Proměna aneb jak zamotat hlavu Smrtijedovi

Jako předtím, jako dnes

Když se Draco vracel do své koleje, byl ještě tak zabraný do nedávno událých zážitků, že úplně zapomněl na svůj úkol a na rozplývavou skříň. Teprve, když došel před vchod do kolejního sídla, mu to došlo. Vůbec se mu tam nechtělo. Nejen, že na to už hodně dlouhou dobu nechtěl ani pomyslet, ale chtěl se ještě potkat s Blaisem, chtěl tento den prožít v klidu, ale nemohl. Kdyby tam nešel, Voldemort by jej strašil ve snech, nebo hůř - někdy během dne. A i přes to, že tam půjde, bude mít nejen po náladě, ale ještě k tomu bude vystresovaný, že jeho čas buď nastal, nebo někdy v brzké době nastane. Nakonec se rozhodl. Zajde tam. Vydal se tedy chodbou směrem k prázdné zdi, zavřel oči, a když je zase otevřel, vchod do komnaty nejvyšší potřeby se objevil. Jak mířil ke skříni, v duchu proklínal svého otce. Kdyby on nepokazil svou misi a neskončil v Azkabanu, nemusel by tu teď stát. To on mu zničil život! Nebyl si úplně jistý, jestli mu to vůbec někdy odpustí. Když došel k rozplývavé skříni, už ze zvyku zopakoval formuli. Uslyšel malinké ťuknutí. Pomalu, ale velice pomalu otevíral skříň. Dvě pírka. Draco přemýšlel, kolik pírek takový ptáček může mít, poněvadž mu došlo, že jakmile přijde zítra, bude tam zase o jedno pírko navíc. Věděl, že takto se mu odpočítává čas. Zatím byl rád, že jsou to teprve dvě pírka. Přesto nebyl v pohodě. Měl takový strach, že se skoro každou noc probouzel celý zpocený z toho, že se mu zdálo, jako by jeho čas měl přijít už ten další den. Blaise toho byl několikrát svědkem. Pomalu si však na to už Zabini zvyknul a tak, když se i teď Draco probouzel, věděl, co má dělat. Ještě horší na tom bylo, že Draco nevěděl, jak to má Blaisovi oplatit. Byl to totiž on, kdo s ním v noci seděl v umývárně, zatímco si Draco, celý roztřepaný, oplachoval obličej studenou vodou. To on jej pak rozptyloval a díky němu, Draco zbytek noci spal. Zavřel skříň a teď už se konečně vydal do společenské místnosti.

Když Elizabeth došla do společenské místnosti, první co uviděla, byli její přátelé. Oliver a Hellen seděli v úplně prázdné místnosti na jedné z modrých sedaček u krbu, otočení zády k ní a o něčem si povídali. Z toho, jak se Elizabeth na chvíli zaposlouchala, pochopila, že mluvili o ní. "Myslíš, že bude El v pohodě?" zeptala se Hellen Olivera. "To doufám." odpověděl jí Oliver. Elizabeth je potichu a pomalu obešla a ještě s námahou se posadila do jednoho křesla, které bylo také u krbu. Viděla jak její přátelé sedí a koukají do země. Vypadalo to, že si vůbec nevšimli, že už tu nejsou sami. Popravdě Elizabeth přemýšlela, jestli si všimli i ostatních spolužáků, jak sem přišli. "Tak já už si půjdu lehnout." řekla a předstírala, že už se zvedá k odchodu, když Oliver s Hellen konečně vzhlédli. "EL!" zajásala Hellen a vrhla se jí kolem krku. "Měli jsme o tebe příšernej strach!" řekl pro změnu Oliver a také Elizabeth objal. "Děkuju, že jste mě našli." řekla Elizabeth. "Nebyla to jen naše zásluha." dodala Hellen a nepatrně se na Elizabeth ušklíbla. "To už jsem zjistila." řekla a úšklebek Hellen oplatila. "Musíš nám všechno říct. Proč Parkinsonová? A jak to bylo po tom, co tě Mal- Draco odnesl?" Hellen nevěděla, jak mu má říkat, ale přece jen pomohl její nejlepší kamarádce a tak si zaslouží, aby ho oslovovala jménem. "Nechme to na zítra." vložil se do toho Oliver, protože viděl na Elizabeth, jak je unavená a nebyla jen ona. I on už se cítil dost unavený a přiznal si, že tolik informací by už teď večer zřejmě nevstřebal. "Fajn. Asi máš pravdu." přiznala mu ji Hellen. Všichni tři se zvedli a odešli do svých ložnic. Hellen byla skvělá, protože Elizabeth v ten večer se vším pomohla. Elizabeth si někdy myslela, že si takové kamarády ani nezaslouží.

Když Draco vstupoval do společenské místnosti své koleje v domění a také v částečném zklamání, že tam Blaise už nepotká,  musel se ušklíbnout, když ho tam viděl sedět, lépe řečeno spát. Zabini spal, rozvalený na snad největší sedačce v celé místnosti a trochu chrápal. "Kámo tak vstávej." strčil do něj loktem. "Gól!" zakřičel Zabini a rychle sebou trhnul. Draco hlasitě zasmál. "Zase hraješ famfrpál?" zeptal se a nepřestával se smát. "Náhodou jsme vyhrávali. Sto padesát ku sto třiceti." řekl Blaise. "Tak co? Jak to dopadlo?" zeptal se ještě. Draco si nedokázal vysvětlit, jak to, že je Zabini najednou výřečnější než obvykle. "Nejlíp jak mohlo." řekl Draco a dodal: "Probrala se. A ještě něco ti povím. Je neuvěřitelná." -b" Tak to ti gratuluju, ale mám takový dojem, že to druhé už jsem někdy slyšel." řekl Blaise a zasmál se. "Nech mě přemýšlet. No jasně! Naposledy včera!" - "Jenom se směj. Teď je to na jisto." řekl Draco a nemohl se přestat smát. Přesně takový rozhovor teď Dracovi přišel vhod. Odlehčený a plný smíchu. Kdyby nebyl tak unavený, mohl by si takhle se Zabinim povídat třeba celou noc. Díky tomuhle na nic nemyslel a měl pocit, že jej nic nemůže trápit. Škoda jen, že ten pocit trvá jen dočasně. Když se oba dosmáli, usoudili, že už je také ten nejvyšší čas jít do postele. Ještě předtím než Draco usnul, přemýšlel nad tím, jak se zítra konečně vrátí do alespoň trochu normálního režimu. Dalo by se dokonce říct, že se těšil. Dokonce se těšil i na hodiny, protože ty poslední čtyři dny strávil na ošetřovně. Zase si připadal úplně normální. Jako dřív.

Poznámka autorky: Tahle je trochu kratší, ale snad se líbí. Nebojte, ještě dlouho nebude konec. :D :) :P