Proměna aneb jak zamotat hlavu Smrtijedovi

Nevysloveno

Zbytek noci prospali spolu. Elizabeth ležela Dracovi na hrudi, který teď pravidelně oddechoval. Slyšela tlukot jeho srdce a ta pravidelnost ji uklidňovala. Draco zase usnul díky vůni jejích vlasů. Voněly jako svěží ovoce a ta vůně byla tak uvolňující, že úplně vypnul své myšlení.

Když se Elizabeth ráno probudila, nejprve si myslela, že to, co se událo byl jen sen a na malou chvíli posmutněla. Pak ale uslyšela, že to, na čem leží dýchá. Vzhédla a uviděla spícího Draca. Usmála se. Za chvilku se probudil i on. Pohlédli na sebe, pak na zem a posléze zase na sebe s výrazem a úsměvem říkající: "To jsme dopadli." Pak se však Draco k Elizabeth naklonil a dal jí letmý polibek se slovy: "Dobré ráno." "I tobě." řekla Elizabeth, která byla plná štěstí. "Co tvoje ruce?" zeptala se. Draco na to úplně zapomněl. Na ten pravý důvod, proč se tu vlastně spolu ocitli. Pohlédl na obvazy a začal je odmotávat. Po popáleninách už zbylo jen málo. "Vypadají dobře. Co ty?" Elizabeth udělala to samé a vskutku. Za malou chvilku uslyšeli, jak se k nim někdo blíží. Oba dva zbystřili. Elizabeth rychle vyskočila z Dracovy postele a doběhla ke svojí. Draco se na ni pobaveně usmál. Ty blížící se kroky patřily madame Pomfreyové. "Tak, jdu se podívat na ty vaše ruce." řekla a přešla k Dracovi. "Tak, ukažte ruce." Draco ukázal ruce bez obvazu. Při tom spěchu si jej zapomněl nasadit zpátky. "Ale kde je ten obvaz?" podivila se madame Pomfreyová. "Hm, zřejmě za to můžou škrkny." Draco s Elizabeth na sebe nechápavě pohlédli. Co jsou to proboha škrkny? Madame Pomfreyová si jich nevšímala a věnovala se prohlížení Dracových rukou. "No, vypadá to velice dobře, ještě vám to pomažu chladivou mastí a můžete jít. Draco se zaradoval. Poté madame Pomfreyová přešla k Elizabeth. Draco už si mezitím balil věci. Přitom myslel na včerejšek a přemítal. Elizabeth už tedy ví o jeho identitě a ví, že se mu líbí. Řekl jí všechno? Draco se prohraboval ve svých myšlenkách. Ne neví!!! O tom co musí udělat neví! Už zase začínal propadat depresím, panice a dumat nad sebou. 

Elizabeth si oddychla, když se dozvěděla, že se také může vrátit a už si taktéž balila věci. Draco nebyl jediný, kdo o včerejšku uvažoval. Nikdy by si nepomyslela, že by se Draco vůbec někdy choval tak, jak v noci a byla z jeho proměny v šoku, ale zároveň nadšená. Kdyby to měla shrnout dvěma slovy, řekla by: "Miluji ho."

Když už byli oba dva sbalení, vydali se ven z ošetřovny. Každý do své koleje. Před tím, než se jejich cesty rozcházely, se zastavili. Draco se rozhodl, že jí teď ještě nic neřekne. Nevěděl totiž jestli má. Jedna jeho půlka to na ni chtěla přímo vykřičet, zatímco druhá žila ve strachu s ostatních Smrtijedů, z toho, co by se stalo, kdyby jí to řekl a také jaké následky by Elizabeth mohla nést. Sakra, vždyť ji přece miluje a musí ji chránit, ale láska není bez důvěry! Byl už opravdu zmatený. Znát to na sobě však nedal.

Stáli naproti sobě a dívali se navzájem jeden druhému do očí. Draco ji pak jemně chytil za ruku. Elizabeth se na něj usmála. Postavila se na špičky (i přitom, jak byla vysoká) a dala mu jemný polibek na tvář. Draco se k ní posléze sklonil a zašeptal jí do ucha: "Nashle." řekl a oba zamířili do svých kolejí. Ještě předminulou noc by slovo "milovat" nepoužili. Dneska by jej možná říkali celý den.