Psychopat [TodoDeku]✓

•19•

Došel jsem do svého pokoje a nemohl si nevšimnout, že jsem se začal z té nervozity potit.

Nechápu to.

Jak je to možné?

Proč se ho nemůžu zbavit, a prostě na něj zapomenout?

Proč to nejde?!

Stoupl jsem si k posteli, a chytil do rukou polštář.

Přiložil jsem si ho k obličeji, a začal křičet.

„Proč kurva?!"

„Proč mi nemůžeš dát pokoj?!"

Když v tom se ozvalo klepání na dveře.

Pustil jsem polštář, a došel ke dveřím.

Chytil jsem kliku, a pootočil s ní.

Mírně jsem otevřel dveře, abych zjistil kdo klepal.

Za dveřmi nestál nikdo jiný než Todoroki.

Ihned jsem dveře zavřel, a opřel se o ně zády, aby je nemohl otevřít.

„Vypadni" řekl jsem.

„Ne" odpověděl, a stále se snažil otevřít dveře.

„Kluci!" ozvala se z ničeho nic moje i Todorokiho mamka.

Todoroki přestal tlačit do dveří, a já se o ně přestal opírat.

Rychle jsem dveře otevřel, nasucho polkl, a beze slova prošel kolem toho psychopata.

„Co?" zeptal jsem se.

„Asi s Rei půjdeme na chvíli na čerství vzduch" řekla.

Ne teď nemůžete odejít!

„Vždyť máme balkón" snažil jsem se je přesvědčit aby neodcházely.

„To není ono" řekla Rei.

„Věřím, že to tu zvládnete" usmála se na mě máma.

Mami já umřu.

„Kde je Shoto?" zeptala se Rei, stále sedící na židli.

„Měl by být tady" otočil jsem se za sebe, a těsně vedle mě stál Todoroki.

„T-tady je" řekl jsem, a ukázal na Todorokiho.

„Slyšel jsi nás?"

„Tak hodinku tu budete samy" řekla Rei.

Hodinu?!

„Pohoda" uchechtl se Todoroki, a mě přejel mráz po zádech.

„Tak jdeme?" pobídla ji moje máma, která si už obouvala boty.

Prosím nenechávej mě tu!

„Tak my jdeme" ozvalo se po chvíli, a dveře od našeho bytu se zavřely.

Zhluboka jsem se nadechl a zase vydechl.

Klid Izuku, je to jen hodina.

Během toho co budou pryč si můžeš klidně číst, učit se, nebo telefonovat s Iidou, se kterým je to vždy na dlouho.

Nebo třeba s...

Hikarim?

Co to plácám, známé se teprve den.

Pomalu jsem došel ke kuchyňské lince, a začal si chystat pití.

Moje ruce se třásly o sto šest, a nohy na tom nebyli o moc líp.

Když jsem se napil, položil jsem sklenici na stůl a beze slova prošel kolem Todorokiho stojícího v předsíni.

Nemohl jsem si nevšimnout jak mě skenuje pohledem.

Když jsem se ocitl v pokoji, zavřel jsem se tam a vytáhl si učivo.

Sedl jsem si na roh postele, a zády se opřel o zeď.

„Jen hodina" zamumlal jsem si pro sebe.

Najednou do pokoje vešel Todoroki.

Zabořil jsem hlavu do učebnice, a snažil se si ho co nejvíce nevšímat.

Jenže když se mi začal hrabat v šuplíku, který jsem si dnes ráno uklízel, neudržel jsem se.

„DEJ TU RUKU PRYČ" řekl jsem s důrazem na každé slovo.

Chytl jsem ho za zápěstí, a šuplík zavřel.

„V obýváku je televize" dal jsem mu typ, co by mohl dělat místo slídění v mém pokoji.

„Mám radši tebe" uchechtl se.

Nic jsem mu na to neřekl, jen jsem si sedl zpátky na postel a vzal si do rukou učebnici fyziky.

„Už nemáš problém se školou?" zeptal se.

„Nikdy jsem neměl problém se školou."

„Vážně a c-"

„Buď ticho, opakuju si látku" řekl jsem.

Najednou jsem ucítil jak se matrace vedle mě prohla.

Učebnici jsem stiskl pevněji, a snažil se soustředit na jednou věc.

Na fyziku.

„Nemusíš předstírat, že se učíš" zasmál se, a vytrhl mi učebnici z rukou.

„Hej vrať mi to!"

„Zadarmo to nebude" uchechtl se.

„O čem to sakra mluvíš?"

„Prostě mi ji dej!" řekl jsem, a natáhl se pro učebnici.

Začal učebnici máchat z jedné strany na druhou až to dopadlo tak, že jsem ho skoro objímal.

„O co ti sakra jde?!" řekl jsem když mi došlo, že přetahovat se s ním o učebnici, je marné.

„Dej mi pusu, stačí na tvář a já ti ji hned dám."

„C-cože?"

Co to právě řekl?

„P-prostě mi ji dej" ještě jednou jsem se natáhl pro učebnici, ale to už se moje ruka, kterou jsem se celou tu dobu podepíral, sklouzla po peřině.

Tak další kapitola je na světě, snad se vám líbila.

Zatím bye 🇵🇱❤️🥦.