Psychopat [TodoDeku]✓

•43•

Todoroki z ničeho nic přesunul svoji ruku na mou hlavu a začal si hrát s pramínky mých vlasů.

Já nasucho polkl a snažil se, byť jen o malý kousek nepohnout.

Pokusil jsem se usnout ale s pocitem, že vedle mě leží právě on, to bylo dost těžké.

„Midoriyo" řekl z ničeho nic.

„Bude ti vadit, když tě obejmu?" zeptal se.

„V-vždyť už jsme dost blízko" dostal jsem ze sebe.

„Chci tě obejmout pořádně" řekl.

Chvíli jsem váhal.

„J-jen obětí jasné?"

„Jasné" zasmál se.

Během pár vteřin mě zezadu objal a přitáhl si mě blíže k sobě.

Jenže po chvíli položil své rty na můj krk a v té poloze zůstal.

„H-hele" vypadlo ze mě a mírně jsem sebou škubl.

Jenže on na to nijak nereagoval.

Natočil jsem hlavu tak, abych mu aspoň trochu viděl do obličeje.

On...spí?

Opatrně jsem ze sebe oddělal jeho ruku a přetočil se na opačný bok.

Tudíž čelem k němu.

Vážně spí.

Spal tak klidně, až mi pohled na něj připadal jako sen.

Nejistě jsem k němu natáhl ruku a prstem přejel po levé straně jeho tváře.

Chci vědět, odkud je ta jizva pomyslel jsem si a ruku z jeho tváře oddělal.

Zase mi je zima.

Nechce se mi věřit vlastním myšlenkám ale s ním mi bylo vážně teplo.

Řekl, že mě chce obejmout, takže...nebude vadit, když si k němu lehnu blíž?

Nemělo by.

Přisunul jsem se blíže k němu tak, abych ho neprobudil.

Prozatím jsem ležel na zádech a Todoroki na boku.

Pomalu jsem se přetočil na bok a chytl Todorokiho ruku, kterou jsem omotal kolem svého těla.

Teď jsem já i Todoroki leželi na levém boku.

On čelem ke mně a já čelem ke zdi.

Jednu svou ruku měl přes můj pas, což mě lehce znervózňovalo, ale nedodělal jsem ji.

Místo toho jsem jeho dlaň sevřel v těch svých a pomalu se propadal do říše snů.
___________________________________

Z ničeho nic jsem na svém čele ucítil něčí ruku.

„Midoriyo" začal se mnou někdo třást.

Je mi vedro.

A dýchám rychleji než obvykle.

Proč?

„Midoriyo" ozvalo se znovu.

Otevřel jsem oči a uviděl vedle sebe, sedět Todorokiho.

„Co se děje?" řekl jsem ospale a protřel si oči.

„Zase máš horečku" informoval mě Todoroki.

A já si myslel, že jsem se toho zbavil.

Moment.

Neležel jsem náhodou vedle Todorokiho?

Pokud ano, tak je možné, že mu taky nebude dobře.

„Todoroki asi by jsi měl odejít" řekl jsem potichu.

„Na to zapomeň brokoličko~" řekl s lehkým úsměvem na tváři.

„A co když to ode mě chytneš?"

„Tak budeme nemocní spolu" pokrčil rameny.

„Kolik je vůbec hodin?" zeptal jsem se po chvíli ticha.

„Za pár minut jsou dvě" odpověděl.

Takže tu mamka ještě není.

„Chceš něco donést, myslím jídlo, pití a tak?"

„Asi vodu" odpověděl jsem a Todoroki hned nato přešel do vedlejší místnosti a začal mi chystat pití.

Po chvíli se vrátil i se sklenicí vody.

„Děkuju" řekl jsem, když mi podal sklenici s vodou.

„Promiň, že jsem tě vzbudil, ale potřeboval jsem se ujistit, že mi tu každou chvíli neumřeš" řekl.

„A kdo říká, že ne?" uchechtl jsem se.

„Tvůj výraz říkající 'nesmím umřít, protože bych pak nemohl být s Todorokim'" zasmál se a mně zrudly tváře.

„T-takhle se netvářím!" řekl jsem podrážděně a hodil po něm polštář.

„Ale jo tváříš" smál se nadále.

„Ne!"

Hodil jsem po něm další menší polštář a zahrabal se pod peřinu.

Co je to za nesmysl?

Není možné aby můj obličej vypadal takhle...

„Chceš ještě něco?"

„Když tedy nepočítám mě~" dodal.

„Proč bych měl potřebovat tebe?"

„Ale no tak, neříkej mi, že si to neuvědomuješ."

„Neuvědomuju co?" řekl jsem zmateně.

„Líbím se ti."

Tak jsem tu s novou kapitolou, doufám, že se vám líbila 🦋.

Zatím bye 🇵🇱❤️🍀