Neznámé číslo: Měl jsi pravdu. Kdy máš čas?
Přesně tato slova svítila na mé obrazovce, zatímco jsem na ně něco kolem deseti minut překvapeně zíral. Ani na vteřinu jsem nepochyboval o tom, kdo to napsal.
Já: Cos mu provedl?
Odepsal jsem. Ani jsem nevěděl, proč jsem se na to ptal. Nechtěl jsem znát odpověď. A přesto jsem to napsal.
Neznámé číslo: Nic, co bych neudělal už dřív.
Kyoshi odpověděl během chvíle. Zavřel jsem oči a sevřel telefon v ruce. Před očima se mi stále objevovaly Akiovy velké modré oči, naplněné strachem a nenávistí pokaždé, když se podíval na svého druha. Co jsem si sliboval od toho mu nabízet tu rádoby poradnu? Ten chlap je magor. Příroda mu určila někoho navěky milovat a on ho místo toho tyranizuje.
Já: Máš dojem, že mám nějak zvlášť nabitý program? Celé dny doslova jen sedím na zadku a nic nedělám.
Odpověděl jsem nakonec a musel se přitom uchechtnout. Zika, která seděla na křesle poblíž mé postele se na mě podezřívavě zamračila.
"S kým si píšeš?" ozvala se hned a já se na ní podíval. Vypadala nervózně. A taky trochu naštvaně.
"Se Sayuri. Píše, že máma začala úplně bláznit od té doby, co jí odsud Atsuhi vyrazil," vymluvil jsem se rychle a Zika se s drobným pokývnutím hlavy otočila zpět ke svém telefonu. Podíval jsem se zpět na obrazovku a zjistil, že mezitím od Kyoshiho přišla další zpráva.
Neznámé číslo: Pravda. Bráška si tě drží zkrátka. Přijedu zítra. Kolem poledne. V knihovně.
Stručné věty k němu perfektně sedí. Nic osobního. Nic nadbytečného. Jen to nejnutnější. Stejně jako když mluví.
Já: Ok. Řekneš to Atsuhimu?
Neznámé číslo: Tak asi těžko budu v jeho domě, povídat si s jeho snoubencem, aniž by o tom on věděl, že?
Ten jízlivý tón skoro slyším. Potlačím další uchechtnutí.
Já: Fajn génie. Napiš mu to ty. Já jdu relaxovat do knihovny. Pokus se do zítřka nic neudělat Akiovi.
Neznámé číslo: Kdybys nebyl omega, patrně bych tě za tohle zabil.
Já: Odkdy ti kódy brání v násilí?
Několik dalších minut neodpověděl a já začal pomalu zpytovat své svědomí.
Já: Promiň. Nemyslel jsem to tak. Atsuhimu to klidně řeknu sám.
Pořád neodpovídal a já už se pomalu začal loučit s naším zítřejším setkáním.
Neznámé číslo: To teda řekneš. Jako trest za to, cos mi napsal.
Já: Trest?
Neznámé číslo: Tak jestli si to s ním chceš dát znovu, bránit ti samozřejmě nebudu. Alespoň budeš mít zítra o čem mluvit.
Já: Náhodou mám zajímavý život i bez rodiny Tanaka abys věděl.
Neznámé číslo: To se mi nechce věřit. Omega z chudinský čtvrti, která má jen sestru a matku? Co je na tom zajímavý.
Já: Víš, někoho by to mohlo urazit.
Neznámé číslo: Toho jsem si plně vědom.
Já: Zítra ti povím o svém skvělém otci.
Neznámé číslo: Už se nemůžu dočkat.
Já: Idiote.
Neznámé číslo: Nápodobně.
Neznámé číslo: Jdi už raději za tím Atsuhim.
Po těchto posledních řádcích jsem zahodil mobil na postel a vstal. Zika po mně střelila pohledem, ale nevypadala, že by nějak zvlášť chtěla vstávat.
"Jdu za Atsuhim," oznámil jsem klidně a jí konečně zajiskřily oči. Její nervózní a naštvaný výraz byl pryč. Tentokrát už na nohy vyskočila celkem čile.
"To fakt? Takže to tvoje hloupý schovávání už tě přešlo?" zeptala se s nadějí a já protočil očima.
"Čistě teoreticky jsem se neschovával. Jsem ve své ložnici. Klidně sem mohl přijít," namítl jsem a ona se zašklebila.
"Mám mu říct, že má přístup do tvé ložnice povolený?" zeptala se a nevinně přitom zamrkala.
"Chraň tě pánbůh," zasyčel jsem místo odpovědi a ona protočila očima. "Jen se ho musím jít na něco zeptat. Jsem zpátky do pěti minut," ujistil jsem jí a ona zvedla obočí.
"Váááážně? Pět minut? Až tak se na něj těšíš?" zeptala se a úmyslně protáhla první slovo. Její otázka mi nestála ani za odpověď a tak jsem jen s jasným gestem spoléhajícím na prostředníček jejím směrem opustil místnost. Až v půli cesty mi došlo, že můj nastávající asi nebude úplně nejlépe reagovat na zprávu, že se chystám trávit čas s jeho bratrem. No co. Nic mi neudělá. Tím jsem si byl poměrně jistý.
Opatrně jsem zaklepal na dveře jeho ložnice - alespoň jsem doufal, že jsou to ony - a po chvíli se ozvalo slabé dále. Otevřel jsem je a pomaloučku vešel do místnosti. Doteď jsem v ní byl jen jednou. A to na tak krátkou chviličku, že jsem si ji ani neprohlédl.
Teď jsem ale ten čas měl. V pravém rohu místnosti stála obrovská postel, na kterou by se pohodlně vešla celá Atsuhiho domácnost a já bezděky pomyslel, jestli když v ní leží, nevypadá trochu ztraceně. Zatřepal jsem hlavou a vyhnal si z ní tyhle hloupé myšlenky. Od hrany postele až ke stolu, který stál v druhém rohu se táhla prosklená stěna. Zvenku ale pravděpodobně měla nějaké odrážecí sklo, protože jsem si byl jistý, že dovnitř vidět nebylo. Zabudovaná skříň se táhla po celé levé stěně a před ní stálo pár křesel. Zbytek místnosti jsem si už prohlédnout nestihl, protože mou pozornost upoutala osoba sedící na jednom z oněch křesel.
Atsuhi položil rozečtenou knihu na odkládací stolek mezi křesly a zapřel se o kolena, aby se zvedl. Možná měl zůstat sedět, protože najednou jsem si připadal strašně malinký. Sice jsem samozřejmě věděl, že je vyšší než já, ale vždycky vám to nejvíc dojde, když chcete tomu druhému sdělil nedobrou zprávu.
"Yasuo. Co tady děláš?" zeptal se a na rty se mu vkradl drobný úsměv.
„Eh...no věc se má tak," začal jsem a čistě pro jistotu si od něj udržoval bezpečný odstup. Z mnoha důvodů. „Pamatuješ, jak jsi za mnou před asi pěti dny poslal Kyoshiho, aby zkontroloval jestli jsem v pohodě?" zeptal jsem se a on se sice trochu zamračil, ale kývl.
„No tak jsme si možná trochu povídali a dospěli jsme - hlavně já jsem teda dospěl - k názoru, že by si možná měl občas s někým promluvit, aby si všechno nevyléval na Akiovi..." zamumlal jsem. Atsuhi patrně začal chápat kam tím mířím, protože se zamračil.
„A tobě přišlo jako dobrý nápad nabídnout se sám, že?" zeptal se, ale jeho hlas nezněl ani tak naštvaně, jako spíš nevěřícně. Podrbal jsem se na zátylku a zhoupl se na špičkách.
„Nenazval bych to asi úplně dobrým nápadem, ale jinak...jo. Přijede zítra někdy kolem poledne. A než začneš, nejsem tu pro povolení. Spíš jen abys byl informovaný," dokončil jsem. Byl jsem si jistý, že k nevěřícnosti se právě připojil vztek.
„Tak na to teda zapomeň," zavrčel nakonec a přistoupil ke mně o krok blíž. Já udělal krok vzad, takže náhodný pozorovatel by mohl říct, že hrajeme nějakou hru.
„Takže znova. Nejsem tady pro povolení. Jsem tu, abych tě informoval," zopakoval jsem. Měl jsem neuvěřitelnou chuť protočit očima, ale nějak jsem usoudil, že to nebude ten nejlepší nápad pod sluncem.
„A já řeknu znova: Na to teda sakra zapomeň," oponoval. S povzdechnutím jsem si založil ruce na hrudi a upřel své oči do těch jeho.
„Atsuhi, jediné o čem momentálně můžeš rozhodnout je, kde se s ním sejdu. Takže buď to bude v klidu u tebe v domě v knihovně anebo vylezu oknem a patrně si s ním sednu v nějaké kavárně. Volba je na tobě," zavrčel jsem. Alfa na mě nějakou dobu jen nevěřícně zíral, než se uchechtl.
„Kde jsou ty časy, kdy mi stačilo promluvit a tys mě poslechl na slovo?" zabručel si sám pro sebe a já věděl, že mám vyhráno.
„Žádný takový nikdy nebyly. Kdyby jo, už bychom spolu spali dávno," odsekl jsem a s malým zpožděním jsem si uvědomil, co jsem to vlastně vypustil z pusy. Atsuhi zvedl obočí a na jeho tváři se začal rýsovat malý úšklebek.
„Ne, ne, ne, ne. Zapomeň, že jsem něco řekl," zvedl jsem ruce a začal ustupovat ke dveřím. Atsuhi ale tak nějak ustupoval se mnou.
„Vyhýbáš se mi. Od té doby, co jsi mě navštívil v pracovně jsem tě neviděl," začal a v očích se mu zablesklo. Sevřel jsem čelist a kousl se do jazyka. Zůstat zticha teď bylo životně důležité. Teda ne úplně životně, ale chápete jak to myslím.
„Fajn. Takže Kyoshi přijde zítra kolem poledne," pokusil jsem se změnit téma tím, že ho vytočím. Byl to ale dost chabý pokus, takže mě vůbec nepřekvapilo, že ho okamžitě prokoukl.
„Fajn. A teď zpět k tomu co jsi řekl..." začal, ale já už pomalu docouval ke dveřím a prudce jsem je otevřel. A pak jsem jako největší hrdina na světě prostě utekl. Atsuhiho smích se mi nesl v patách a já se přistihl, že mi na tváři pohrával drobný úsměv.
„To už jsi zpátky? Páni. Ses na něj vážně těšil," ozvala se Zika, jakmile jsem vpadl do pokoje. Zaksichtil jsem se na ni a hodil po ní nejbližší polštář. Se smíchem ho chytila a s významně povytaženým obočím se vrátila zpět k obrazovce svého telefonu.
Ha! Já věděla, že to zvládnu vydat do jednoho týdne!
Ale upřímně netuším, kdy vyjde příští... Každopádně tady máte tuhle a můžete se se mnou zkusit modlit, abych se dokopala k tomu napsat něco dalšího.
A (možná malinký spoiler) jen chci říct, že posledních pár kapitol bylo...takovéto ticho před bouří. A mé zlé já se rozhodlo, že ta bouře přijde už brzy. Takže užívejte hezkých, klidných kapitol, dokud to jde...❤