LOUIS:
Ráno mě vzbudil nějaký ruch, který vycházel z kuchyně. Rozespale jsem zamrkal a posadil se. Protřel jsem si oči a jen v boxerkách se vydal podívat, co se to vlastně děje.
„Omlouvám se, že jsem tě vzbudil." Řekl Harry s neutrálním tónem, když mě spatřil vcházet do místnosti.
„To je dobrý. Stejně za chvíli vyrážíme do práce, ne?" sedl jsem si na jednu z barových stoliček a snažil se probrat. V noci jsem toho moc nenaspal. Měl jsem plnou hlavu Harryho a toho co se mnou má v plánu. Bál jsem se a zároveň jsem byl zvědaví na to, co mi přinese budoucnost. Možná byla chyba podepisovat smlouvu a možná taky ne. Díky této práci jsem si mohl vydělat pořádné peníze. Lidi dělají i horší věci pro to aby zbohatli než, že se s někým párkrát vyspí.
„Ty se mnou nejdeš." Oznámil mi a já zamrkal překvapením. To pro mě byla novinka. „Pro dnešek máš volno. Zajdi si za kamarády nebo se jen válej u televize. Je mi to jedno. Ale přesně v sedm budeš doma. Potřebuju s tebou probrat pár věcí." Nařídil mi a já beze slova přikývl.
„Dobře." Souhlasil jsem, když mi došlo, že chce slovní odpověď.
„Pokud bys něco potřeboval, zavolej mi." Harry se nahnul přes stůl a položil přede mne mobil. Vykulil jsem oči a netušil, jak bych na to měl reagovat. Tohle jsem nemohl přijmout. „Moje číslo už máš uložené." Řekl a vrátil se k přípravě snídaně. „A nechci nic slyšet. Ve smlouvě stojí, že ti můžu koupit, cokoli mě napadne." Připomněl mi a já si povzdechl. Nemělo cenu mu odporovat.
„Harry?" ozval jsem se váhavě po pár minutách ticha. Moc jsem ho sice neznal, ale přišlo mi, že je něco špatně. Měl jsem nepříjemný pocit, že je na mě za včerejší večer naštvaný.
„Ano?" tázavě se na mě zadíval a postavil přede mě talíř s volským okem, slaninou a tousty.
„Zlobíš se na mě?" zeptal jsem se na něco, co mě trápilo od chvíle, co jsem vešel do kuchyně.
„Proč bych měl?" vrátil mi otázku a já sklopil oči. Možná nebyl naštvaný, ale určitě byl minimálně zklamaný.
„Za ten včerejšek." Pípl jsem a on na mě upřel ten svůj nic neříkající pohled. „Je mi to líto. Prostě jsem zpanikařil. Nikdy jsem to s klukem nedělal a já...mám strach." Vypadlo ze mě a moje tělo se začalo nepatrně chvět. Nevím, čím to bylo. Nejspíš jsem se bál jeho reakce. Anebo jsem prostě jen nechtěl v jeho očích spatřit pohrdání. Z nějakého mně nevysvětlitelného důvodu mi záleželo na tom, co si o mně tenhle kudrnatý miliardář myslí.
Harry si mě ještě chvíli prohlížel. Pak vstal a stoupl si těsně vedle židle, na které jsem seděl. Otočil si mě tak, abych byl k němu čelem a vzal mou bradu mezi palec a ukazováček. Přinutil mě, abych se mu podíval do očí a já zalapal po dechu. Byl nádherný. Nikdy jsem si toho nevšiml, ale teď jsem to viděl úplně jasně.
Jeho mechově zelené duhovky mě k sobě připoutaly a už mě nehodlaly pustit. Bylo to zvláštní. Přišlo mi, že se utápím v jeho očích, ale i tak jsem dokázal vnímat zbytek jeho dokonalého obličeje. A to myslím doslova. Jeho pleť byla perfektní. Nenašel jsem na ní jedinou nedokonalost. A jeho rty neměly sebemenší chybičku.
„Nejsem naštvaný." Řekl a já vydechl úlevou. Bůh ví, proč mi na tom opravdu záleželo. Nechtěl jsem, aby se na mě zlobil. „A pokud jde o včerejšek..." nakousl větu a pak přitiskl svá ústa na ta má. „O tom si promluvíme u večeře." Zašeptal a odtáhl se. Prudce jsem vypustil všechen vzduch z plic a měl co dělat, abych se vzpamatoval. Byl jsem z něj úplně mimo. Celkem mě začínalo zajímat, co to se mnou ten chlap provádí.
„Jestli půjdeš ven tak nezapomeň, komu patříš. Pokud zradíš mou důvěru, budeš potrestán." Oznámil mi a já zamrkal překvapením. Tohle jsem teda fakt nečekal. „To je varování pro případ, kdyby tě napadlo, že se chceš z naší smlouvy vykroutit. Zrušit jí mohu jedině já a nic z toho co uděláš, mě nedonutí roztrhat ji hned na začátku." Neřekl jsem ani slovo a zdálo se, že on ani odpověď neočekává. Což bylo moje jediné štěstí. Na to abych promluvil, jsem byl až v moc velkém šoku.
Harry si sbalil věci a krátce po našem malém rozhovoru odešel. Naházel jsem do sebe snídani a umyl nádobí. Snažil jsem se moc nemyslet na to, co řekl a radši si plánoval, co budu dělat. Nechtělo se mi jen sedět na zadku. Chtěl jsem zajít za svými přáteli a ujistit je, že jsem v pořádku. Už se o mě nejspíš museli bát. Obvykle jsem se za nimi jednou za týden stavil, ale v poslední době se stalo tolik bláznivých věcí, že jsem na to úplně zapomněl.
Zašel jsem si do sprchy a udělal ze sebe člověka. Pak jsem na sebe hodil nějaké své staré oblečení a mohl jsem vrazit. Už jsem se nemohl dočkat, až se zase nadechnu čerstvého vzduchu. Ani jsem si neuvědomil, jak moc mi chybí ten pocit svobody. Když se mnou nebyl Harry, měl jsem pocit, že můžu dělat, cokoli mě napadne, ale když jsem byl s ním...nevím. Připadal jsem si jako spoutaný. Jako kdyby nebylo správné udělat cokoli bez jeho souhlasu.
Radši jsem vyhnal všechny myšlenky na svého „pána" a namířil si to k místu, kde pracoval můj nejlepší kamarád, Niall.
Poznali jsme se na střední a ještě nikdy mě nenechal ve štychu. Vždycky mi se vším pomohl. Dlužil jsem mu toho hodně. Netušil jsem, jestli mu to někdy budu schopen splatit.
„Pořád se jen flákáš za barem?" zasmál jsem se, když jsem vešel do klubu, kde můj kamarád pracoval. On zvedl hlavu, a když mě spatřil, přeskočil bar a pověsil se mi kolem krku. Zasmál jsem se a pevně ho objal. Strašně moc mi chyběl.
„Taky tě rád vidím." Odtáhl jsem se od něj a poplácal ho po rameni. „Jak ses měl celou tu dobu, co jsem tě neviděl?" zeptal jsem se a on se širokým úsměvem pokrčil rameny.
„Jako obvykle. Práce, práce a žádný čas na zábavu. Můj život je v troskách. Už měsíc jsem neměl rande." Postěžoval si a já se rozesmál. Přesně tohle mi scházelo.
„Ale to je u tebe normální, ne?" Niall mě sjel naštvaným pohledem a praštil mě. Oba jsme se zasmáli a odebrali se zpátky k baru.
„A co vůbec ty? Pořád pracuješ jako uklízečka?" zajímal se a já zavrtěl hlavou. Moc se mi to rozvádět nechtělo, ale byl to přece můj nejlepší kamarád. Jemu jsem mohl říct všechno.
„Ne, vyhodili mě." Oznámil jsem mu a on se na mě starostlivě zadíval.
„Jsi v pohodě? Pokud nemáš peníze, můžu..."
„To je dobrý." Zarazil jsem ho a vděčně se na něj usmál. „Našel jsem si jinou práci, která je mnohem lépe placená. Nemusíš mít o mě strach."
„Fakt?" podivil se, ale bylo na něm vidět, že se mu ulevilo. „Co děláš?"
„Jsem asistentem jednoho pracháče." Odpověděl jsem a vlastně ani moc nelhal. Takhle to Harry stejně nazýval. Jen jsem svému kamarádovi zamlčel ponižující detaily. Za to mě přece nikdo nemůže soudit. Je to moje věc. Nemusel jsem se mu vyzpovídávat.
„Tak to sis hezky polepšil." Pochválil mě Niall, když se vzpamatoval z té novinky.
„Jo. Je to mnohem lepší, než celý den uklízet." Pokrčil jsem rameny a vyhnal z hlavy obraz toho, jak klečím před Harrym a mám v puse jeho chloubu. Na to jsem teď myslet nechtěl.
„Už si mluvil s Eleanor?" zeptal se po chvíli a já se na něj tázavě zadíval.
„Ne, proč? Stalo se něco?" podivil jsem se a doufal, že je všechno v pořádku.
„Jen se po tobě sháněla." Vysvětlil mi a já si povzdechl. S Eleanor jsem byl párkrát na rande, než se v mém životě objevil Harry. Nebral jsem to nijak extra vážně. Spíš jen jako zkoušku, jestli by nám to klapalo. Jenže teď to celé mohlo jít do háje. Randění jsem měl zakázané.
„Dáš mi její telefon?" zeptal jsem se Nialla po dlouhé chvíli ticha. „Zavolám jí a zjistím, co chtěla. Pracuje až na druhém konci města a já si zapomněl peníze na taxík doma." Blonďáček načmáral bez jediné otázky na kus ubrousku číslo. Vděčně jsem se na něj usmál a vytáhl svůj nový telefon, který mi dal Harry dneska ráno. Doufal jsem, že mu nebude vadit, když si přidám i pár vlastních kontaktů.
„No nekecej! Kde si k tomu přišel?" vyjekl Ni nadšeně a vytrhl mi telefon z ruky.
„Dal mi ho můj šéf." Odpověděl jsem, jako kdyby to byla samozřejmost a vzal si přístroj zpátky.
„Víš vůbec, kolik tahle věcička stojí?" vyjekl šokovaně a s otevřenou pusou sledoval tu elektronickou krabičku v mých rukou.
„Eh...ne. Tohle vždycky šlo mimo mě." Řekl jsem nezaujatě a uložil si Eleanořino číslo.
„No...řekněme, že pokud ti to koupil tvůj šéf za svoje prachy, asi od tebe bude chtít něco na oplátku." Niall se na mě významně zadíval a já málem spadl ze židle, na které jsem doteďka seděl. Tohle téma bylo hodně nebezpečné. Nechtěl jsem, aby můj nejlepší kamarád zjistil, že jsem ze sebe udělal děvku.
„J-j-jak s-si na to přišel?" vykoktal jsem a snažil se předstírat, že je to pro mě novinka. Nechtěl jsem přiznat ponižující pravdu. Až moc jsem se bál, že bych se mu začal hnusit.
„Vlastní zkušenosti." Odpověděl a já nemohl uvěřit vlastním uším. Vypadalo to, že mi něco zatajil. „Když jsem chodil na střední, měl jsem zároveň ještě brigádu. Můj šéf na mě pořád dorážel a kupoval mi nějaké dárky. Nakonec jsem byl nucen dát výpověď. Už jsem to nechutný prase dál nedokázal snášet." Blonďáček se otřásl odporem, ale téměř okamžitě se mu na tváři opěr usadil úsměv.
„To je mi líto. Proč si nic neřekl?" Niall pokrčil rameny a jen nad tím mávl rukou.
„Už je to dávno. Teď mám spíš strach o tebe." Vzal si mou dlaň do těch svých a starostlivě se na mě zadíval.
„Neboj, budu v pohodě. Můj šéf jasně vymezil pravidla, která musím v práci dodržovat." Snažil jsem se ho uklidnit. Nechtěl jsem, aby se o mě bál.
„No...jak myslíš." Odtáhl se a začal leštit skleničky. Bylo deset dopoledne. Všichni byli v práci nebo si užívaly poslední sluneční dny, takže jsme tu byli sami. „Ale kdyby si něco potřeboval, dej mi vědět." Věnoval jsem mu zářivý úsměv a on mi ho oplatil.
„Díky. Budu si to pamatovat." Ujistil jsem ho a uložil si i jeho číslo, abych mu mohl sem tam zavolat.
Ještě chvíli jsem zůstal s Niallem a užíval si chvíle, kdy jsem byl svobodný. Vyloženě mi nevadilo, když mě někdo ovládal, ale přece jen to pro mě byla novinka. Potřeboval jsem chvíli čas, než si zvyknu. Jenže něco mi říkalo, že Harry se mnou tak trpělivý nebude. Toho jsem se bál asi nejvíc. Že zpanikařím a vlastní chybou přijdu o práci. To jsem rozhodně nechtěl.
Jakmile jsem se se svým nejlepším kamarádem rozloučil, vytáhl jsem telefon a rozhodl se zavolat Eleanor. Bylo mi líto, že jí budu muset oznámit, že další rande nepřipadá v úvahu. Čas strávený s ní se mi celkem líbil. Asi bych neměl nic proti tomu, kdyby se stala mou přítelkyní.
„Halo?" Ozvalo se z telefonu a já se zhluboka nadechl. Moc jsem nevěřil tomu, že by jí bylo nějak extra líto, že mezi námi nic nebude. Nikdy jsem si v těhle věcech nevěřil. Ale pořád tady byla šance, že jí to ranní. A to jsem nechtěl. Nerad jsem ubližoval lidem.
„Ahoj El. Tady je Louis." Pozdravil jsem jí a namířil si to ke svojí další zastávce. „Niall říkal, že si se mnou chtěla mluvit."
„Eh...jo...jen jsem se chtěla zeptat, jestli bys nešel v sobotu do kina." Řekla a já si představil, jak se vždycky červenala, když se mnou mluvila. Bylo to roztomilé.
„Promiň, ale v sobotu nemůžu." Vypadlo ze mě, když jsem přestal fantazírovat, jak by asi vypadala, kdyby stála přede mnou.
„To nevadí tak jindy." Zašvitořila vesele a já si povzdechl. Tohle bude horší, než jsem čekal.
„El...já...já...asi v nejbližší době nebudu moct jít na další rande." Vykoktal jsem a jen doufal, že to pro ni nebude tak hrozné, jak jsem si představoval.
„Stalo se něco?" zeptala se starostlivě a já se pousmál. Byla to fajn holka. Přál jsem jí, aby si jednoho dne našla někoho, kdo jí bude milovat přesně, tak jak si to zaslouží.
„Našel jsem si novou práci a můj šéf mi toho dal děsně moc. Víš, jak na tom jsem s penězi. Nemůžu mu odporovat. Vlastně díky němu nebudu mít čas vůbec na nic." Plácl jsem první věc, co mě napadla, ale něco jsem jí říct musel. Jak jinak bych vysvětlil, že už se s ní nechci vídat? Žádná jiná výmluva mě nenapadala, ale to nejspíš bylo tím, že jsem nikdy nebyl moc dobrý lhář. Preferoval jsem upřímný rozhovor, ale v téhle situaci jsem lhát musel.
„Aha..." Pípla zklamaně a já si vjel rukou do vlasů. Nechtěl jsem, aby to takhle skončilo.
„Je mi to vážně líto. Bylo mi s tebou hezky."
„Netrap se tím." Slyšel jsem v jejím hlase smutek, ale věděl jsem, že se snaží usmát. Chudák holka. Tohle si ode mě nezasloužila. „Můžeš mi třeba zavolat, až budeš mít volno." Zamrkal jsem překvapením, ale dřív než jsem stačil cokoli říct, zavěsila.
Pobaveně jsem zavrtěl hlavou a vydal se za zbytkem přátel, které jsem měl. Nebylo jich sice moc, ale já si nestěžoval. Alespoň jsem věděl, že mě mají rádi takového, jaký jsem a že to mě jen nehrají.
HARRY:
Otevřel jsem dveře od svého bytu a tak nějak jsem doufal, že tam najdu Louise, jak sedí na sedačce a čeká na mě. Jenže to byla blbost. Proč by na mě čekal? Ani mě neznal. Nejspíš jsem mu musel připadat jako nějaký úchyl, který po něm chce jen sex. No...vlastně by měl pravdu, když se to tak vezme. Toužil jsem po jeho tělu. Ne po jeho srdci.
Život mi už ukázal, jak dokáže být láska krutá. Nechtěl jsem to zažít znova, a proto jsem dneska tím, kým jsem. Ostatní jen využívám, ale sám se využívat nenechám. Ano, jsem parchant s tváří anděla. Téhle skutečnosti jsem si vědom a využívám ji plně ve svůj prospěch.
Zadíval jsem se na hodiny a začal připravovat večeři. Louis měl ještě hodinu na to, aby se vrátil domů. Možná jsem i začínal doufat v to, že to nestihne. Mohl bych ho pak potrestat a nemusel se zdržovat s jeho city nebo s přípravou jeho těla.
Uvědomoval jsem si, že to ještě s chlapem nikdy nedělal a tak jsem si slíbil, že mu dám čas a půjdu na něj pomalu, ale kdyby neuposlechl můj příkaz, mohl bych se na ten slib vykašlat. Byla by to jen jeho chyba.
Radši jsem začal připravovat večeři a vyhnal z hlavy toho kluka. Už tak jsem na něj myslel víc než bych měl. Možná proto jsem měl v poslední době tolik práce. Nebylo to tím, že by toho najednou bylo hodně. Spíš jsem až moc dlouho uvažoval nad tím, co bych mohl dělat s tím jeho dokonalým tělíčkem a nevěnoval se věcem, kterým jsem měl. To muselo přestat. Nemohl jsem dovolit jednomu pitomému děcku, aby mi vneslo do života chaos. Nikdo mi nestál za to, abych kvůli němu přišel o všechno. Nikdo.