Psychopat [TodoDeku]✓

•41•

Minule jste četli
„Podej mi ruce" řekl a já tak učinil.

Mé ruce přemístil na jeho pas.

„Drž se prvně" upozornil mě a já ho jen tupě sledoval.

Tohle...tohle je divný.
--------------------------------------------------------
Nastartoval motorku a ona se následně rozjela.

Chytl jsem se pevněji bundy, kterou měl na sobě.

„Nestratíme rovnováhu?" zeptal jsem se před tím, než vjel na silnic.

„Určitě ne, toho se neboj" ujistil mě a hned nato jsem vjeli mezi auta.

To je trochu moc!

Více jsem se chytl Todorokiho, až se dalo říct, že jsem ho zezadu co nejpevněji objímal.

Hlavu jsem si položil na jeho lopatky (záda) a čekal, až to skončí.

„Vidíš, není to tak hrozné" řekl po pěti minutách jízdy Todoroki.

„Je to příšerný" řekl jsem se zavřenýma očima a on se mírně zasmál.

Takhle jsme jeli dalších pět minut, až jsme se ocitli před dveřmi našeho bytu.

„Cítíš se trochu líp?" zeptal se mě Todoroki.

„Ani ne, ty léky vůbec nezabírají" řekl jsem.

Z kapsy jsem vytáhl klíče a začal odemykat.

Vešel jsem do bytu a Todoroki šel hned za mnou.

Sundal jsem si boty a bundu a šel k sobě do pokoje.

Začal jsem na stole i ve skříni hledat prášky, které mi proti horečce vždy pomohly.

Sakra kde jsou?

Zavřel jsem skříň a šel se podívat do kuchyně.

Cestou tam jsem narazil do Todorokiho.

„Promiň" vypadlo ze mě.

„V pohodě, co hledáš?" zeptal se.

„Takové malé bílé léky, měly by tu někde být" zamumlal jsem a došel do kuchyně.

Začal jsem prohledávat poličky ale nikde nic.

Nejdřív...nejdřív bych se měl napít.

Natáhl jsem se pro sklenici s vodou a napil se.

Začínám vidět všechno dvakrát.

„Todoroki máš je?" zeptal jsem se ho.

„Nemám" odpověděl.

„Midoriyo jdi si lehnout do postele, já je najdu" řekl mi.

„Vážně?"

„Slibuju a už jdi, jsi celý bledý."

„Dobře" řekl jsem potichu.

Šel jsem tedy zpátky do pokoje, jenže před tím než jsem si stihl lehnout na postel, se něco stalo.

Zamotala se mi hlava a mé tělo se naklonilo na pravou stranu.

Narazil jsem do skříně a sjel podél ní na zem.

Po chvíli do pokoje přiběhl Todoroki.

„Jsi v pořádku?!" zeptal se a pomohl mi vstát.

„Jo jen mě hrozně bolí hlava" řekl jsem, zatímco jsem se posadil na postel.

„Kde máte lékárničku s teploměrem?" zeptal se.

„Na co?"

„Ještě jednou si zmněříš teplotu...pro jistotu."

„Měla by být v koupelně, druhý šuplík od zhora" řekl jsem.

Během vteřiny opustil pokoj a já zůstal sedět na posteli.

Hned jak se vrátil i s průhledným boxem, tak začal vytahovat teploměr.

„Jdu se ještě podívat po těch prášcích, ty se zatím změř."

Já pouze přikývl a udělal to, co mi řekl.

Nakonec se ukázalo, že mám vyšší teplotu než ve ve škole.

Momentálně mám 39.2 a doslova tu umírám.

Je mi zle.

I když Todoroki našel mé "zázračné" léky, které jsem si hned vzal, tak mi není vůbec dobře.

Rozhodl jsem se tedy, že se na chvíli prospím.

Nakonec se ukázalo, že jsem spal dvě hodiny a cítím se už překvapivě lépe.

Právě ležím na posteli, koukám do stropu a mrznu i když je v pokoji 24°.

Todoroki je stále u nás doma a máma by měla přijít až za čtyři hodiny.

Lépe řečeno o půl čtvrté odpoledne.

Přetočil jsem se na bok, když v tom mi začalo kručet v břiše.

Mám hlad pomyslel jsem si.

Pomalu jsem se zvedl a vstal z postele.

Samozřejmě, že jsem si nezapomněl, vzít s sebou peřinu, kterou jsem měl přehozenou přes ramena.

Chytl jsme kliku a otevřel.

Těsně u dveří stál Todoroki s plným talířem jídla.

Vyměnili jsme si nechápavé pohledy.

„Ehm napadlo mě, že by jsi mohl mít hlad, tak jsem něco uvařil" řekl krapet nervózně.

„Děkuju" řekl jsem překvapeně a přitom mu uhnul z cesty, aby mohl projít.

Tak další kapitola je na světě, snad se vám líbila :3

Zatím bye 🇮🇩❤️🥦