Proměna aneb jak zamotat hlavu Smrtijedovi

Úplně poslední

"Dobrý večer Draco." pozdravil jej klidně, jako kdyby seděli někde v restauraci, do které zrovna přišel, a objednal si zelený čaj. Draco by ho nejradši pozdravil nazpět, ale pak si vzpomněl na důvod, proč tu vlastně je. I přes to si připadal neslušně, když mu neodpověděl. Pomalu z kapsy vytáhl hůlku a namířil ji směrem ke stále klidně vyhlížejícímu muži. Brumbál se postavil a Draco by přísahal, že mu v očích viděl drobné jiskřičky. Měl pocit, že s ním Brumbál hraje nějakou hru. "Proč se takhle tváříte?" zeptal se, neboť ho to dost znepokojovalo a svou hůlku sevřel ještě víc ve své dlani. "Je nádherný večer." řekl Brumbál úplně od tématu, a Draco nevěděl, jestli je to odpověď na jeho otázku, nebo ne. Každopádně měl pravdu. Byl to opravdu překrásný večer. A on zrovna v tuto dobu musí vykonat takovou věc. Najednou se k němu Brumbál otočil. "Draco, ty nejsi žádný vrah." Draco se v něm vůbec nedokázal vyznat. Předtím mluvil o krásném večeru a teď mluví o tom, že není vrah? "Jak ale víte, co ve skutečnosti jsem? Objasníte mi to?! To totiž nevím ani já sám!" Draco se rozklepal a připadal si, jako by se zbláznil. "Ale on si mě vybral!" vykřikl a odhrnul si rukáv své levé ruky, aby Brumbál viděl jeho hrozivě vypadající znamení zla. Najednou se zdálo, že řediteli došla slova a Draco shrnul rukáv zpátky, protože i jemu se při pohledu na znamení zvedal žaludek. Pak však přeci jen ředitel nabral dalších slov: "Kdysi jsem znal někoho, kdo se ve všem rozhodoval špatně. Mohu ti pomoct." -" Tak tohle si o mě myslíte? Vy ale vůbec nic nechápete! Já vás prostě musím zabít. Pověřil mě. Musím to udělat. Jinak zabije mě a moji rodinu!" to už Draco křičel tak, že by to mohli slyšet i kentauři v zapovězeném lese, a do očí se mu pomalu, ale jistě draly slzy. Brumbál mlčel. Pak to ticho mezi nimi protrhl něčí hysterický a zároveň nepříjemně skřehotavý smích. Draco okamžitě poznal svou tetu Bellatrix. Podle toho jejího skřehotu by ji rozeznal i kdyby bloudil sám lesem a ona by byla na míle daleko. Byla mu tak odporná, že by ji nejradši zabil. Ale měl by na to? "Jak?" zeptal se najednou Brumbál, který to zřejmě uslyšel také, a vytrhl tak Draca z bloumání. Ten jen vychrlil:"Rozplývavá skříň v komnatě nejvyšší potřeby." odmlčel se a pak ještě dodal: "Opravil jsem ji!" Brumbál si najednou dal ruce za záda a začal přecházet sem a tam po astronomické věži. Pořád si pro sebe mumlal něco ve smyslu: "Zajímavé, chytré, že jsem na tohle nepřišel?" Draco jen stál, s hůlkou teď skloněnou k zemi a nevěděl, co má dělat. Měl by jej zabít. Ale teď ještě ne. Ne. Teď.

Znovu napřáhl svou třesoucí ruku a v ní křečovitě svíral svou hůlku, kterou už za několik málo okamžiků bude muset spáchat jeden hrozný čin, kterého bude nadosmrti litovat. Už se chystal tu smrtící kletbu, která ukončuje životy vyslovit, když znenadání uslyšel tetin řehot přímo pod sebou a pořád přidával na intenzitě, zatímco se mísil se zvukem asi dalších pěti párů bot, vybíhávajících schody. Teď už nebylo úniku. Konec odkládání. Udělá to. Když už se ale kletbu chystal konečně pronést, Bellatrix Lestrangeová už došla až na vrcholek věže a nyní tu i se svou bandou dalších Smrtijedů stála v celé své kráse. Draco jen vytřeštil oči, když viděl, že mezi Smrtijedy je i Pansy Parkinsonová, která se na něj ošklivě zakřenila. TA MRCHA! Jak to?! "Ale, ale kohopak tu máme!" pronesla svým obvyklým syčivým hlasem Bellatrix, plným chladnokrevnosti a zároveň nevýslovného potěšení. "Dobrý večer Bellatrix." Pozdravil ji Brumbál, jako by se tu večer na věži sházeli pravidelně. "Albusi." pokynula mu. Draco už zase sklonil svou hůlku a teď s napětím sledoval dění okolo. Až teď mu došlo, co vlastně Smrtijedi doopravdy dělají. Vraždí nevinné lidi bez slitování. Draco se vždycky tvářil, že Brumbála nenávidí a to jen proto, aby na něj mohl být jeho otec pyšný. Najednou si uvědomil, že tenhle čin navždy změní jeho život. A ne jen jeho, ale i všech obyvatel Bradavic. Protože co jsou Bradavice bez Brumbála?

Bellatrix přešla k Dracovi, který jakmile si toho všimnul, už potřetí tasil hůlku směrem na Brumbála. Jeho teta se k němu mezitím přiblížila zezadu a zašeptala mu do ucha, až Dracovi přejel mráz po zádech a málem ucukl "Dobrá práce Draco. A teď už víš, co máš dělat." Draco se roztřásl a zkoušel sebrat co nejvíc odvahy, která však byla na bodu mrazu. Už, už by to řekl kdyby...