Psychopat [TodoDeku]✓

•25•

Dobrý večer 😂😂.

„Ještě jedna věc..."

„Teda dvě" opravil jsem se.

„No?" řekl s mírným úsměvem na tváři, zatímco ležel.

„Nedívej se na mě pořád."

„Dobře" odpověděl.

„A přestaň, tak divně odpovídat."

„Promiň" zasmál se.

„Neomlouvej se, jen je to prostě divný" zamumlal jsem.

„A co je normální?" zeptal se.

„No víš snad ne?"

„Neříkat pořád jedno slovo jako "dobře, rozumím, mužů" a podobně" vysvětlil jsem.

„Izuku byl jsem osm let zavřený, a během té doby jsem mluvil maximálně tak s mamkou, která mě občas navštívila" řekl a já se zarazil.

„P-promiň" řekl jsem, a upřel zrak kamkoliv jinam než na něj.

„Neomlouvej se, jen je to divný zase s někým mluvit" řekl.

„Todoroki přestaň používat moje věty."

„Snažím se být normální" zasmál se.

„Vážně promiň."

„V pohodě" usmál se.

„Hele nesplňuješ bod tři" napomenul jsem ho.

„Bod tři?" řekl nechápavě.

„Nemáš se na mě dívat" připomenul jsem mu.

„Teď se omlouvám zase já" řekl, a zavřel oči.

„Budeš se na mě dívat?" řekl provokativně a mně zrudly tváře.

„Jasně, že ne!" řekl jsem a otočil se zády k němu.

„A jak si teď můžeš být jistý, že se na tebe nedívám?" řekl, a přitom se lehce uchechtl.

„Můžeš toho provokováni nechat?" řekl jsem naštvaně.

„Midoriyo?"

„Co je?"

„Jak jsi reagoval na to, že odejdu?" zeptal se.

„Byl jsem rád...asi" zamumlal jsem.

„Asi?"

„Asi."

„A teď jsi rád, že jsi tu se mnou?"

„Todoroki" povzdechl jsem si a vstal z té vyhřáté postele.

On mě pouze sledoval.

„Bod tři" připomenul jsem, a vytáhl knihu s názvem "Základy komunikace", kterou jsem kdy si dostal.

(Přesně takovouhle knihu mám doma 😑😂)

Tak tohle bude ještě zajímavý.

„Prosím tě otevři teď ty oči" řekl jsem když mi došlo, že je má stále zavřené.

„Co to je?" řekl zmateně a posadil se.

Sedl jsem si na postel naproti němu, a ukázal mu knihu.

„Tohle-" nadechl jsem se.

„Tohle si vezmeš domů, a pořádně to prostuduješ, jasné?" řekl jsem, a podal mu knihu.

On si knihu vzal a začal si ji s úsměvem prohlížet.

„Proč se tak díváš na tu knihu?"

„To nic já jen...to je první věc kterou jsi mi kdy půjčil" usmál se.

Co to má sakra být?

„A co ty chipsy?"

„Ty jsi mi ale dal" vysvětlil.

„Ach tak" řekl jsem nezaujatě.

„Prostě si to přečti" řekl jsem po chvíli ticha.

„Midoriyo myslím si, že nejsem jediný kdo by si ji měl přečíst" řekl a začal se smát.

„Děkuju teda" zasmál jsem se.

„A odpovíš mi?" zeptal se.

„Na co?"

„Ptal jsem se, jestli jsi rád, že jsi tu teď se mnou?"

„Právě proto jsem ti dal tu knihu, na tohle se "normální" lidí neptají" řekl jsem s mírně rudými tvářemi.

„A jak to mám jinak říct?"

„Nijak na tohle se lidi prostě neptají."

„Jenže já jsem podle tebe psychopat, takže se můžu ptát i na nenormální otázky" uchechtl se.

„Tak mi vysvětli, jak ti mám na tohle asi odpovědět?"

„Takhle: ano jsem rád, že jsi tu teď se mnou Shoto, moc jsi mi chyběl" řekl zasněně.

„To ani omylem."

„Nemůžu říct, že nejsem rád, ale je to pro mě takové...já nevím...zvláštní" řekl jsem.

Chystal se něco říct, jenže to do mého pokoje vletěla mamka.

„Kluci my za chvíli vyrážíme"  řekla.

„Kam?" zeptal jsem se.

„Jdeme na to "zasedání"" vysvětlila.

„Úplně jsem na to zapomněl."

„A vy dva...co tu děláte?" zeptala se zvědavě.

„No povídáme si, co jiného bychom měli dělat?"

Hned na to se Todoroki uchechtl, a mně došlo, že to co jsem řekl, byla chyba.

Todoroki opovaž se.

Opovaž se něco říct a jsi mrtví.

Výhružně jsem na něj upřel zrak ale s ním to nic neudělalo.

„No místo povídání jsem taky dělali i zajímavější věci" řekl, a já ho zabíjel pohledem.

„Dívaly jste se na film?" zeptala se.

„No to taky ale předtím js-" to už jsem to nevydržel.

Co to děláš ty idiote?!

Nahl jsem se k Todoorkimu a dlaní mu přikryl pusu.

Zítra se uvidíme u další kapitoly-

Zatím bye 🇵🇱❤️🥦.