Psychopat [TodoDeku]✓

|1. bonus|

Bonus navazuje na konec poslední kapitoly⟵(｡･ω･).
-------------------------------------------------------
Pohled Midoriyi
Ráno jsem se probral v hřejivém objetí.

Chvíli jsem moc nechápal, co se děje.

Jenže když jsem si vzpomněl na včerejší večer...co všechno se mezi mnou a Todorokim stalo, začal jsem panikařit.

Snažil jsem se, opatrně vylézt z postele, jenže mě chytla něčí ruka.

Otočil jsem se na Todorokiho.

„Kam si myslíš, že jdeš?" zeptal se a přitom měl stále zavřené oči.

„N-nikam" dostal jsem ze sebe a snažil se vykroutit z jeho sevření.

„Když nikam nejdeš, tak si lehni zpátky" řekl.

„To je dobrý" zamumlal jsem a znovu se pokusil, sundat jeho ruku z té mé.

Nic na to neřekl, jen silně zatáhl mou ruku směrem k sobě.

Takže jsem se znovu ocitl na posteli, jenže tentokrát v jinačí poloze.

Dalo by se říct, že jsem ležel pod Todorokim.

„S-slez ze mě" chtěl jsem se zvednout, ale zabránili mi v tom jeho ruce, kterými držel ty mé.

„H-hej co si myslíš, že děláš?"

„Dej ty ruce pryč" řekl jsem, ale on si namísto toho se mnou propletl prsty.

„Jedině ve snu" řekl s lehkým úsměvem, zatímco se na mě neustále díval.

Dřív než jsem stihl něco říct, se ke mně nahl a spojil naše rty v jedny.

Pohl svými rty proti těm mým a já s nejistotou pohyb zopakoval.

Srdce mi bije hrozně rychle pomyslel jsem si.

Po chvíli se Todoroki odtáhl a zahleděl se mi do očí.

Kvůli poloze ve které jsme byli, jsem si nijak nemohl zakrýt svůj rudý obličej připomínající jahodu.

Úplnou třešničkou na dortu bylo, když mi dlaní přejel po tváři.

V tu chvíli jsem věděl, že jsem začal rudnou ještě víc.

„Copak jsi nervózní?" zeptal se provokativně, když si všiml mých rudých tváří.

A kdo by nebyl?!

„Měli...měli bychom se jít chystat do školy" snažil jsem se, nadějně změnit téma.

„Na to je ještě čas" řekl a znovu mě krátce políbil.

„Myslím to vážně, přijdeme pozdě" zamumlal jsem.

„No jo" řekl nakonec a pomohl mi vstát.

Vyšli jsme z pokoje a šli rovnou do kuchyně.

Mamka tu už není, ale snídaně je nachystaná pomyslel jsem si.

Nejednou jsem si všiml malého papírku ležícího na kuchyňské lince.

Vzal jsem si ho do rukou a rozložil ho.

Na papírku.
Dobré ráno kluci. Nachystala jsem vám snídani a v obýváku by měla být svačina, tak ji nezapomeňte. Máma.

Připadám si jak na prvním stupni základní školy, kdy mi ještě máma chystala svačiny...

Papírek jsem po dočtení hodil do koše a pustil se do jídla.

Todoroki byl mezitím v koupelně, kde se převlékal.

Když jsem byl už skoro po jídle, přišel do kuchyně Todoroki a taky začal jíst.

Po tom co jsem se převlékl i já, jsme se vydali na cestu do školy.

Právě jsme procházeli kolem obchodu s potravinami, když v tom mě Todoroki chytl za ruku.

„C-co je?" řekl jsem zmateně a zastavil se.

„Co by bylo?"

„No...proč mě držíš za ruku?" zeptal jsem se s lehce červenými tvářemi.

„Protože spolu chodíme" řekl a přitom se na jeho tváři objevil úsměv.

Asi mi něco uniklo...

„K-kdy jsme o tom mluvili?" vykoktal jsem ze sebe.

„O takovýhle věcech nemusíme mluvit."

„Ty miluješ mě, já miluju tebe, potřebuješ k tomu snad jiný důvod?" zeptal se a já mlčel.

Uhl jsem pohledem a přemýšlel, co mám říct.

„A-asi ne" řekl jsem s úplně rudými tvářemi.

„Tak vidíš" usmál se a krátce mě políbil na rty.

„Červenáš se" zasmál se, když se odtáhl.

„Ne-nečervenám" stál jsem si za svým a dal si před obličej ruku.

Ještě chvíli jsme se dohadovali o tom, kdo se červená víc, až jsme nakonec ruku v ruce došli ke škole.

„Mám pocit, že jsem tu nebyl celou věčnost" zamumlal jsem, když jsem si sundával bundu.

„Taky" souhlasil Todoroki a přišel k mojí skříňce.

„Trvá ti to" zastěžoval si.

„Tak pardón ty boty se špatně vyzouvají" řekl jsem a po chvíli si taky zamkl skříňku.

Šli jsme dlouhou a zároveň širokou chodbou směrem k naší třídě a přitom se dívali z oken, kolem kterých jsme procházeli.

„Kolik je hodin?" zeptal jsem se Todorokiho a on z kapsy od kalhot vytáhl svůj mobil.

„Je půl osmé, takže už možná někdo bude ve třídě" řekl a já pouze přikývl.

Vešli jsme do třídy, ale nikde nikdo.

„Ještě tu nikdo není" řekl jsem překvapeně.

„Vypadá to tak."

Došel jsem k naší lavici a téměř okamžitě si na ni lehl.

„Jsi unavený?" zeptal se Todoroki sedící vedle mě.

„Po včerejším maratonu mě bolí celé tělo" vysvětlil jsem a on se mírně zasmál.

„A šel jsem spát až ve tři ráno, takže ano, jsem unavený" dodal jsem a přitom si zívl.

„Hodina začíná až za třicet minut, takže se klidně na chvíli můžeš prospat" řekl.

„Vzbudíš mě dřív než přijde učitel?"

„Jasně" řekl a lehce mi dlaní přejel po tváři.

Já hned nato zavřel oči a po chvíli usnul.
---------------------------------------------------------
Chtěla bych se k těmto bonusům vyjádřit v pár bodech...

1. Budou na sebe navazovat.

2. Bude jich maximálně 10, víc ne.

3. Bonus bude vycházet jednou za týden.

4. Berte to jako krátké pokračování a poděkování za veškerou podporu, kterou jsem od vás všech při psaní tohohle příběhu dostala ❤️.

Zatím bye 🇵🇱❤️🥦.