Psychopat [TodoDeku]✓

•14•

Čelem jsem vrazil do něčí hrudě.

„Omlovám se."

Chtěl jsem couvnout, ale hned za mnou byla dodávka.

Zvedl jsem hlavu, a když jsem té dané osobě viděl do obličeje, div mi srdce nevyskočilo z hrudi.

„To-Todoroki" vykoktal jsem ze sebe, a odvrátil zrak.

„Co tady děláš?" zasmál se.

„Můžeš uhnout?" řekl jsem se sklopeným pohledem.

„Můžeš odpovědět?" řekl provokativně.

„Odnáším za tebe tvé věci co jiného?" zamumlal jsem.

„Nebuď tak chladný" opět se zasmál, a já už se neudržel.

„Ty kreténe..." řekl jsem skoro až neslyšně, a zatnul pěsti.

„Co?"

„Ty seš takovej kretén!" zařval jsem na něj, a ucítil jak se v mých očích mírně zalesklo.

„Proč jsi to udělal?!" chytil jsem ho za lem trička, a pěsti začal zoufale bouchat do jeho hrudě.

„Proč jsi to udělal?" zašeptal jsem, a sklopil pohled k zemi.

„Jak se podle tebe asi cítím když mě v cele začal líbat můj nejlepší kamarád z dětství?!!" řekl jsem narovinu.

Všiml jsem si, že ho moje poslední věta zarazila, ale nijak jsem to neřešil.

„J-jak to...?" vykoktal ze sebe.

„Věděl jsi to, že?"

„Věděl jsi celou dobu kdo jsem..."

„Tak proč se ke mně chováš takhle?!" opět jsem začal křičet.

„Pořád jsi na mě sahal, díval se na mě, a utahoval sis ze všeho co jsem udělal, myslíš si, že mi to bylo příjemný?!"

„Já opravdu nevím co mám teď dělat!" zakřičel jsem z plných plic, a ucítil na svých tvářích první slzy.

„Nevím to, chápeš?" zašeptal jsem, a začal naplno vzlykat.

„Proč nic neříkáš?" opět jsem pěstí bouchl do jeho hrudě.

Podíval jsem se mu do obličeje, a čekal co řekne.

Nic neříkal, místo toho jsem na svých zádech ucítil jeho ruku.

Mírně přitlačil, a já se na něj doslova natiskl.

„Todoroki?" řekl jsem rozklepaným hlasem.

Obmotal své ruce kolem mého těla, a já zabořil hlavu do jeho hrudě.

Už jsem se ani nesnažil potlačit slzy, bylo mi to jedno.

Když v tom jeho ruce začaly sjíždět směrem k mé hlavě.

„C-co to děláš?" zašeptal jsem.

„Nech toho" začal jsem se vrtět a dlaněmi tlačit do jeho hrudě, aby mě pustil.

Najednou jsem ucítil na své tváři, Todorokiho teplé ruce.

„Todoroki?" řekl jsem zmateně.

„Promiň" bylo to jediné co řekl, před tím než mě políbil.

Zase se jeho rty dotkly těch mých.

Jednu svojí ruku napůl obmotal kolem mého pasu, a tím si mě k sobě přitáhl.

Také jsem kvůli tomu nechtěně polibek prohloubil.

Mé tváře okamžitě zrudly, když Todoroki začal svým jazykem zkoumat každičký centimetr mých úst.

Prosím už ne...

Ucítil jsem jak mi po tváři začínají stékat další slzy.

Přestal jsem ho od sebe odstrkávat, a nechal ho si dělat co chce.

Protože mi došlo, že proti němu stejně nic nezmůžu.

Už toho nech.

Prosím...

Přivřel jsem víčka víc k sobě, načež mi po tváři stekla další slza.

„Kluci co tam tak dlouho děláte, ještě jsme neskončili!" zakřičela na nás slečna Mei.

Todoroki se okamžitě odtáhl, a já se konečně mohl nadechnout.

„Idiote" bylo to jediné co jsem řekl.

Mé tváře byly červenější než jahody, a srdce mi bylo rychleji než kdykoli jindy.

Todoroki mě pustil, a já hned na to se sklopeným pohledem odběhl pryč.

„Sakra" řekl jsem si pro sebe, když jsem vešel do koupelny.

„Zase...zase to udělal."

„To z něj teď budu mít věští depky než předtím?" mumlal jsem si pro sebe, zatímco jsem si oplachoval obličej studenou vodou.

Vyšel jsem z koupelny za slečnou Mei.

„No sláva, už jsem si myslela, že jsi odběhl někam pryč" řekla, a já jí věnoval omluvný pohled.

„Vezmi ještě tam ten kufr a můžeš jít."

„Naschle" řekl jsem jí když jsem odnášel kufr směrem k dodávce.

Todorokiho jsem naštěstí cestou tam už nepotkal.

Položil jsem kufr do auta, a šel si pro věci.

A teď už konečně domů pomyslel jsem si když v tom mě zastavila paní s čistě bílými vlasy.

„Nejsi ty náhodou Izuku?" zeptala se s nadějí v hlase.

„Ano jsem Izuku Midoriya proč se ptáte?"

„Znám tvoji mámu, když jsi chodil ještě do školky byl sis blízký s mým synem, že ano?" řekla s lehkým úsměvem.

„No dá se to tak říct" řekl jsem nervózně.

„Mohla bych tě požádat o jednu maličkost?" zeptala se, a já pouze přikývl.

„Dáš mi prosím číslo na tvojí mámu, chtěla bych se s ní zase někdy setkat" řekla.

„Určitě."

Začal jsem z kapsy vytahovat mobil.

To samé udělala i Todorokiho mamka.

Diktoval jsem jí telefonní číslo, a ona si ho zapisovala.

„Děkuju Izuku" usmála se a já jí úsměv oplatil.

„Naschle" mírně jsem na ni zamával, a odešel.

Tak co říkáte na tuhle kapitolu?😅

Upřímně možná ji ještě trochu poupravím, spokojená s ní úplně nejsem 🙁.

Zatím bye 🇵🇱❤️🥦.