Další tři dny jsem Atsuhiho neviděl a abych byl upřímný, nijak moc mi to starosti nedělalo. Prostě jsem dál se Zikou pořádal nájezdy na kuchyň a podařilo se mi spřátelit se s pár pomocnicemi, které mi poté začali nechávat nejlepší kousky koláče. No jo, přátelství s nimi mi přinášelo značné výhody.
Když jsem čtvrtý den po našem setkání v knihovně seděl v kuchyni na barové stoličce, poslouchal Amelino vyprávění o jakési příhodě a spokojeně jsem žvýkal jablečný koláč, Atsuhi se vřítil do kuchyně.
Vypadal jako by nespal dva dny, pod očima měl tmavé kruhy a vlasy mu neuhlazeně trčely do všech stran. Ameli se ode mě okamžitě odvrátila a jako myška válela těsto na nějakou jistě strašně dobrou věc.
Atsuhi jen mrzutě přešel ke konvici s kafem a nalil si do největšího hrnku jaký v kuchyni byl. Po prvním loknutí konečně zvedl pohled a všiml si mě. Překvapeně zvedl obočí a oddálil hrnek od svých úst.
„Co tady děláš?“ zeptal se mě. Chvíli jsem přemýšlel a když jsem usoudil že není nebezpečné povědět mu pravdu, promluvil jsem.
„No, teď zrovna jím koláč. Předtím jsem si povídal s Ameli a nebo sledoval jak paní Sophie vaří,“ oznámil jsem mu.
„Chodí sem často?“ otočil se Atsuhi k jedné z kuchařek - k Tanye. Ta po mně střelila vyděšeným pohledem. Nakonec se nadechla a rozřešeným hlasem odpověděla.
„No...občas sem přijde,“ přiznala tiše a já se zamračil. Proč se tak bála Atsuhimu říct, že tu trávím dost času? Něco mi uniklo. Když se ke mně alfa otočil, pochopil jsem. Vypadalo to, že je naštvaný. Tak dobře, to je lež. Byl rozzuřený. Popadl mě za ruku a vytáhl ze židle. Přimhouřil jsem na něj oči, ale on na to nedbal a vytáhl mě ven z kuchyně.
Ještě jsem se stihl otočit na Amali a povzbudivě se na ní usmát. Atsuhi mě dotáhl až do nějakého salónku kde mě násilím posadil do křesla a zavřel dveře. Pak se ke mně otočil a jeho pečlivý ledový výraz se rozlámal. Kruci, fakt byl naštvaný.
„Co jsi dělal v kuchyni?“ zavrčel tiše. Přešel blíž a založil si ruce na hrudi. Ještě před týdnem bych mu něco odsekl a on by mě za to jisto jistě nějak potrestal. Ale za ten týden se udály dvě věci. Za prvé - pomohl mi, když na mě matka křičela a za druhé - před třemi dny se mnou vedl normální rozhovor. Takže jsem se rozhodl že se mu to pokusím klidně vysvětlit.
„Jedl jsem koláč a povídal si s pár mými přítelkyněmi,“ odpověděl jsem. Nesnažil jsem se zvednout bradu abych nevypadal moc bojovně. Ale ani jsem nechtěl vypadat bázlivě. Takže jsem hlavu zaklonil a opřel si jí o opěradlo křesla. Zamračil se a sevřel čelist, ale jinak neudělal nic.
„Hele Atsuhi, já fakt nevím co se ti na tom zase nelíbí. Takže bys mi to možná mohl vysvětlit, abych měl úplnější obrázek o téhle situaci?“ navrhl jsem. Měl jsem dojem, že se na chvíli zatvářil překvapeně. Pak se rychle přesunul ke křeslu naproti tomu mému a posadil se.
„Nesnáším, když někdo vyrušuje kuchařky od jejich práce. A ony to moc dobře vědí,“ zavrčel a já zvedl obočí.
„To jako fakt Atsuhi? Proč ti tohle do háje vadí?“ nechápal jsem.
„Protože pak jsou nesoustředěné a já mám každý večer hosty, kteří si potrpí na vybrané jídlo. Když jim dám něco, co není podle nich dokonalé, pěkně si to slíznu,“ řekl a rozhodil rukama. Nechápavě jsem na něj zíral. Pak jsem si odkašlal a přitáhl tak jeho pozornost k sobě.
„Atsuhi, teď mi řekni. Zaznamenal jsi v posledních dnech nějaké zhoršení v jídle?“ zeptal jsem se a on neochotně zavrtěl hlavou. „No tak vidíš. Amali, Tanya, paní Sophie i ostatní vaří stejně jako dřív, jenom si přitom povídají a smějí se. Nemůžeš kvůli tomu ztropit takovou scénu!“ rozhodil jsem rukama.
„Ty ty lidi neznáš. Stačí jedna kulička hrášku jinak než se jim zamlouvá,“ namítnul.
„Ty se těch lidí bojíš?“ zeptal jsem se nevěřícně.
„Ne samozřejmě že ne,“ zavrtěl vehementně hlavou. Přimhouřil jsem oči.
„Takže se jich bojíš, ale chceš si přede mnou zachovat hrdost a nechceš to přiznat,“ zhodnotil jsem a on po mně šlehl pohledem. Ale nezapíral to.
„Díky bohu že jsem se s nimi nesetkal,“ zamumlal jsem.
„A proč myslíš že tomu tak je?“ zabručel alfa přede mnou. Vykulil jsem oči.
„Ty mě před nimi chráníš?“ zeptal jsem se nevěřícně.
„No, teoreticky chráním sebe, protože kdyby tě viděli odstartovalo by to nekonečnou vlnu otázek, poznámek a narážek,“ vykrucoval se. Rozesmál jsem se a on se na mě nevěřícně podíval.
„Okecávej to jak chceš, ale chráníš tím především mě,“ odporoval jsem. Zamračil se na mě, ale já věděl že mám pravdu. Opřel jsem se do křesla a upřel na něj pohled.
„Proč z nich máš takový respekt?“ zeptal jsem se nakonec a on po mně šlehl pohledem. „Vždyť jsi alfa,“ nechápal jsem. Zatnul čelist a odvrátil pohled. Se zvednutým obočím jsem čekal až se na mě zase podívá a on to po chvíli opravdu udělal. Povzdechl si a začal mluvit.
„To, že jsem alfa automaticky neznamená, že můžu všechno,“ začal. „Jsou to přátelé otce mého otce.“
„Tvého dědečka?“ vpadl jsem mu do řeči.
„Já mu tak neříkám. Každopádně jsou to jeho přátelé, známí nebo kolegové. Všichni jsou velmi vlivní a proto je dobré udržovat si jejich přízeň. Já jsem o kontakt s nimi nikdy nijak nestál ale on...“ bylo jasné že mluví o svém dědovi „se rozhodl, že na mém názoru na to vůbec nezáleží. Domluvil s nimi, že když jim každý večer nechám přichystat večeři a pohostím je, budou mhouřit oči nad jistými aktivitami, které provádí,“ zabručel a já naklonil hlavu na stranu.
„Počkej. Proč je musíš hostit ty, když jsou to jeho aktivity?“ nechápal jsem.
„Protože můj děda je svině, která ráda shazuje nepříjemné povinnosti na jiné lidi. Nejlépe na své dva vnuky přičemž Kyoshi je ten průbojnější a proto na něj netlačí tolik jako na mě,“ řekl bez obalu a já zamrkal.
„A - čistě teoreticky - co by se stalo, kdybys je odmítl hostit, nebo jim začal podávat špatné jídlo?“
„Jak už jsem řekl, jsou velmi vlivní. A velmi prchliví. Jakmile se s nimi jednou zapleteš, už v tom jedeš napořád,“ vysvětlil. Najednou mi ho bylo líto. Život alfy očividně taky nebyl tak lehký jak jsem si myslel. Ne že bych to chtěl srovnávat s omegami, ale... pohybovat se mezi alfami muselo být náročné ať už jste do jejich třídy patřili nebo ne.
„Vím že téhle otázky budu litovat ale...do jakých aktivit se zapojuje tvůj...otec tvého otce?“ zeptal jsem se. Upřel na mě lítostivý pohled a zavrtěl hlavou.
„Je mi líto Yasuo, ale tohle ti říct nemůžu.“
„Abys chránil jeho tajemství?“ zeptal jsem se. Pohrdavě se zasmál.
„Jeho tajemství jsou mi upřímně ukradený. Neřeknu ti to v tvém vlastním zájmu.“
„V mém vlastním zájmu?“ nechápal jsem.
„Ano Yasuo, v tvém vlastním zájmu. I mně se o tom zdají noční můry,“ odvětil a já nevěřícně zvedl obočí. Za poslední půl hodinu to bylo po druhé, co nepřímo přiznal, že mě chrání.
„Dobře,“ řekl jsem nakonec. Po pár minutách ticha jsem zase promluvil. „Chodí sem každý večer?“
„Pátky a soboty ne. To jsou v klubech,“ odvětil a já přikývl a zvedl jsem se.
„Dobře. Takže do kuchyně budu chodit jen v pátky a v soboty večer, ano?“ zeptal jsem se a on se na mě podíval se zvednutým obočím.
„Ty mi ustupuješ?“ nechápal. Zazubil jsem se a vyrazil ke dveřím.
„Moc si na to nezvykej. Dělám to tak jednou za pět let,“ prohodil jsem k němu a dolehl ke mně jeho tichý, melodický smích. „Teď - pokud dovolíš - si půjdu do kuchyně vyzvednout svůj koláč a pak pravděpodobně najdu Ziku a donutím jí udělat nějakou kravinu,“ oznámil jsem a on se zase krátce zasmál.
„Hlavně se přitom prosím tě nezabijte,“ zavolal a já se zašklebil. „A vzhledem k tomu co jsem ti řekl bych byl vděčný, abys od šesti do devíti nepobíhal po chodbách a nepoutal na sebe pozornost,“ varoval mě a já protočil očima, ale přikývl jsem. Pak už jsem vyklouzl ze dveří. V kuchyni - kde jsem všechny ujistil že mi nic neudělal a že se za nimi stavím v pátek - jsem si vyzvedl koláč a pak jsem šel hledat svou parťačku na dělání hovadin.
A poprvé za tu dobu co jsem tady byl jsem si byl ochotný přiznat, že život s Atsuhim asi nemusí být jen peklo.
Ahojky!
Ty hodinové jízdy autobusem nakonec nebudou tak špatný... Je to to jediné místo kde přes týden stíhám psát.
Každopádně doufám že se vám kapitola líbila. Vím, že jsem jí slíbila o něco dřív ale...no, nepodařilo se.
Mějte se a snad se uvidíme (dá se to takhle napsat, když se vlastně nevidíme?) u další kapitoly!