(minimálně 15+)
Několik následujících dnů jsem se Atsuhimu vyhýbal, jako čert kříži. Kdykoli na chodbě zazněly jeho tiché kroky, utekl jsem do nejbližší místnosti.
„Jsi pitomec," zhodnotil mé chování Tiara, který mi jednoho dne prostě zavolal.
„Díky," zabručel jsem. „A kdes vůbec sehnal moje číslo?" dožadoval jsem se vysvětlení.
„Yasuo vážně se mě ptáš, kde jsem dokázala sehnat číslo omegy? Uvědomuješ si, že existují papíry, kde jsou informace o vás od narození, že jo?" zeptal se a já protočil očima.
„Jo pane bože," povzdechl jsem si. O existenci těchto "Listů identity" jak se jim říkalo jsem věděl a jako snad každá správná omega s ní zásadně nesouhlasil.
Listy identit byly snad nejprodávanější zboží na černém trhu a alfy si pomocí nich vybíraly své následné mazlíčky a otroky. Bylo mi z toho na zvracení.
„Ale abych tě uklidnil, tak jsem se k nim nikdy ani nepřiblížil. To číslo mi dala Machiko," ozval se Tiara, jako by vyčetl, na co myslím. Usmál jsem se a svalil se zády do postele. „A teď zpět k tomu, že jsi pitomec," navázal Tiara a já zaúpěl.
„Ježiš jdi do háje," zavrčel jsem tiše a z druhé strany linky se ozval tichý smích.
„Na omegu máš až neuvěřitelně prořízlou pusu," uchechtl se a já zavrčel něco, co jeho slova jen potvrdilo. „Kdybys byl někde jinde, než u Atsuhiho, asi by tě to přišlo draho," zamumlal.
„Já vím," souhlasil jsem tiše. Moc dobře jsem si uvědomoval, jak shovívavý ke mně alfa tohoto domu byl. Kdokoli jiný by mě už buď prodal, nebo zabil.
„Přestaň se mu vyhýbat idiote. Neprospívá to ani jednomu z vás," ozval se Tiara po chvíli ticha.
„To se ti snadno řekne a mně těžko udělá," zabručel jsem, ale zvedl se na nohy a přešel ke dveřím ložnice.
„Slyším, že jsi v pohybu. Takže za ním jdi. A pak dej vědět, jestli oba žijete," zasmál se Tiara a já mu telefon s jednou nadávkou mířenou na jeho osobu položil. Dokázal jsem si naprosto přesně představit, jeho protivně příjemný smích.
Nikdy jsem neměl nijak zvlášť ve zvyku poslouchat, co mi kdo nařídil, ale Tiaru jsem bůh ví z jakého důvodu poslechl a vydal se směrem k Atsuhiho kanceláři. Alespoň jsem v to doufal. Po chvíli jsem si totiž uvědomil, že v jeho kanceláři jsem ještě nikdy nebyl.
Štěstí - nebo možná smůla - mi ale dnes přálo a po chvíli se přede mnou objevily dveře, které rozhodně vypadaly dostatečně honosně, aby byly od jeho kanceláře. Zaklepal jsem a po pár vteřinách se ozvalo tiché dále.
Atsuhi seděl za masivním dubovým stolem a něco si pročítal. Sotva jsem popošel jeho směrem, smetl mě nával horka.
„Yasuo? Co tu děláš?" zeptal se Atsuhi s pohledem upřeným na mé červené tváře.
„Těžko říct," zamumlal jsem a zhluboka se nadechl. Bylo mi čím dál větší vedro. „Jak dlouho tu jsem Atsuhi?" zeptal jsem se naléhavě a on svraštil obočí k sobě.
„Myslím, že teď někdy to budou tři měsíce. Proč?" zeptal se nechápavě a já zaúpěl.
„Kurva. Jak jsem kurva mohl přestat počítat?!" zamumlal jsem si sám pro sebe a musel se dlaněmi opřít o kolena. Atsuhi se zvedl a obešel svůj stůl.
„Yasuo jsi..." začal a přešel ještě blíž. A přesně v tu chvíli strnul na místě a zalapal po dechu. Zvedl jsem k němu vyděšený pohled a pokusil se o kus odstoupit.
„Ty...kurva," zaúpěl tichounce a já párkrát zakýval hlavou.
„Musím jít," donutil jsem se vydechnout a malátně jsem udělal dva kroky směrem ke dveřím. Víc jsem nestihl, protože mě Atsuhi popadl za rameno a přitáhl si mě k sobě. Nějakou dobu vedle mě jen stál a se zavřenýma očima vdechoval mou vůni. Z jeho těla začaly unikat pravidelné vlny alfích feromonů.
„Nevěděl jsi, že to přijde?" zavrčel a opřel si čelo o můj spánek. Jeho rty visely jen několik centimetrů nad místem, kde byla feromonová žláza.
„Zapomněl jsem počítat dny. Sice jsem dneska byl o něco protivnější než normálně, ale blížící se heat by bylo to poslední, čemu bych to přisuzoval," zašeptal jsem a pokusil se zmírnit pocity, které ve mně jeho přítomnost vyvolávala. „Atsuhi musím odsud," zašeptal jsem a pevně si přitiskl prsty nad obočí. Tepavá bolest se rozšířila do celé hlavy. Atsuhi ke mně zvedl modré oči, které svítily hladem.
„Tak to ani omylem," zavrčel, než si prudce přivlastnil mé rty. V ničem a zároveň ve všem se to podobalo našemu polibku v zahradě.
„Atsuhi..." zasténal jsem mu do pusy, ale on mě spolehlivě umlčel svými rty a jazykem. A já se...přestal bránit. Proč taky? Nenávidět se za to můžu později.
Zajel jsem mu prsty do vlasů a zoufale za ně zatáhl, čímž jsem z jeho nitra vyloudil hluboké zavrčení, ze kterého se mi kroutily prsty u nohou. Naklonil jsem hlavu na stranu a on prodlouženými špičáky přejel po mém krku. Přesně po tom místě, na kterém měla být značka.
Až teď mi pořádně došlo, co znamená věta: Omega bez alfy nemůže existovat. Právě v tuhle chvíli jsem byl naprosto přesvědčený, že jestli budu od Atsuhiho muset odejít, zemřu. Proto jsem se ani trochu nebránil, když mě zvedl do náruče a posadil na stůl.
Během vteřiny si rozepnul pásek a stáhnul mi kalhoty ke kolenům.
„Nehýbej se. Teď to bude chvíli bolet," zavrčel a zavřel oči. Strašně moc se snažil ovládat, ale...nešlo to. Přikývl jsem a sevřel si ret mezi zuby.
Když do mě o vteřinu později pronikl, vydral se ze mě bolestivý sten. Atsuhi se zastavil a pevně sevřel víčka k sobě. Chvíli vydržel a pak se pohnul. Bolelo to a pálilo, ale zatnul jsem zuby a nedovolil jediné slané kapce opustit mé slzné kanálky. Atsuhi se pomalu dostával hlouběji a hlouběji a s každým dalším centimetrem se jeho steny měnily v zoufalejší a zoufalejší. A pak najednou ve mně byl celý.
Na pár vteřin se zastavil a opřel si čelo o mé rameno. Zhluboka jsem dýchal a pokoušel se uvolnit, ale zkuste si to v takovéhle chvíli.
„Promiň," zašeptal mi Atsuhi do ramene a pak se naklonil aby mi dal motýlí polibek na tvář.
„Hmm..." zabručel jsem a prohrábl mu vlasy rukou.
„Už to nevydržím," odvětil upřímně a položil mi ruce na boky. Pak se odtáhl a prudce přirazil. Zasténal jsem, ale tentokrát to bylo z jiného důvodu.
Pálení a bolest se změnily v něco jiného. V něco mnohem nebezpečnějšího a já se chytil Atsuhiho ramen. Alfa začal přirážet a já při každém jeho doteku sténal. Moc dobře jsem věděl, že za každý z těch zvuků se budu později proklínat a nenávidět, ale...to teď bylo jedno.
Atsuhimu se na čele zaleskl pot, když sklonil hlavu a opřel si jí o hranu mé čelisti. K čemu se chystá mi došlo až ve chvíli, kdy zuby přejel po mém krku.
Zpanikařil jsem. Všechna ta slast šla do pozadí, když jsem si uvědomil, že se chystá mě označit. Ale jak jsem tomu mohl zabránit? Pořád byl hluboko ve mně, takže něco jako útěk bylo prostě fyzicky nemožné. A přeprat ho? Ale no tak... Byl jsem jen jedna malá, ubohá omega a on byl vcelku mocná a silná alfa. Jako by se ovečka pokusila přeprat vlka. Nemohl jsem dělat absolutně nic, když prodlouženými špičáky přejel po mém krku a zastavil se na tom jednom určitém místě. Jakmile mě do něj kousne, bude to definitivní. Nebudu už nikdy moct být s nikým jiným.
Okamžik na to se Atsuhi prudce odtáhl a sevřel čelist. Špičáky, které se vlivem mých feromonů zvětšily a prodloužily vykukovaly zpod jeho sevřených rtů. Neleskly se mou krví. Atsuhi zavrtěl hlavou a ještě několikrát se ve mně pohnul, než jsme oba dva dosáhli vytoužené úlevy. Když nabral dostatek síly a dechu, vyklouzl ze mě a posadil se na stůl vedle mě. Natáhl jsem si kalhoty a zcela ignoroval fakt, že jsem byl...jak to říct... špinavý?
„Proč jsi to neudělal?" zeptal jsem se tiše, ale nepodíval se na něj. Na to jsem nesebral dostatek odvahy.
„Protože až si tě označím, budeme to chtít oba dva," odvětil po dvaceti vteřinách ticha. Každou z nich jsem počítal. Teď jsem na něj upřel překvapený pohled.
„Neříkal jsi náhodou před nějakou dobou, že při mém prvním heatu si mě označíš?" zeptal jsem se opatrně a on se na mě zadíval.
„Od té doby se stihla stát obrovská spousta věcí," zamumlal.
„Jako třeba?" nechápal jsem.
„To máš jedno," mávl rukou a já se zamračil a založil jsem si paže na hrudi.
„No to teda nemáš!" vztekal jsem se, ale on se jen ušklíbl a zavrtěl hlavou.
„Mám ještě dost věcí na vyřizování a jsem si jistý, že v tvé přítomnosti budu naprosto neschopný pracovat. Takže, co kdybys odešel?" nadhodil a já zvedl obočí.
„Vyhazuješ mě poté, co ses se mnou vyspal?" zeptal jsem se nabručeně a on se rozesmál.
„Svým způsobem. Jestli tedy nestojíš o druhé kolo," řekl a zvedl obočí. Na to jsem rychle seskočil ze stolu a couváním se vydal ke dveřím.
Tak co? Jste rádi za novou kapitolu? Nejsem si tak docela jistá, co si o ní myslet, ale včera jsem se zamyslela a uvědomila si, že mi to trochu nesedí časově (z pohledu jejich pravidelných cyklů). A s tím jsem přeci musela něco udělat!
Snad se vám kapitola líbila a budete se se mnou těšit na další.