Psychopat [TodoDeku]✓

•48•

„Midoriyo musím ti něco říct" řekl z ničeho nic asi pět minut poté, co jsme se vydali směrem k mému paneláku.

„No?" řekl jsem a podíval se na Todorokiho.

Proč má na tváři takový vážný výraz?

„Todoroki co se děje?" zeptal jsem se a zároveň se zastavil.

„Odjíždím" řekl tiše.

„O čem to mluvíš?"

„Otec chce abych za ním přijel do Tokia a začal studovat na nějaké pořádné škole" vysvětlil a já na místě ztuhl.

C-co?

„To je jen vtip, že?"

„Kéž by" povzdechl si.

„Odjíždím pozítří" dodal.

„Pozítří..." řekl jsem si pro sebe.

„Takže tu už nebudeš?" zeptal jsem se.

Nepobírám to...

„Ne."

Po tomhle rozhovoru jsem došli k nám domů.

Todoroki i s Rei odešli téměř okamžitě a já zůstal ve svém pokoji.

Bude pryč.

Už ho neuvidím.

Z ničeho nic jsem na své tváří ucitil pár slz.

Takhle to nechci...

„Izuku večeře je na stole" zaklepala na dveře od mého pokoje máma.

„Za chvíli jsem tam" oznámil jsem a setřel si slzy.

Bude tohle opravdu konec?

Vstal jsem ze židle a šel do kuchyně na večeři.

Jak jsem se najedl a osprchoval, tak jsem opět zmizel ve svém pokoji a nevycházel.

Když nad tím tak přemýšlím, jeho otce jsem nikdy neviděl pomyslel jsem si.

Ani Shoto o něm nikdy nemluvil.

Tak proč má o něj z ničeho nic takový zájem?

Počkat.

Proč jsem použil jeho jméno?

Stejně to je jedno...

Začal jsem projíždět sociální sítě a  najel na chat s Todorokim.

Začal jsem si pročítat všechny zprávy, které jsme si za celou tu dobu poslali.

Proč tohle dělám?

Chat (dva týdny zpátky)
Uživatel Izuku Midoriya ukončil hovor.

Todoroki: Proč jsi to vypnul?

Midoriya: Nechci to slyšet

Todoroki: Stydíš se?

Midoriya: Přestaň!

Todoroki: Hm takže ano

Midoriya: Ne

Todoroki: Miluju tě

Midoriya: Nech toho!

Todoroki: Miluju tě

Todoroki: Hrozně moc ♡

Midoriya: Já tebe ne

Todoroki: Ale budeš ;)

Midoriya: A to jsi zjistil kde?

Todoroki: Vždycky jsi nervózní, když jsem blízko tebe, když na tebe mluvím, nebo jen koukám.

Todoroki: Hm? Co mi na to řekneš?

Midoriya: Nemám k tomu co říct

Todoroki: Tak vidíš xd

Midoriya: Už sis vylil srdíčko? Můžu jít spát?

Todoroki: Pokud se ti chce spinkat, tak jdi

Midoriya: Nechovej se je mně jako k dítěti!

Todoroki: Jsi koťátko ;)

Midoriya: Cože?

Midoriya: Víš co, nic nepiš, nechci to vědět

Todoroki: Tak dobrou noc koťátko <3

Po dočtení téhle konverzace, jsem mobil odložil a začal tiše vzlykat.

Opravdu chci...

...aby mi teď napsal.
____________________________________

Bylo ráno a já se jako vždy začal připravovat do školy.

Nasnídal jsem se, oblékl a vyrazil.

Po dvaceti minutách jsem seděl ve třídě.

Byla prázdná.

Ani jsem si to neuvědomil a začal usínat.

Když v tom se dveře od třídy prudce otevřeli.

Zvedl jsem hlavu a po spatření nejmenované osoby znejistěl.

„Tak tady jsi, všude jsem tě hledal."

„Todoroki?"

Protřel jsem si oči a vstal z lavice.

„Copak jsi zapomněl?" řekl a já mu věnoval nechápavý pohled.

„Dnes první hodinu je v tělocvičně koncert" vysvětlil.

„To je dnes?" řekl jsem zmateně.

„Ano" zasmál se a chytl mě za ruku.

Rozešel se směrem ke dveřím a mě vláčel za sebou.

Ani jsem se nesnažil, se mu nějak vykroutit, prostě jsem to nechal být.

„Jsi dnes nějak potichu, stalo se něco?" zeptal se mě po cestě.

„Nic zvláštního" odpověděl jsem.

Todoroki na to nic neřekl, jen pokračoval v chůzi.

Nakonec jsme došli do tělocvičny, kde na nás zamávala Uraraka.

Chtěl jsem si jít sednout za ní ale v tom mě a Todorokiho zadržel pan Aizawa.

„Sedněte si támhle do rohu, u zbytku třídy už není místo" řekl.

Raději jsem nic nenamítal.

Došli jsme až na úplný kraj tělocvičny a tam se opřeli o zeď.

Po chvíli jsem si sedl na zem, protože mi došlo, že tohle bude nadlouho.

To samé udělal i Todoroki.

Tak je tu další kapitola, doufám, že se vám líbila a zatím bye 🇵🇱❤️🥦