Psychopat [TodoDeku]✓

•13•

Vešel jsem dovnitř.

První co jsem udělal bylo to, že jsem pozdravil všechny kolem sebe.

Odložil jsem si školní batoh, a usedl na své místo.

„Midoriyo přečetl jsem si tvůj e-mail, a chci se zeptat..." začal Patrik.

„Bude se ještě někdy opakovat to, že nepřijdeš?" zeptal se.

„Nebude tohle byla výjimka, omlouvám se."

„V pořádku" usmál se a začal si opět všímat své práce.

„Jo, a ještě jedna věc" řekl.

„Ano?"

„Dnes sem přijde rodina jednoho z našich pacientů, je kompletně bez příznaků poruchy jeho psychického chování" řekl, a já se zarazil.

„A-aha, a to můžete pouštět ven...vrahy?" zeptal jsem se nejistě, a on se začal mírně smát.

„Jasně, že nemůžeme, ale né všichni tu někoho zabili."

„Někteří mohli být svědky vraždy nebo čehokoliv jiného, a byli na tom psychicky špatně, tak je předali do péče nám" vysvětlil, a já pouze přikývl.

„Můžu se na něco zeptat?" vypadlo ze mě.

„Pro koho si sem konkrétně přijdou?" zeptal jsem se nejistě.

„Pro jednoho dospívajícího kluka, jmenuje se Shoto Todoroki" řekl, a já na moment zapomněl jak se dýchá.

"A...a on nikoho nezabil?" zeptal jsem se znovu.

„Kdyby jo tak by teď šel do vězení."

„Nikoho nezabil, byl pouze svědkem jedné brutální vraždy ze které se vzpamatovával několik let" vysvětlil, a já nevěděl co na to mám říct, ale zároveň se mi ulevilo.

„O-omlovám se na tohle bych se správně ptát neměl" řekl jsem rychle.

„V pohodě" usmál se, a odešel.

Proč teda bylo před jeho celou napsané, že někoho zabil?

Nebo to bylo myšleno tak, že byl svědkem?

Moc mi to nedávná smysl.

Moment...

To znamená, že za ním dnes večer nebudu muset jít.

Najednou se mi na tváři objevil dost viditelný úsměv.

Jenže jsem si v tu chvíli nebyl jistý, jestli je ten úsměv opravdu pravý.
____________________________________

Už se pomalu blížilo šest hodin večer, a já jen odpočíval minuty do momentu, kdy už budu moct odejít.

Najednou se ozval zvoneček, který oznamoval něčí příchod.

Přisunul jsem se ke stolu, a začal se soustředit pouze na mě povědomou vcházející osobu.

„Dobrý de-" promluvila na mě, ale někdo ji přerušil.

„Omlovám se, vy jste paní Todoroki?" přišel k ní okamžitě Patrik.

„Ano" řekla, a potřásla si s ním rukou.

Todoroki...

Takže je to ona pomyslel jsem si.

„Pojďte prosím se mnou" řekl, a oba dva odešli do podlouhlé chodby.

Podíval jsem se z okna, a uviděl tmavě modrou dodávku.

Najednou z chodby vyběhla slečna Mei, která tu má na starost rozvíjení komunikace s pacienty.

„Izuku můžeš na minutku?" zeptala se.

„Jo jasně" odpověděl jsem nechápavě, a šel za ní.

Ocitl jsem se v uličce kterou jsem vždy chodil za Todorokim.

„Em a s čím vám mohu pomoci?" zeptal jsem se.

„Potřebuji pomoc se zbalením věci jednoho kluka."

„Neboj bude to jen chvilička, pak budeš moci jít domů" dodala a já pouze přikývl.

Je mi jasné, že myslí Todorokiho.

Nechci tam jít...

Ale mám na výběr?

Otočil jsem se za sebe, a sledoval jak se pokladna...celkově hlavní místnost vzdaluje.

Otočil jsem se zpátky, a hned na to můj zrak spočinul na Todorokim, který si balil ze skříně nějaké oblečení.

Nasucho jsem polkl, a když se naše pohledy střetly, a začal jsem se cítit ještě více nejistě.

„Vezmi ty knihy" řekla Mei a ukázala na hromádku knih položených v rohu místnosti.

Vešel jsem dovnitř, a co nejrychleji popadl všechny knížky, které jsem viděl.

„Odnes je prosím do té modré dodávky."

„Parkuje těsně před dveřmi" dodala, a já rychle vyšel ven z cely.

Vlastně se to ani moc cele nepodobná, je to spíš jako pokoj který dostanete na intru.

Proč nad tím teď přemýšlím?

Zakroutil jsem hlavou, a začal se věnovat odkládání knih do auta.

Když jsem všechny smysluplně poskládal, otočil jsem se s tím, že půjdu zpátky za slečnou Mei.

Jenže mi v tom něco-

Nebo spíše někdo zabránil...

Tak co říkáte na tuhle kapitolu?

Jinak doufám, že máte good day ❤️.

Zatím bye 🇵🇱❤️🥦.