Psychopat [TodoDeku]✓

•52•

Tady máte další kapitolu do online hodiny 😂.

Rozhodl jsem se.

Když poběžím, ještě bych to mohl stihnout.

Letiště je od nás hodinu cesty.

To však platí pouze, kdybych šel pruměrnou rychlostí.

Abych to trochu vysvětlil...

Po tom co jsem kompletně vypil sklenici vody, jsem se rozhodl, že chci aby aspoň věděl, že k němu taky chovám city.

Právě se převlékám do oblečení na venek.

Když jsem se oblékl, rychle jsem přeběhl z pokoje do předsíně a začal si nazouvat boty.

Možná to je všechno jen ztráta času, ale...

Pro Todorokiho je to důležité.

Hodil jsem na sebe bundu a opustil byt.

Neměl jsem nervy na to, čekat než přijedete výtah, prostě jsem to na férovku seběhl.

Vyběhl jsem ven a vydal se tou nejkratší možnou cestou k letišti.

Todoroki se den zpátky zmínil o tom, že poletí soukromým letadlem, které vlastní jeho otec.

Což je menší plus, protože bude lehčí ho najít.

Přeběhl jsem přes silnic a zabočil do téměř prázdné uličky.

Vytáhl jsem si z kapsy telefon a zkontroloval čas.

00:37.

Musím zrychlit pomyslel jsem si a přidal na tempu.

Vyběhl jsem na hlavní ulici  a zastavil se u přechodu.

Moc lidí na ulici nebylo, ale aut jelo překvapivě dost.

Když na semaforu blikla zelená, opět jsem se rozeběhl.

Kvůli tomu studenému vzduchu se mi začíná špatně dýchat!

Ale nesmím zastavit!

Z mé nepozornosti jsem se přestal soustředit na cestu a do někoho silně vrazil.

„Dávej bacha kreténe!" křikl na mě, ale já se ani neohlédl.

Musel jsem běžet dál.

Znovu jsem zkontroloval čas.

00:54.

Ne, ne, ne, ne, ne!

Do očí se mi nahrnuly slzy, protože bylo nadmíru jasné, že je pozdě.

Prosím ne!

Nesmíš odleťet!

Ještě jsem ti to nestihl říct!

Běžel jsem tak rychle, jak jsem jen mohl.

Pomalu mě začínalo bolet celé tělo, ztěžka se mi dýchalo a i když jsem  dobře věděl, že nemám šanci to stihnout, nezastavoval jsem.

Stále jsem s malou jiskrou naděje běžel směrem k letišti.

Se slzami v očích jsem probíhal jednou ulicí za druhou.

Když v tom se přede mnou objevila výrazně větší bílá budova s nápisem: 'Místní letiště'.

Rychlým tempem jsem vešel dovnitř.

Je tu hodně lidí.

Není šance, abych ho tu našel pomyslel jsem si, ale i tak jsem se začal rozhlížet kolem.

Neměl jsem odvahu, podívat se na to, kolik je právě hodin, prostě jsem se soustředil na hledání Todorokiho.

Nikde ho nevidím...

Najednou se ozval rozhlas a všichni utichli.

„Vážení spoluobčané, dnes 12.listopadu 01:03 vám oznamujeme, že soukromé letadlo, přistávající v zóně B, odlétá za pět minut."

„Tímto žádáme všechny spoluletce, aby se ihned dostavili do již zmíněné zóny B."

„Konec rozhlasu."

„J-ještě neodletěl" řekl jsem potichu.

Když jsem si srovnal v hlavě, co jsem právě slyšel, začal jsem se vyptávat všech lidí kolem sebe, kde a co je sakra zóna B.

Protože jsem neměl nejmenší ponětí, že na letišti v našem městě je nějaká zóna B určena pouze pro soukromá letadla.

Lidé v mém okolí mi poradili, ať jdu směrem k bufetu, který se tu nachází.

Došel jsem tam a uviděl na zdech i na zemi červené šipky.

U každé šipky bylo napsané: Zóna B.

Vydal jsem se tedy po šipkách.

Prošel jsem spousta širokými a zároveň dlouhými chodbami až jsem se ocitl před hlavní kontrolou cestujících.

Sakra na to jsem nepomyslel.

Nahodil jsem normální výraz a rozešel se směrem ke dvoum mužům v černém oblečení.

„Hej ty, ukaž průkaz" řekl jeden z nich.

„Prosím?" řekl jsem na to a oba se na mě tázavě podívali.

„Nemám náladu na to tu s vámi ztrácet čas, za chvíli mi odlétá letadlo" řekl jsem s vážným výrazem a přitom ukázal na soukromé letadlo, které šlo z mého úhlu perfektně vidět.

„Jméno mladíku" řekl a z kapsy vytáhl pravděpodobně seznam se jmény.

„Touya Todoroki" odpověděl jsem.

Ti dva se na sebe podívali a pak se vydali mým směrem.

„Je nám líto chlapče, ale tvůj vzhled neodpovídá jménu" řekli zároveň a já poznal, že teď je moje šance.

Ti dva vypadali přinejmenším, jak gorily, takže když budu postupovat takticky, dostanu se přes ně.

Stačí je...

...podklouznout.

Doufám, že se vám kapitola líbila a uvidíme se zase zítra 🦋.

Zatím bye 🇵🇱❤️🥦