Proměna aneb jak zamotat hlavu Smrtijedovi

Ochota a přátelství

Takové ticho snad po skončení famfrpálového zápasu nikdy nenastalo. Jakmile Draco podlehnul hlasu v jeho hlavě, Zabini Blaise k němu zamířil jako první. Slezl z koštěte, kleknul is vedle něj a přetočil ho z boku na záda. Draco byl bledý, oči zavřené a vlasy rozcuchané. "No tak Draco, vstávej! Prober se kámo!" třásl s ním Blaise. Nebylo to však nic platné. Draco se ani nepohnul. Elizabeth měla na krajíčku. Hellen se na ni zadívala. "El, co se děje?" zeptala se a položila jí ruku na rameno. Elizabeth se na ni s lesklýma očima podívala. "Nic se neděje já jen..." Nedořekla, opustila své místo, hnala se dolů z tribuny a nechala Hellen zmateně stát. Potřebovala se uklidnit. Potřebovala se dostat k Dracovi tak rychle, jak jen to šlo. Kéž by to bylo tak lehké.

Na zem k Blaisovi se mezitím snesli hráči obou družstev a obstoupili Draca. Za několik málo okamžiků se z davu přihlížejících ozval ženský hlas. "Uhněte, no tak!" Byla to madame Pomfreyová. Protlačila se mezi Nottem a Averym až se dostala k Dracovi. Klekla mu k hlavě a prohlédla mu oči, které teď měl protočené do hlavy. Pak mu změřila tep. Byl naživu, ale byl až příliš mimo na to, aby ho probralo obyčejné křísící kouzlo. Madame Pomfreyová jen mávla hůlkou a vykouzlila nosítka. "Pomozte mi ho odnést." řekla a pohlédla na ostatní hráče. Všichni vypadali vyděšeně, každý jako by se bál Draca dotknout. "No já ho neunesu." Madame Pomfreyová si dala ruce v bok a  všechny je teď propalovala ostrým pohledem. Nejspíš si říkala, jak je proboha rodiče vychovali. Oliver se nakonec vzchopil a pomohl Blaisovi dostat Draca na nosítka, což nebylo zrovna snadné. Draco byl skoro dva metry vysoký. Přece jen se jim to nakonec podařilo a v doprovodu madame Pomfreyové odnesli Draca ze hřiště na ošetřovnu.

Elizabeth zatím mířila zpět k bradavickému hradu. Sama. Potřebovala si uspořádat myšlenky. Co se Dracovi stalo? Probere se? Tohle byly její nejčastější otázky, které jí zároveň naháěly hrůzu. Pořád si v hlavě přehrávala, jak Draco vykřiknul a jak se pak svezl k zemi. Z celého svého srdce chtěla tu vzpomínku z hlavy dostat, ale nemohla, ač se snažila sebevíce. Potřebovala o tom s někým mluvit. Bylo to pro ni příliš těžké to udržovat v tajnosti. Ano, věděla, že to byla ona, kdo se takto rozhodnul, ale už to nezvládala. Přemýšlela, kdo o tom může ještě vědět. Draco jí to přece říkal. Jak se jenom jmenoval? Pak na to přišla: Zabini Blaise. 

Když Zabini s Oliverem dopravili Draca na ošetřovnu a položilil ho na jednu z postelí, byli značně unavení. Madame Pomfreyová okamžitě odběhla do skladu. Oba se tedy vyčerpaně posadili na vedlejší postel. Nikomu z nich nebylo zrovna do řeči. Pak však to depresivní ticho prolomil Oliverův hlas: "Měli bychom ten zápas odehrát ještě jednou." zřejmě si tu větu připravoval hodně dlouho. "To je asi fakt." řekl Blaise a podíval se na svého kamaráda, který stále nehybně ležel na vedlejší posteli. Za chvíli se přihnala madame Pomfreyová s prazvláštním přístrojem. Byl stříbný, zepředu měl něco, co se zdánlivě podobalo kukátku a zezadu bylo kukátko také. Uprostřed byla stupnice s nějakou tekutinou, která nejspíše udávala  nějakou velikost. A pak tu ještě byla spousta ozubených koleček. Blaise s Oliverem si na okamžik pomysleli, co to bude Dracovi proboha dělat. Madame Pomfreyová však vypadala klidně a vypadalo to, že přesně ví, co dělá. Přešla k Dracovi a k hlavě mu přiložila jeden konec přístroje. Najednou se ozubená kolečka začala zběsile točit a tekutina uvnitř stupnice se zvedala. Pak přístroj přestal. Madame Pomfreyová pohlédla na stupnici a zavrtěla hlavou. "Má plnou hlavu Strachopudů. Nedivím se, že to nezvládnul." Oliver přesně věděl, co to Strachopud je. Strachopudové byli neviditelní tvorové, kteří proniknou člověku do hlavy a vytvářejí mu v ní děsivé představy. Vyskytovaly se dokonce případy, kdy lidé zešíleli, či dokonce zemřeli. Blaise na rozdíl od něj byl úplně zmatený. O Strachopudovi nikdy neslyšel a proto jen nechápavě koukal na Olivera. "Řeknu pak." odpověděl Oliver, jakmile si všimnul Blaisova zmateného výrazu. Madame Pomfreyová se na oba podívala. "Děkuji vám za pomoc, vidím, že nějací džentlmeni tady v Bradvicích ještě zůstali." Oba studenti se malinko zbarvili do červena. "Měli by jste už jít. Váš přítel si tu ještě pobude. Myslím ale, že byste ho už zítra mohli navštívit. Každopádně, jak se probere, bude hodně slabý." Blaise přikývnul a odebrali se s Oliverem ven z ošetřovny.

Na cestě do velké síně na večeři, když už se částečně oklepali z okamžiků, co se ten den udály, se Zabini zeptal: "Hej, a co jsou to ti Strachopoudové či co?" Oliver se zasmál. Vypadalo to, že se z nich stali něco jako přátelé. Jistě, chovali se k sobě ještě trochu s odstupem, ale už méně chladněji.

Kdo by řekl, že zmijozelští mohou být i přátelští a kdo by řekl, že havraspárští budou tak obětaví a ochotní?