Psychopat [TodoDeku]✓

•28•

„Hej!" řekl jsem naštvaně a otočil se čelem k němu.

„Říkal jsi, že s nikým nechodíš" řekl uraženě.

„Však ne."

„Tak proč ti poslal srdíčka?" zeptal se naštvaně.

Jako vážně?

Povzdechl jsem si a vstal z postele.

Došel jsem do rohu místnosti, a zády sjel podel zdi dolů.

Todoroki mě sledoval a pak vstal.

Nevěnoval jsem tomu pozornost.

Místo toho jsem odepisoval Hikarimu.

Chtěl jsem odeslat dopsanou zprávu, jenže hned nato mi Todoroki mobil vzal, a začal si číst moji konverzaci s Hikarim.

„Hej vrať mi to" řekl jsem naštvaně a vstal.

„Neber mi pořád věci ty psychopate!" natáhl jsem se pro telefon ale jelikož je Todoroki vyšší než já, tak jsem na něj nedosáhl.

„Jak dlouho se znáte?" zeptal se.

„Co ti je do toho?"

„Všechno" odpověděl.

„Pět dní myslím" řekl jsem nakonec.

„Jsi si jistý, že chce být s tebou jen kamarád?" řekl s důrazem na poslední slovo.

„Jasně, že ano co jiného by měl být?"

„Řeknu to narovinu, ten kluk po tobě dost viditelně jede a mně se to nelíbí, takže si s ním už psát nebudeš."

O čem to sakra mluví?!

„O tom ty nerozhoduješ!"

„A teď jdi pryč" řekl jsem a ukázal na dveře.

Znovu jsem se natáhl pro telefon, ale bylo to marné.

„Fajn" řekl a šel i s mým mobilem směrem ke dveřím.

„Ale to mi vrať!" řekl jsem, jenže to už se dveře od pokoje zavřeli.

Ten parchant!

Prudce jsem otevřel dveře, avšak pak mi došlo, že to byla chyba.

Jelikož se dveře od mého pokoje otvíraly směrem dovnitř, a Todoroki se o ně na druhé straně opíral, tak ztratil rovnováhu.

Chtěl jsem ho nějak chytit aby neschytal naráz na zem, ale on stihl zareagovat dřív.

Z reflexu mě silně chytl za zápěstí a stáhl mě s sebou dolů.

„P-počkej!"zakřičel jsem těsně před tím než jsem dopadl na zem.

„Tak jsi blbej?" sykl jsem bolestí, a upřel pohled na strop.

„Jsi v pohodě?" zeptal jsem se po chvíli ticha.

„Jo a ty?" řekl potichu.

„Je mi fajn, tak slez" zamumlal jsem, když mi došlo, že na mně Todoroki částečně leží.

Je super, že mě využil jako polštář.

A teď si na mně ještě polehává...

„Hej" rukou jsem začal tlačit do jeho těla, jenže jednou rukou ho ze sebe asi těžko sundám.

„Řekl jsem ať slezeš."

„Nechci" odpověděl zatímco měl stále položenou hlavu na mé hrudi.

„Slez nebo...nebo-"

„Nebo co?" uchechtl se.

„Nebo..." řekl jsem a začal přemýšlet, co bych měl říct.

„Neuděláš nic" řekl a podepřel se, aby na mně nebyl celou váhou.

Jen jsem uhl pohledem a zatnul pěsti.

„Máš pravdu, neudělám nic."

„A co kdybych něco udělal já?" řekl a přiblížil se svým obličejem k tomu mému.

Neudělám nic ty blbe.

Protože někde uvnitř mě...

...je mi tě hrozně líto.

Jen jsem křečovitě přivřel víčka k sobě, a čekal co udělá.

Záleží na tom vůbec?

Záleží na tom co se teď stane?

Nahl se hlavou blíže k mému krku, a já na obličeji ucítil prameny jeho vlasů.

„Říkal jsi, že už to neuděláš" řekl jsem potichu a on se odtáhl.

„Máš pravdu, říkal" řekl a dlaní mě pohladil po tváři.

„A já zase říkal, že na mě nemáš sahat" dodal jsem a rukou si zakryl obličej.

„To je taky pravda" řekl a mírně se zasmál.

Hned na to ze mě slezl, a pomohl mi vstát.

Do té doby než přišly naše mamky jsme se nijak nebavili.

Seděli jsme oba v obývacím pokoji a koukali na nějaké filmy.

Po asi dvou zhlédnutých filmech se naše mámy konečně ráčily vrátit.

A Todoroki odešel.

Tak konečně jsem se dostala k jeho odchodu...jak dlouho to vůbec trvalo?

Šest kapitol? 😂 (Omlouvám se)

Jinak doufám, že si všichni užijete víkend ❤️.

Zatím bye 🇵🇱❤️🥦.