Psychopat [TodoDeku]✓

•42•

„Ehm napadlo mě, že by jsi mohl mít hlad, tak jsem něco uvařil" řekl krapet nervózně.

„Děkuju" řekl jsem překvapeně a přitom mu uhnul z cesty, aby mohl projít.
--------------------------------------------------------
Jídlo položil na stůl v pokoji a otočil se čelem ke mně.

„Jak se cítíš?" zeptal se.

„Teď je mi fajn, jen mám pocit, jako by tu bylo pod 10°" zasmál jsem se a více se zabalil do deky.

„Aha tak proto máš na sobě tu peřinu" zasmál se.

„Ehm děkuju, že jsi se o mě postaral, klidně už můžeš jít domů, já tě tu nedržím."

„Právě, že ty mě tu držíš" řekl a já mu věnoval nechápavý pohled.

„Neřeš, jdi si ještě lehnout a jestli něco budeš potřebovat, tak řekni."

„Jdu se jen napít" řekl jsem a šel z pokoje do kuchyně.

Todoroki šel za mnou a bez přestávky sledoval každý můj pohyb.

„Co je?" řekl jsem nervózně.

„Nic" zasmál se.

„Tak na mě nekoukej."

„Proč ti to tak vadí?" zeptal se mě.

„Prostě mi to vadí" řekl jsem a následně se napil.

„To není odpověď" zasmál se.

„Tak není no...já si jdu teda ještě lehnout" informoval jsem ho a zmizel v pokoji.

Vrátil jsem se do mé milované postele i s talířem jídla a pustil se do něj.

Jsem divný, když se vždycky při jídle cítím klidněji?

(Nejsi xd)

Když jsem dojedl jídlo, které uvařil Todoroki, lehl jsem si a začal přemýšlet.

Jenže z přemýšlení mě vyrušilo mírné klepání na dveře.

„Nemusíš klepat" zasmál jsem se a hned nato do pokoje vešel Todoroki.

„Už jsi dojedl?" zeptal se a já přikývl.

Došel až k mé posteli, na kterou si následně sedl.

Moc jsem tomu nevěnoval pozornost, nemohl jsem přestat vnímat ten chlad, který jsem kvůli horečce pociťoval.

„Je ti pořád zima?"

„Jo ale dá se to přežít" zasmál jsem se a čekal, co dalšího řekne.

Najednou z ničeho nic nadzvedl peřinu, která mě perfektně zakrývala a během pár vteřin si lehl vedle mě.

Já se okamžitě vymrštil do sedu a sjel po něm pohledem.

„Je-jestli se ti chce spát, máš mi to říct, jdu si lehnout do obýváku."

„To teda nejdeš" zamumlal a chytl mě za zápěstí.

Stáhl mě na postel tak, že jsem ležel těsně vedle něj.

Dalo by se říct, že jsme byli tak blízko, až jsem cítil jeho teplý dech dopadat na mou kůži.

„Todoroki?"

„Hm?"

„Myslel jsem to vážně, jdu si lehnout na gauč" řekl jsem.

„Taky jsem to myslel vážně" řekl a omotal kolem mého těla své ruce.

„H-hej pusť mě."

„Todoroki prosím."

„Je ti pořád zima?" zeptal se mě po chvíli.

„Není ale...ale to není podstatné" řekl jsem s mírně načervenalými tvářemi.

„Nic neudělám, slibuju" řekl po chvíli ticha.

Takhle jsem tam leželi další tři minuty a já se trochu uklidnil.

„Konečně ses uvolnil" zasmál se.

„Nesměj se mi" řekl jsem podrážděně a nadále pokračoval v tupém zírání na zeď.

Zatím opravdu nic neudělal.

Jen tu leží vedle mě a přitom má svoji hlavu opřenou o mé rameno.

Je to...

Je to zvláštní.

Helou guys.

Nejdříve bych všem opožděně chtěla popřát veselé Vánoce, doufám, že jste všichni dostali to, co jste chtěli ❤️❤️.

A zadruhé se chci omluvit, že je kapitola kratší a že vychází v 23:59 😂.

Zatím bye 🇵🇱❤️🥦