Proměna aneb jak zamotat hlavu Smrtijedovi

Silnější

Chvíli potom, co jim Hellen pověděla, že Pansy zmizela, Snape bez sebemenšího slova odešel v doprovodu madame Pomfreyové ven z místnosti. Sotva se tak stalo, všichni studenti na malý okamžik ztichli a vyměnili si zmatené pohledy. Pak však jeden po druhém sebrali své tašky a také odešli. Zřejmě v domění, že hodina už skončila. Draco s Elizabeth, ač ještě ztraceni ve svých myšlenkách, také popadli tašky a opustili třídu. Pořád ještě nemohli uvěřit, jak to, že Pansy utekla. Elizabeth se trochu zmocňoval strach, ale pak se oklepala a řekla si, že z takové žárlivé krávy se přece bát nebude. V Dracovi ještě pořád vařila zlost. Ta zatracená mrcha! Pomyslel si, když už stáli před učebnou formulí. Elizabeth ho pozorovala. Ta zlost byla na něm vidět. Tvářila se vážně, ale nedokázala ani popsat, jak je šťastná, že má o ni strach. Bylo to, jako by jste měli kolem sebe pevný štít. Když viděla jak je celý napnutý, chytla ho za ruku. Draco své myšlenky ve mžiku přerušil. Podíval se na Elizabeth, která se pousmála. Usměv jí oplatil a doufal přitom, že nevypadal směšně, protože zlost pomalu začala odeznívat, sotva ji viděl se usmívat, a usmát se v této situaci bylo docela těžké.  Draco při všech těch událostech málem zapomněl i na to, že musí Elizabeth říct, že to byl Voldemort, kdo se mu na tom famfrpálovém zápase dostal do hlavy a že kvůli němu skončil potom na ošetřovně. Nedokázal ale zatím najít vhodnou příležitost a tak stále čekal.

Po lektvarech, kde jako obvykle byli Draco s Elizabeth ve dvojici a na Křiklanovi bylo poznat, že je zase rád vidí pracovat pohromadě, zamířili na oběd. Zatímco Elizabeth jedla, přemýšlela, jak by se jenom mohla zbavit toho strachu. Draco jí přece říkal, že jí pomůže, ale jak jen z toho ven? Nějakým tréninkem? Pak jí to došlo. Trénink! Nezbaví se toho, pokud se tomu znova nepostaví! A Draco jí v tom pomůže. Usvědčí ho alespoň ještě víc, že z něj nemá strach. Oliver a Hellen, kteří seděli naproti ní se na ni každou chvíli dívali, jako by měla do několika sekund vybouchnout jako granát. Elizabeth to docela rozčilovalo. "Nedívejte se na mě tak. Hele, já jsem úplně normální a tamto, s tím něco udělám."  řekla jim. "My víme, že jsi normální Elis." řekl Oliver. "Akorát to na té hodině nás vyděsilo." dořekla za něj Hellen. "No, to mě taky, ale jenom chci říct, že mi moc nepomáháte, když se na mě tak díváte." řekla Elizabeth. Nevěděla proč, ale najednou mluvila tak upřímně, jako ještě nikdy. "To máš nejspíš pravdu." usoudil Oliver a podíval se s Hellen na sebe. Elizabetina náhlá upřímnost se zatím vyplácela. 

Po obědě následovaly dějiny čar a kouzel a Elizabeth se rozhodla, že poví Dracovi, co chce udělat, protože na svůj nápad byla hodně pyšná a také chtěla začít co nejdřív. Když se posadili, Elizabeth vedle Draca, Elizabeth chvilku vyčkala, až profesor Binns téměř usnul (spolu s ním i skoro celá třída) a pak si potichu odkašlala: "Hm, Draco?" Draco, který už téměř ležel na lavici a oči se mu už pomalu zavíraly najednou ožil a otočil se k ní. "Myslím, že vím, jak bych se toho strachu mohla zbavit." Draco se napřímil. "Myslím, že prostě jenom musím trénovat. A tak mě napadlo, jestli bys dneska po škole nechtěl být se mnou a pomoct mi." - "Klidně, ale nevím s čím." odpověděl jí. "Prostě budeme civčit blokovací kouzla." dopověděla Elizabeth. Draco neměl žádné námitky, přece jenom jí slíbil, že jí pomůže a byl rád, že se tomu chce postavit. "Dobře. Kde se sejdem? " - "Na astronomické věži po večeři." odpověděla. Věděla totiž, že dneska nejsou zádné hodiny astronomie, protože po obědě se zatáhlo a vypadalo to na hodně dlouho. Draco přikývnul. 

Další hodiny se hodně táhly. Elizabeth si pomyslela, že je to nejspíš proto, že už byla nedočkavá a neustále hypnotizovala očima hodiny visící na zdi. Když už konečně nastal čas večeře, Elizabeth do sebe svou porci prakticky naházela, řekla přátelům, že se trochu zdrží než dorazí na kolej a spěšně opustila Velkou síň. Draco s večeří prvně nijak nepospíchal, chtěl si to jídlo vychutnat, ale když viděl Elizabeth, že už odchází, přidal. Kdy se už jednou pořádně za tento rok navečeří? Pomyslel si.  Když dojedl řekl Blaisovi, že se zdrží a vyrazil ze síně, než mu Blaise stačil odopvědět. "Jdeme." řekla Elizabeth sotva k ní Draco přišel. Nedalo se přesně říct, že by šli. Elizabeth skoro utíkala a Draco, i když byl větší než ona měl co dělat, aby jí stačil. Když skoro "vybíhali" schody nahoru na astronomickou věž, Draco se ptal sám sebe: "Odkud má tolik energie?" Jakmile konečně vyběhli poslední schody, Draco byl docela udýchaný, to samé i Elizabeth, ale on to na ní nepoznal. Nahoře na věži zjistili, že pršet už přestalo, přesto však nebylo vidět jedinou hvěždu. "Lumos Maxima!" řekla Elizabeth a namířila svou hůlkou do tmy, kterou náhle projasnilo stříbrné světlo a osvítilo celou věž. "Nevěděl jsem, že máš takovou zásobu energie." řekl Draco když už se částečně vydýchal. "Ani já ne." řekla Elizabeth, zasmála se a strčila hůlku zpět do kapsy. Možná to bylo to právě proto, že byla tak nedočkavá, nebo kvůli té kletbě. Jedno z toho. 

"Tak jo, asi bychom měli začít." řekla Elizabeth, když už byla vydýchaná. "Fajn." řekl Draco. "Tak víš co, já se postavím tady a ty tady." řekla a ukázala na opačné konce kruhové podlahy. Draco udělal, co řekla a postavil se na opačný konec. Až teď mu došlo, jaká je tu zima. "Fajn, tak do toho." řekla Elizabeth a zhluboka se nadechla. Draco zvedal hůlku. Nic se nestalo. Řekl první slabiku. Elizabeth se skrčila. Draco se k ní rozběhl. "Elizabeth! Dobrý?" zeptal se jakmile byl u ní. Uslyšel však jen tiché: "Sakra." Elizabeth zvedla hlavu a Draco postřehnul, že se jí oči malinko zaleskly. "Na poprvé to většinou nevyjde nikdy." povzbudil ji. "Máš pravdu. Musíme to zkoušet dál." řekla Elizabeth tak rozhodně, až jej to překvapilo. "Myslíš, že to zvládneš znovu?" zeptal se Draco trochu s obavami. "Myslím, že jo." řekla Elizabeth a postavila se. "Tak znovu." řekla a zase se zhluboka nadechla. "Dobře." řekl Draco. Znovu na ni namířil hůlkou. Vyslovil první slabiku. Nic se nestalo! Vyslovil druhou, Elizabeth se skrčila. Draco k ní zase přiběhl. "Elizabeth, dá se to prolomit!" málem vykřiknul. Elizabeth se na něj podívala, jako by říkal úplný nesmysl. "Nedívej se na mě tak." pokáral ji Draco. Elizabeth už málem zapomněla, že je to přece Draco Malfoy a pohled hned změnila. Draco pokračoval: "Poprvé jsem řekl první slabiku a ty ses skrčila, teď jsem řekl první a nic se nestalo! Musíme to prostě zkoušet tak dlouho, dokud se mi nepodaří vyslovit celé kouzlo a pak to půjde." - "To mě ani nenapadlo." přiznala popravdě Elizabeth. "Dneska toho ale už necháme." řekl. "Ne, ještě jednou. Prosím. Musím se umět bránit, až se Pansy zase nekdy objeví, což myslím, že určitě." řekla Elizabeth a Draco jí nedokázal říct ne. Vrátil se tedy na své místo, vyhrnul si rukávy košile a už zvedal hůlku, když Elizabeth řekla: "Co se ti stalo?" Teď to Dracovi došlo. Úplně zapomněl na svoji zraněnou ruku! Elizabeth u něj byla ve vteřině. "Nic" odpověděl a ruku s obvazem schoval za zády. "Ukaž mi to." řekla Elizabeth. "Nic to není. Už se to hojí." ujišťoval ji. Elizabeth tahle odpověď ale nestačila. "Prosím Draco. Můžu ti pomoct." řekla. Draco to věděl. Věděl, že by mu pomohla, že by ho podržela, ale nechtěl ji tím zatěžovat. Ještě když má potíže s kletbou. Svědomí mu však napovídalo, že když už ne teď, tak se v tom bude pořád utápět sám. Posadili se tedy na zem a Draco pomalu odhrnoval obvaz. Když ho odmotal úplně, rána už byla lepší, ale stopy po krvi pořád byly vidět. Sotva to Elizabeth uviděla, přejel jí mráz po zádech. "Draco..." řekla jenom a stále vyděšeně zírala na jeho předloktí, kde sice bylo znamení zla, ale vypadalo mnohem hůř, než když ho viděla poprvé. "Jak se ti to stalo?" zeptala se po chvilce, když nabrala slov. Draco jenom pohlédnul na zem. "Proč sis to udělal?" ptala se Elizabeth dál. Draco mlčel. Po chvilce však potichu řekl: "Já už tím prostě nechci být. Nenávidím to! Nenávidím je! Nenávidím sebe!"  Teď už však křičel a slzy mu tekly. Nechtěl před ní brečet ještě jednou, připadal si slabý a to nenáviděl. "Elizabeth, to co se stalo na tom famfrpálu... za to může on!" Teď byla ta vhodná doba. Elizabeth byla šokovaná. Vážně za to může Ty víš kdo? Draco si utřel tváře a zapřísáhnul se, že už nikdy nevypustí z očí ani jedinou slzu a ruku si zase zavázal. Ještě dlouhou dobu bylo ticho, pak ho však Elizabeth prolomila: "Nesmíš se nenávidět! Bude to ještě horší. Jsi ten nejvěrnější a nejlepší kluk jakého znám! Nedělej to." V Dracovi se něco pohnulo. Elizabeth ho skutečně nazvala nejlepším? Tohle mu nikdy nikdo neřekl. Dokonce ani jeho vlastní rodina! Podíval se na ni. Její oči se už zase leskly. Ona pro něj plakala. Zase ten pocit.  Přisunul se k ní a dal jí ruku kolem ramen. "Já to zvládnu a slibuju, že už nic takového neudělám." ujistil ji, ale současně i sebe. Teď najednou ani nevěděl, co proč si udělal něco takového. Vždycky byl na sebe opatrný a najednou se sám od sebe zraní. Když to však Elizabeth viděla a když jí řekl, že za ten zápas může Pán Zla, tak se najednou cítil volnější, silnější a odvážnější. Elizabeth si utřela oči a pohlédla mu do těch jeho. Oběma se leskly. " A co se týče Pan..." - "Zvládneme to." skočila mu do řeči Elizabeth a opřela se mu hlavou o rameno. Měli pocit, že teď po tom všem, už je nemůže nic rozdělit. Ani Pansy Parkinsonová, ať už je kde je, ani Voldemort.