a potřeboval jsem se soustředit. Práce byla důležitější než Louisovo nervové zhroucení.
Po nějaké době se mi natolik povedlo ponořit se do svých povinností, až jsem přestal vnímat okolí. Zpátky do reality mě přivedlo cinknutí výtahu. Příliš pozdě jsem si uvědomil, že Louis má svůj vlastní kód, díky kterému se bez problému dostane dolů. Zaklel jsem a vydal se do jeho pokoje, abych se ujistil, že opravdu pryč.
Nemohl jsem popřít, že mě opravdu pobouřilo, když jsem zjistil, že vážně odešel. Ten kluk vůbec neměl rozum. Venku už se stmívalo a město se začínalo stávat nebezpečným místem. Kdokoli mu mohl ublížit. Jenže on si to zjevně neuvědomoval.
Brzy se vrátím. Nevyhazuj mě prosím. Stálo na lístečku, který jsem našel na jeho polštáři. Zavrtěl jsem hlavou a unaveně se zhroutil na postel. Někdy bych přísahal, že emocionální vypětí mě vyčerpává víc než fyzická námaha. Proto jsem se snažil kolem svého srdce posílit všechny hradby, které jsem si za ty roky postavil, ale nešlo to. Mohl jsem si být jistý, že za to může Louis.
To děcko se mi dostalo pod kůži víc, než jsem si byl ochotný přiznat. Kdokoli jiný by za tohle dostal okamžitě padáka, ale u něj mě to ani nenapadalo. Spíš naopak. Měl jsem nutkání zavolat Liamovi, aby ho našel a dotáhl mi ho domů. Bál jsem se o něj. Louis neměl ani tušení, co všechno tam venku může čekat. Kdyby to věděl, poznal by, že já zas tak špatný nejsem.
„Kéž by věci byli jinak." Zašeptal jsem do ticha, které se rozléhalo bytem. Na pár vteřin jsem si dovolil představit si, jak by můj život mohl vypadat, kdybych nebyl tím, kým jsem. Kdybych byl jen obyčejný chlap s obyčejnými zájmy. Před očima se mi promítl obraz, jak by to asi bylo.
Hned jak bych Louise uviděl v domě mých rodičů, pozval bych ho na kafé. Byl bych milý a pozorný. Bral bych ho na večeře a před dveřmi do jeho bytu bych si vždycky kradl vášnivé polibky. Časem bych se odvážil líbat ho i na veřejnosti. Kupoval bych mu květiny. Jeho poprvé bych udělal nezapomenutelné. Byl bych k němu něžný. Nikdy bych mu neublížil. Byli bychom spolu šťastní.
Jenže tahle hloupá fantazie se nemohla uskutečnit. Byl jsem tím, kým jsem byl. Já nehrál na romantiku. Nemiloval jsem. Moje srdce bylo zmrzlé už tolik let, že jsem zapomněl, co to vůbec láska je. Na Louisovi mi možná mohlo záležet, ale nikdy mu nebudu schopen dát to, co opravdu potřebuje. A to je milující přítel, který vždy bude dávat jeho potřeby na první místo. Tohle nikdy nebudu já. Já vždycky budu jen ten sobecký, arogantní, bezcitný a nechutně bohatý chlap, který ho připravil o panictví. Bylo nemožné, abych pro Louise někdy znamenal něco víc.
Ale i když jsem si tohle všechno uvědomoval, nedokázal jsem své ruce zabránit, aby vytáhla můj mobil z kapsy a vytočila Liamovo číslo. Věděl jsem, že bych měl nechat Louise jít. Jak pro moje tak i pro jeho dobro. Jenže z nějakého neznámého důvodu to nešlo.
„Li?" ozval jsem se, když to zvedl. „Potřebuju, abys někoho našel."