Proměna aneb jak zamotat hlavu Smrtijedovi

Únik

Vracel se zpět a přemýšlel. Přemýšlel tak, jako ještě nikdy. Nikdy nechtěl, aby se něco takového stalo. Aby to skončilo. Proč se to stalo? A jak? Viděli to i ostatní? Když vcházel do Velké síně, Blaise už byl na odchodu, ale když si všimnul Dracova nervózního výrazu, zastavil se. "Pansy našli." vyklopil hned. Draco mlčel a nevěřícně na něj koukal. Zabini z jeho výrazu pochopil, že má mluvit dál. "U snídaně jsem zaslechl Snapea, jak o tom mluví s Kratiknotem. Prý že se bude ještě řešit to, co udělala Elizabeth, takže uvidíme. Už je tady." Tohle Dracovi ještě chybělo. Těkal očima sem a tam a nevěděl co a jak. Elizabeth s ním nemluví a teď ještě ke všemu Pansy! Super prázdniny. Nervózně si prohrábnul vlasy. "Co se s tebou děje?" zeptal se Blaise. Takhle ho už totiž neviděl několik měsíců. "Něco s Elizabeth?" naléhal dál. Draco uhnul pohledem. "Tak to vyklop." řekl Zabini a vážně se na něj zadíval. "Nic mi není." lhal Draco. Nechtěl do toho zatahovat někoho dalšího. Blaise zvednul jedno obočí a Draco došel k názoru, že prostě a jednoduše: Nikomu ze Zmijozelu lhát nemůže. Oni to poznají. "Fajn, ale ne tady." vzdal to a společně zamířili pryč do svých ložnic, kde nikdo nebyl, protože všichni byli ještě na prázdninách. Sotva zavřeli, Draco si znovu prohrábnul vlasy a vyhrkl: "Elizabeth se mnou nemluví. Nevím proč. Prý, že jsem se s někým líbal. Na nic si ale fakt nevzpomínám. Mám pocit, že to skončilo." dořekl a sednul si na postel a hlavu složil do dlaní. "Proč si sakra nemůžu na nic vzpomenout?" Blaise jenom seděl na posteli a pozoroval ho. Tušil, že to bude něco s Elizabeth. Už dlouho totiž takový nebyl a pomalu si na takového Draca odvyknul. "Vždyť já ani nevím, jak jsem se dostal do postele." řekl Draco a zvednul hlavu. "No musel jsem tě z toho večírku nějak dostat." řekl nakonec Blaise. "Oliver a Hellen šli tančit, a já jsem tě šel hledat a když jsem tě asi po deseti minutách našel, seděl jsi na zemi, opřenej o zeď a spal jsi. Elizabeth jsem nikde neviděl, což mi už tam přišlo divný." Chvíli nikdo nic neřekl, až pak Draco, kterému i přes to, co se dozvěděl od Blaise, bylal pořád nejasná hromada věcí: "Prý mě viděla, jak se s někým líbám. Já si ale sakra nic nepamatuju a ona mi nevěří!" zakončil zoufale. "Tak to nevím. Když jsem přišel, nikoho jsem s tebou neviděl." Draco znovu složil hlavu do dlaní. "Co mám teď dělat? Já bych jí nikdy nepodvedl. Nikdy! Proboha vždyť ona je lepší člověk než já!" Zabini mlčel. A přišlo mu to trapné. Věděl, že by mu měl pomoct, ale neví jak! Pak ještě valnou chvilku oba mlčeli, Draco měl stále hlavu v dlaních a Blaise jen zíral na protější stěnu. Dracovi se začínaly dělat mžitky před očima. Byl unavený, což nechápal. Vždyť byli teprve po snídani! Lehnul si tedy a do minuty usnul. Potřeboval uniknout do světa, který je jeho. Kde ho nic netrápí.

Elizabeth po vůbec první a možná i poslední hádce s Dracem, zamířila k černému jezeru. Bylo jí jedno, že byla zima. Nevnímala ji a byla ještě zahřátá krví, která se v ní vařila. Byla tak rozčilená, že to pomalu přestávala snášet a rozběhla se. Potřebovala tu zlost ze sebe dostat pryč. Vítr jí foukal do uší a Elizabeth běžela tak rychle, jako už dlouho ne. Když už pak nemohla. Zastavila se, aby se vydýchala. Bylo to zbytečné. Nic. Vydala se tedy k hradu. Cestou pořád přemýšlela. Draco jí ublížil a ještě ke všemu se teď chová, jako by si to vůbec nepamatoval a tím z ní udělal ještě většího blbce. To nenáviděla a není praštěná. Přece ví, co viděla! Když dorazila až do havraspárské věže, posadila se na sedačku blízko ohně ke svým přátelům, kteří zrovna byli zabráni do kouzelnických šachů. „Kde jsi byla?“ zeptali se oba naráz, ale ani jeden se na ni nepodíval.  „Venku.“ Odpověděla Elizabeth a kýchla. Zřejmě si měla vzít alespoň nějakou tu šálu. Sklonila se a z tašky vytáhla knížku od Hellen a četla. Únik z reality. To přesně potřebovala.

Když se Draco probral, bylo odpoledne. Určitě prošvihnul oběd, ale neměl nijak zvlášť hlad. Na malý okamžik si neuvědomil kde je, ale když viděl na židli u psacího stolu viset svou zmijozelskou kravatu, vzpamatoval se. Otočil se na druhou stranu, ale sotva to udělal, něco jej píchlo do boku. Trhnul sebou a z kapsy vylovil malý, smaragdově zelený kamínek. Najednou byl v obraze. Zavřel oči a myslel na ni. Na Elizabeth. Vzpomínal na tu noc, kdy jí řekl, že je Smrtijed. Na to, jak spolu seděli na Jasnovidectví a na to, jak sestupovala po schodech v těch dokonalých šatech. Pak oči otevřel a na kamínku se stříbrným ozdobným písmem objevilo: „Když si myslíš, že jsi sám, vzpomeň si na sebe.“ Došlo mu to. Musí zjistit, co se na tom večírku stalo. Zjistit, s kým to vlastně byl a proč udělal to, co udělal. Chce Elizabeth zpátky.

Elizabeth dočetla celou knížku, a když četla poslední odstavec, byla smutná, že se musí zase vrátit do normálního světa. Zaklapla knížku a koukla na hodinky, které teď ukazovaly půl čtvrté. Oliver s Hellen se někam vypařili, ale Elizabeth to bylo momentálně úplně jedno. Cítila se nějak unaveně a ani neměla chuť k jídlu. Odloudala se tedy do ložnice a knížku zasunula hluboko do kufru, aby nepřišla k nějaké újmě. Když ji pokládala, uslyšela nepatrné cinknutí. Podívala se, co to je a byl to Dracův dárek. Vylovila ho a prohlédla si ho. Pak ho však zase zastrčila zpátky. Vzpomněla si totiž. Poté co dočetla na to vůbec nemyslela, ale teď se to zase vrátilo. Je konec. Bylo jí to víc než jasné. Lehla si do postele. Cítila se poněkud vyčerpaně. Měla pocit, že na ni něco leze. Zavřela oči a usnula do minuty.