HARRY:
Jako každé ráno jsem se vzbudil přesně v pět a převlekl se do sportovního. Potichu jsem opustil byt a rozeběhl se po dobře známé trase. Tuhle cestu jsem měl pevně vrytou do paměti. Svoje zvyky jsem totiž měnil jen zřídka, takže po několika letech, bych to zvládl uběhnout třeba i po slepu. Vždycky mě nějakým záhadným způsobem uklidňovalo, když jsem kolem sebe měl věci, které mi byly dobře známé.
Myšlenkami mi proběhl obraz z minulé noci. Nemohl jsem uvěřit tomu, že se mi Louis tak brzy odevzdal. Počítal jsem s tím, že by to mohlo trvat i několik měsíců. Fakt, že se mi poddal tak rychle mě velice potěšil. Znamenalo to, že jsem své plány mohl uspíšit. Už jsem se nemohl dočkat, až Louise budu provádět všemi zákoutími mého světa.
Doběhl jsem domů a osprchoval se. Hodil jsem na sebe oblek a vydal se udělat něco k snídani. Nikdy jsem si nenajal hospodyni, která by mi vařila. Měl jsem maximálně uklízečku, která mi tady párkrát do týdne uklízela. Hodně jsem si zakládal na svém soukromí. Čím méně cizích lidí jsem si pouštěl do bytu, tím jsem byl klidnější.
Jakmile jsem měl skoro hotové jídlo, vydal jsem se vzbudit Louise. Moc se mi sice nechtělo, ale neměl jsem na výběr. Když spal, vypadal neskutečně roztomile. Mohl bych se na něj dívat třeba věky, aniž by mě to omrzelo. Jenže jsme museli ke mně do kanceláře. Už jsem ho nehodlal nechat samotného.
„Dobré ráno." Zahlásil jsem dostatečně hlasitě na to, aby ho to probralo a roztáhl jsem závěsy, aby do pokoje pronikly sluneční paprsky.
Louis něco nesrozumitelně zabručel do polštáře, zavrtěl se, ale nevstal. Usmál jsem se a přešel k jeho posteli. „Vstávat." Řekl jsem a strhl z něj peřinu. Tahle část mě neskutečně bavila. To drobné klubíčko bylo po ránu vážně rozkošné. „Za pět minut je snídaně." Oznámil jsem mu a odešel z pokoje. Věděl jsem, že vstane. Jeho submisivní stránka by mu nedovolila neuposlechnout můj příkaz.
LOUIS:
Po Harryho odchodu z mého pokoje jsem se asi ještě dvě minuty válel v posteli. Ani za nic se mi nechtělo vstávat. Postel se najednou zdála jako to nejpohodlnější místo a vylézt z ní bylo zatraceně obtížné.
Nakonec jsem se donutil posadit a začal se pomaličku plně probouzet. Protřel jsem si oči, protáhl se a zívl si. Přesně jako každé ráno. Tyhle činnosti jsem vykonával automaticky. Bylo to něco, co jsem si osvojil v dětství a zůstalo mi to dodnes. Mamka vždycky říkávala, že jsem roztomilý, když se probouzím. Každé ráno se prý schovávala za rokem, jen aby mohla vidět, jak nemotorně se její syn snaží vyhrabat z postele.
Povzdechl jsem si a jen v boxerkách se odebral do kuchyně. Nijak mě nezajímala Harryho reakce ani fakt, že většinou jsem se před lidmi neproducíroval nahý. S ním jsem svoje tělo neřešil. Tak nějak podvědomě jsem věděl, že jsem pro něj nádherný i se všemi mými nedokonalostmi. Tudíž jsem se nemusel stydět.
Netušil jsem, jestli tohle má něco společného s jeho dominancí a mou submisivitou, každopádně jsem si nestěžoval. Tohle bylo poprvé od nástupu puberty, kdy jsem neřešil, jak vypadám. S Harrym jsem si připadal krásný.
„Rušná noc?" zeptal se s posměšným úšklebkem Kudrnáč a postavil přede mě kávu. Vděčně jsem se na něj usmál a usrkl si první doušek.
„Jen divoké sny." Odpověděl jsem a zhluboka se nadechl, abych do mozku nahnal dostatek kyslíku a on mohl začít fungovat.
„O čem?" ptal se dál, zatímco dokončoval poslední přípravy naší snídaně.
„Už ani nevím." Řekl jsem popravě a opět si upil z kávy, kterou mi můj šéf nachystal. „Jen mám takový pocit, jako kdybych celou noc nespal."
„To teda muselo být něco." Zasmál se a položil přede mě talíř s míchanými vajíčky a tousty.
„Asi." Pokrčil jsem rameny a nabral na vidličku první sousto. „Nepamatuju se."
„Škoda, rád bych věděl, o čem sníš." Pronesl Harry a při pohledu na mě si skousl spodní ret.
„Proč?" vypískl jsem mírně vyděšený. Ještě pořád jsem si sexem s ním nebyl moc jistý. Sice jsem věděl, že na to jednou dojde, ale doufal jsem, že dostanu ještě pár dní.
„Chci uskutečnit každý tvůj sen." Špitl a můj dech se zadrhl, protože mi před očima prolítly všechny ty momenty, kdy mi Harry způsoboval takovou slast, až jsem myslel, že z ní vybuchnu. Neuměl jsem si představit, že to co jsem dodneška zažil, ještě nebyl ani zlomek z toho, co se bude dít v budoucnu.
„Potřebuješ sprchu?" zeptal se Kudrnáč, když jsme dojedli a já zavrtěl hlavou v záporném gestu.
„Nemusím se mýt každých osm hodin." Odpověděl jsem s úšklebem na tváři a seskočil ze židle.
„To se může brzo změnit." Houkl za mnou s pobavením v hlase. Zasekl jsem se v pohybu a vykouzlil na svých rtech ten nejsvůdnější úsměv, jaký jsem dokázal.
„V to doufám." Mrkl jsem na něj a odebral se do svého pokoje. Bylo mi jedno, jestli jsem ho tam nechal sedět, naštvaného, bez dechu, anebo se stojákem. Měl jsem radost z toho, že pro jednou jsem vyhrál já. Nejspíš jsem nebyl tak úplně pod jeho kontrolou, jak si myslel. Pořád jsem si chtěl uchovat trochu té vzdorovitosti. Nehodlal jsem se mu mimo postel poddávat tak snadno.
Ve svém pokoji jsem se oblekl, upravil se a vydal se zpátky k Harrymu. Ten už stál u dveří se zamyšleným výrazem. Jediný signál, který mi dal najevo, že vůbec postřehl můj příchod, bylo, že vešel do výtahu a počkal, až nastoupím za ním.
Celou dobu jsem si od něj držel odstup. Měl jsem takový nepříjemný pocit, že mi ta malá výhra neprojde tak snadno. Hlasitě jsem polkl a na kůži se mi objevila husina, když jsem si představil, co všechno by mi mohl udělat. Nějakým podivným způsobem mě hrozba odplaty vzrušovala.
Bylo zvláštní, jak moc mě Harry dokázal změnit. Ale zase přinesl do mého života mír. Konečně jsem v sobě ukončil tu bitvu, která v mém srdci zuřila od smrti mých rodičů. Najednou jsem si připadal o tolik lehčí, když jsem každý den nemusel přemáhat tu bolest, která se mě tak dlouho snažila ochromit.
„My nejdeme do firmy?" zeptal jsem se zmateně, když řidič zamířil úplně jiným směrem.
„Ne." Odpověděl Kudrnáč a na tváři měl stále ten zamyšlený výraz. „Dnes poznáš svého nového doktora."
„Cože?!" Vyjekl jsem a vyděšeně se na něj zadíval. Nesnášel jsem nemocnice a všechno s nimi spojené. Ani máma mě k lékaři nikdy nedokázala dotáhnout, aniž bych se nebránil. Vždycky jsem ke zdravotnickým zařízením a personálu choval odpor.
„Musíš chodit na pravidelné prohlídky." Vysvětlil mi a já zakňučel. Tohle se mi ani trochu nelíbilo.
„Nic mi není. Nepotřebuju doktora." Protestoval jsem, i když jsem si uvědomoval, že to nikam nepovede. On svoje rozhodnutí nezmění.
„Je to prevence, Louisi. Nenuť mě to opakovat ještě jednou." Řekl chladným autoritativním hlasem a já si povzdechl. „Půjdeš tam, konec diskuze. Rozuměls?"
„Ano, pane." Protočil jsem oči a založil si ruce na prsou. Právě teď jsem měl chuť vyskočit z auta a utéct někam hodně daleko.
„Nenuť mě ti naplácat." Varoval mě, ale já byl momentálně dostatečně uražený na to, aby mi bylo všechno totálně ukradený.
„Jasně." Posměšně jsem si odfrkl a opět zakoulel očima. „Protože já jsem Anastasia Steeleová a ty si Christian Grey."
„Louisi!" Napomenul mě ostře a přitáhl si mě co možná nejblíž k sobě. „Jsi můj a já si s tebou můžu dělat, co budu chtít. I kdyby to znamenalo praktikovat na tobě scény z Padesáti odstínů. Jasné?"
Zůstal jsem ticho a místo odpovědi jsem na něj jen vyděšeně zíral. Harry pozvedl obočí v náznaku toho, že chce odpověď. „Omlouvám se." Pípl jsem a provinile sklopil pohled k zemi. Styděl jsem se za své chování. Tohle jsem si k němu nikdy neměl dovolit.
„Je to jen vyšetření. Nic hrozného." Šeptl po chvíli ticha. Ukazováčkem a palcem chytl mou bradu a přinutil mě, podívat se na něj. „Budu tam s tebou. Není se čeho bát." Mírně se usmál a já mu to váhavě oplatil.
„Proč máš takový strach?" zeptal se Harry, když jsme vešli do nemocnice a já se na něj natiskl, abych si dodal odvahu.
„Nevím. Prostě se tady necítím dobře." Řekl jsem a nervózně se ošil. „Je tu tolik smutku a smrti." Šeptl jsem, když jsme procházeli kolem nemocných, kteří čekali na ošetření. Všichni vypadali mizerně a nejspíš se ještě dvakrát hůř cítili. Bylo mi jich líto.
„Ale na druhé straně nemocnice se rodí nový život." Argumentoval můj šéf a kývl hlavou k cedulce, která ukazovala, kudy jít, pokud se člověk chce dostat na porodní oddělení. „To není tak depresivní."
„Nikdy jsem tam nebyl." Pokrčil jsem rameny a následoval Harryho.
„Pořád ti nemocnice přijde tak hrozná?" zeptal se, když otevřel dveře a já hned na konci chodby spatřil prosklený pokoj, ve kterém byla samá miminka.
Ti prcci byli tak roztomilí. Nemohl jsem si pomoct a usmál se. Pro tahle malá stvoření jsem měl vždycky slabost. Jen mě nikdy nenapadlo, že i na tak hrozném místě, jako je nemocnice se může objevit, něco tak nádherného. Jasně, že jsem věděl, kde se rodí miminka, ale když jsem byl v nemocnici, tak jsem tenhle fakt jaksi vypustil.
„Děkuju." Pípl jsem a vděčně se na Harryho usmál. Ten mi jen prohrábl vlasy a zatahal mě za ruku, aby mě mohl dovést k mému doktorovi. Teď už jsem se sice tolik nebál, ale pořád se mi na prohlídku moc nechtělo.
Můj šéf zaklepal na dveře od doktorského pokoje a pár vteřin na to se před námi objevil muž se špinavě blond vlasy, pronikavýma šedýma očima a opálenou pletí. Vypadal vážně přitažlivě, ale jeho pohled se mnou ani zdaleka nedokázal udělat to, co se mnou prováděl ten Harryho.
„Pane Stylesi, rád vás vidím." Pronesl se širokým úsměvem doktor, kterému nemohlo být víc jak třicet. Klidně bych se i vsadil, že to není zas tak dávno, kdy dodělal školu.
„Já tebe také, Johne." Harry mu kývl na pozdrav a já se zarazil. Nechápal jsem, proč John Harrymu vykal a Harry Johnovi tykal.
„Ty musíš být Louis." Usmál se na mě doktor a natáhl ke mně ruku. „Rád tě poznávám."
„J-já vás také." Pípl jsem a přijal jeho ruku. Netušil jsem jak se mám chovat a tak jsem si radši stoupl kousek za mého šéfa ve snaze předstírat, že tam vlastně ani nejsem.
„Můžeme jít?" zeptal se netrpělivě Harry a stiskl mou ruku, aby mi dal najevo, že je všechno v pořádku.
„Samozřejmě." John zamkl pokoj, ze kterého vyšel a vedl nás ke dveřím s nápisem ambulance.
„Potřebuji od vás tohle vyplnit." Prohlásil doktor, když jsme vešli dovnitř a podal Harrymu nějaké papíry. Ten jen přikývl a sedl si za stůl.
„Louisi, mohl by sis prosím sundat tričko?" ozval se John znova a já nejistě přikývl. Udělal jsem, o co mě požádal a čekal, co se bude dít.
„Musím si tě poslechnout, tak dýchej pěkně zhluboka, dobře?" opět jsem pokýval hlavou a splnil jeho žádost. Nechtěl jsem Harrymu dělat ostudu. Už tak jsem se cítil špatně kvůli tomu, jak jsem se choval v autě.
„Otoč se." Nakázal mi doktor a já tak udělal. Celou dobu jsem se koutkem oka díval na Harryho. Nějakým zvláštním způsobem mě jeho přítomnost uklidňovala.
John mi ještě změřil tlak, nabral pár zkumavek krve, zvážil mě a změřil, zkontroloval, jestli dobře vidím a slyším, udělal mi výtěr z krku. Už mě pomalu všechna ta vyšetření začínala štvát. Připadal jsem si jako laboratorní krysa.
„Pane Stylesi, budu potřebovat, abyste odešel." Prohlásil najednou John a já překvapeně zamrkal. Nechtěl jsem s někým cizím zůstat sám, ale Harry mi věnoval uklidňující úsměv a bez jediného slova vyšel na chodbu.
„Proč musel pryč?" zeptal jsem se a malinko ucouvl. Nebylo mi příjemné stát tu před ním polonahý, když tu se mnou nebyl Kudrnáč.
„Protože s tebou potřebuju mluvit v soukromí. Většina submisivů není za přítomnosti jejich dominanta zcela upřímná." Vysvětlil mi a já se zamračil.
„Jak víš, jak to mezi námi je?" zeptal jsem se a nedůvěřivě si ho prohlédl.
„Harry je známý mé partnerky. Která je mimochodem taky dominantní." Odpověděl jednoduše, jako kdyby se bavil o počasí. „Řekněme, že jsem za ten čas pochopil, že ti dva nejsou na normální vztahy."
„Takže proto mu vykáš?" zeptal jsem se, hned jak mě přešel prvotní šok. Nečekal jsem, že někdo jako on by v soukromí mohl toužit po kontrole.
„Ano. Je neslušné tykat jinému dominujícímu, pokud ti to vyloženě nenabídne." Překvapeně jsem zamrkal a zavrtěl hlavou, abych si pročistil myšlenky.
„Takže, můžeme pokračovat?" promluvil po chvíli ticha a já nepatrně přikývl. Cítil jsem se o hodně líp, když jsem věděl, že on by mi nebyl schopný ublížit. „Dobrá, tak kalhoty dolů."
„Co?!" Vyjekl jsem a John se zasmál mému zděšenému výrazu.
„Jen musím zkontrolovat, jestli máš tam dole všechno správě vyvinuté." Vysvětlil mi a já si nervózně začal hrát s prsty.
„Jsem si jistý, že kdyby se mnou bylo něco špatně, tak by si toho Harry všiml." Zkoušel jsem se z toho vykroutit, ale nevypadalo to, že by doktor změnil názor.
„Možná ano, ale on není lékař." Povzdechl jsem si a ještě chvíli váhal, než jsem si stáhl kalhoty společně se spodním prádlem.
Téměř ihned jsem zčervenal jako rajče. Ještě nikdy jsem se necítil takhle trapně. V tuhle chvíli jsem byl i rád že tu není Harry. Nejspíš bych nezvládl, kdyby se na mě díval on i John.
Doktor mi prohmatal varlata a já pevně zavřel oči. Snažil jsem se jeho doteky nevnímat, ale bylo to vážně těžké. Ani za nic jsem si tohle vyšetření nechtěl zopakovat.
„Otoč se a předkloň se, prosím." Zakňučel jsem, ale udělal, co mi řekl. Už jsem to nechtěl mít za sebou. „Musím ti udělat výtěry z konečníku, tak se uvolni." Jeho slova na mě zapůsobila úplně opačně. Celý jsem se napjal a ať jsem se nažil sebe víc, nedokázal jsem se uklidnit.
„Mohu se zeptat na něco osobního?" ozval se John, zatímco si připravoval pomůcky.
„Mám na výběr?" vrátil jsem mu otázku a modlil se, abych to měl za sebou.
„Nejspíš ne." Zasmál se a rozevřel mi půlky od sebe. „Týrá tě Harry?" vyhrkl a já se zamračil. Jak si tohle vůbec mohl myslet? Vždyť to byla blbost.
„NE!" Protestoval jsem pobouřeně. „Harry je hodný a trpělivý. Neumím si představit, že by někdo byl tak ochotný, jako on."
„Promiň, musel jsem se zeptat. Někdy se stává, že dominující není ten za koho se vydává. Je to jen nechutný sadista, který rád způsobuje bolest. Už jsem tady měl pár případů, kdy se tenhle vztah změnil v týrání." Vysvětlil mi důvod své otázky a já chápavě přikývl.
„Harry takový není." Prohlásil jsem sebejistě, i když nějaký slabý hlásek v mé hlavě mi odporoval. Až tak dobře jsem Kudrnáče neznal. Nemohl jsem vědět, co se z něj vyklube. Mohl to být princ na bílém koni, ale stejně tak i krvelačná příšera.
„Vím. Je to hodný chlap. Jen jsem se chtěl ujistit." Řekl John a plácl mě po zadku.
„Hej!" Okřikl jsem ho pobouřeně, zatímco on se pobaveně uchechtl.
„Hotovo, můžeš se obléct." Zamrkal jsem překvapením a uvědomil si, že ani nevím, kdy provedl to vyšetření. Musel jsem uznat, že to měl pěkně promyšlené.
„Díky bohu." Vydechl jsem úlevně a rychle na sebe hodil své oblečení. Už jsem odsud chtěl vypadnout. John se sice zdál jako fajn chlap, ale právě teď bych byl radši někde jinde.
„Tak zase za rok." Zasmál se John a já zakňoural. Vůbec se mi sem znova nechtělo.
„Pokud mě Harry nevykopne." Řekl jsem, když mi došlo, že nevím, co se mnou bude za měsíc natož za dvanáct měsíců. Taky bych do té doby mohl dostat padáka.
Z té myšlenky mě píchlo u srdce. Zamračil jsem se, ale nijak to neřešil. Prostě jsem si připustil, že jsem Harryho nechtěl opustit. Žilo se mi s ním dobře. Jenže tohle rozhodnutí nebylo na mě. To on rozhodoval, kdy tahle šílená dohoda skončí.
„Vše se zadá být v pořádku, pane Stylesi." Promluvil John, když jsem otevřel dveře a Harry vstoupil do místnosti. „Ještě musíme počkat na výsledky testů, ale nemyslím si, že by se měl vyskytnout problém."
„Děkuju, Johne." Harry vděčně kývl hlavou a přitáhl si mě blíž k sobě, aniž by tušil, že právě teď by udělal lépe, kdyby se mě nedotýkal. „Pozdravuj Katarinu."
„Budu. Nashle." John mi věnoval úsměv na rozloučenou a já mu ho slabě oplatil. Pořád jsem byl ještě ztracený v myšlenkách na to, co se mnou bude, až Harryho přestanu bavit.
„Nakonec to nebylo tak hrozné, hm?" zasmál se Kudrnáč a otevřel mi dveře od limuzíny.
„Hádám, že asi ne." Pokrčil jsem rameny a natiskl se na druhou stranu, abych mohl mít trochu prostoru, ale on mi ho nehodlal poskytnout.
„Teď nepřemýšlej nad ničím vážným." Špitl mi do ucha a natiskl se na mě. „Postarám se o tebe. Ty se s ničím nemusíš trápit." Sliboval mi a já pevně zavřel víčka, abych nezačal brečet.
„To říkáš teď, ale jednou mi dáš padáka a všechno zase budu muset řešit sám." Zamumlal jsem a opatrně se mu zadíval do očí. Bál jsem se, co v nich najdu, ale něco mě k nim prostě přitahovalo, takže jsem neměl na vybranou.
„Nemysli na budoucnost. Důležitá je přítomnost." Promluvil po chvíli, která se zdála být nekonečná. Přiblížil se blíž ke mně a začal mi laskat krk. Proti své vůli jsem vzdychl a zcela se poddal jeho dotekům. „Nech mě odehnat všechny tvé starosti." Vydechl mi do pokožky a začal mi rozepínat kalhoty.
Zasténal jsem, když vyndal mého kamaráda a začal po něm přejíždět rukou nahoru a dolů. Hbitě mi rozepnul několik vrchních knoflíčků na mé košili, aby měl lepší přístup k mé pokožce. Vzdychal jsem a nehty zarýval do sedačky.
Na takovou péči bych si mohl i zvyknout. Harry stiskl mou chloubu pevněji a zvýšil tempo, čímž způsobil, že jsem se prohnul v zádech a vykřikl jeho jméno. Kudrnáč se spokojeně usmál a dál se věnoval vytváření svého podpisu na mém krku.
Sténal jsem velice hlasitě a bylo mi upřímně u prdele, jestli nás řidič uslyší. Určitě se nestalo poprvé, kdy si Harry někoho přivedl do limuzíny a začal ho uspokojovat. Ani bych se nedivil, kdyby na to ten muž za volantem byl už zvyklí.
„H-Harry." Vzdychl jsem a zaryl mu nehty do stehna. Už jsem nevěděl, čeho bych se měl chytit, abych dokázal zvládnout tu neskutečnou slast, kterou jsem právě teď pociťoval. Kudrnáč mi zavrčel do krku, ale já svou ruku neodtáhl. Nechával jsem jí na jeho noze a mačkal látku jeho kalhot.
„J-já...já..." Začal jsem koktat ve snaze naznačit mu, že už jsem blízko. Nebyl jsem si jistý, jestli mi chce dopřát to potěšení z orgasmu anebo mě chce jen trápit. Nechtěl jsem udělat nic špatně a tak jsem ho raději varoval.
„Vypusť to ze sebe." Špitl mi do ucha a skousl můj ušní lalůček. Zavzdychal jsem a ještě chvíli si užíval jeho doteky, než jsem si dovolil vyvrcholit.
Harry se potěšeně usmál a otřel sebe i mě od mého spermatu. Naštěstí se mu povedlo rozepnout mi košili úplně, takže všechen ten nepořádek skončil na mé hrudi a ne na mém oblečení. Byl jsem mu za to vděčný. Nechtěl jsem celý den chodit ušpiněný od té bílé tekutiny. Pro dnešek mi stačila návštěva u doktora. Další trapas bych asi nezvládl.
„Jsme tady." Řekl Harry a upravil si svůj oblek, aby to vypadalo, že se nic nestalo. Udělal jsem to samé, co on, ale i tak jsem si byl jistý, že na mých zarudlých tvářích a rozčepýřených vlasech každý pozná, že se v té limuzíně něco stalo.
Celou cestu do kanceláře jsem měl pocit, že na mě všichni zírají. I když to nejspíš nebyla pravda. Pořád dokola jsem si musel opakovat, že Harry je dostatečně opatrný na to, aby nedovolil, aby se jeho zaměstnanci dozvěděli, co se děje za zavřenými dveřmi. Jenže pořád tady byla ta možnost, že je mu to jednoduše jedno a všichni to vědí.
Prudce jsem zavrtěl hlavou a vtloukl si do hlavy, že něco takového by můj šéf nikdy nedovolil. Už jen kvůli mně. Ve smlouvě stálo, že se má povinnost starat se o mé duševní zdraví. Takže nemohl dopustit, aby se všichni o nás dozvěděli. Nejspíš bych to nerozdýchal, kdyby se něco takového stalo.
Zhluboka jsem se nadechl a svalil se na sedačku v Harryho kanceláři. Pro dnešek jsem měl dost a to ještě nebylo ani poledne. Byl jsem trochu ospalý, ale nedovolil jsem si usnout. Místo toho, jsem se zeptal svého šéfa, jestli pro mě nemá nějakou normální práci a on k mému štěstí přikývl. Právě teď se mi hodilo soustředit se na nějakou činnost, která v sobě neměla nic sexuálního. Potřeboval jsem si odpočinout, než se Harry znova rozhodne způsobit mi rozkoš tak velkou, až budu mít pocit, že se zblázním, jestli nevyvrcholím.
Nevědomky mi z úst unikl slastný vzdech, ale hned jak jsem si to uvědomil, ovládl jsem se. Nechtěl jsem, aby mě Kudrnáč přistihl, jak myslím na něj a jeho doteky. Už tak byl dost domýšlivý. Nepotřeboval jsem, aby se jeho ego zvedlo o další příčku nahoru.