Proměna aneb jak zamotat hlavu Smrtijedovi

Ptáček přátelství

Zatímco byla Elizabeth s Dracem, přemýšlela, jestli mu má říct i o Hellen. "Draco?" řekla, zatímco Draco opět vraždil pohledem zelený blivajz, který mu madame Pomfreyová zase přinesla. "Jo?" řekl a přestal. "Já vím, že ten náš vztah držíme v tajnosti, ale jeden z mých kamarádů..." odmlčela se. "ona měla podezření a tak jsem jí to řekla. O tom ostatním jsem mlčela... to bych neřekla ani za cruciatus. " svěřila se Elizabeth a malinko zrudla. Draco na tohle úplně zapomněl. A víte co? Bylo mu to jedno. Ať se klidně celý svět dozví, že spolu chodí. Miloval ji a okolí na tom nic nezmění! Pohlédl na ni. Elizabeth zvedla hlavu a uviděla, že Draco se usmívá. Přesněji, jeho oči. Musela se začít smát. Vypadalo to legračně.  Draco prvně její reakci vůbec nepochopil, ale bylo úžasné vidět, že se smála a tak se pokusil udělat ještě větší humor. "Tak ty se budeš smát jo?" řekl, zapojil všechny své síly, kterých bylo ještě značně málo a chytil ji za pas, převalil je oba na postel a začal ji lechtat. Elizabeth se smála tak hlasitě, že to snad museli slyšet až na astronomicné věži, nebo dole ve sklepení. Nikdy by si nepomyslela, že může být tak zábavný. Draco se taky smál. Na bolest skoro zapomněl. Když přestali, zahleděli se navzájem jeden na druhého." Perfektní čas." pomyslel si Draco a už se k ní skláněl, že ji políbí. Byli už tak blízko a když už se málem dotýkali nosy zaslechli kroky. Draco se rychle posadil zase jako předtím a Elizabeth udělala to samé. Draco ještě v rychlosti vypil svůj lék. Pálil ještě víc, než předtím. "Fuj!" rozkašlal se. Madame Pomfreyová se k nim blížila, vzala podnos se sklenicí ve které byl předtím lék a řekla: "Tohle byste si měli nechat, až se tady pan Malfoy vrátí." a odešla. Draco s Elizabeth opět vybouchli smíchy. Pak Elizabeth řekla: "Už budu muset. Hodiny." řekla a převrátila oči v sloup. Draco se pobaveně ušklíbnul. "Jasně." řekl. Měl pocit, že se mu vrací jeho staré já. Naposledy se políbili a ona odešla. 

Na cestě ke dveřím ošetřovny potkala Elizabeth Zabiniho. Blaise rychle pohlédnul na ni a pak na svého kámoše. Začínalo mu něco docházet. Elizabeth se na něj krátce podívala a vyklouzla ze dveří. Blaise zamířil k Dracovi. "Wow." řekl jen. "Co?" zeptal se zvědavě Draco. "No, ty a ona." odpověděl mu Blaise a ušklíbnul se. "Jak jsi na to přišel?" zeptal se Draco. "Hele, jsem ze Zmijozelu ne? Na celý ošetřovně jsi tu jenom ty a ona tu těžko byla krást nějaké věci do lektvarů. Vždyť je z Havraspáru." řekl Zabini s výrazem který teď říkal: "Ptáš se fakt blbě." Tolik mu toho jeho nejlepší kamarád snad najednou nikdy neřekl. "No jo, a co má být?" zeptal se znova a připadal si trochu blbě, že se pořád jenom ptá. "No, ví to?" řekl Blaise. "Jo. Ví a je úplně skvělá." obhájil se Draco. "Hezká je, a chytrá bude taky." uvažoval Blaise. "myslím, že bude fajn." "Ona JE fajn." opravil ho Draco a měl na něj menší vztek. "Pořádně jsi mi nahnal strach na tom zápase." stočil řeč Blaise někam jinam. "Taky jsi pekelně těžký. Musel jsem tě nést na nosítkách! Už nikdy víc!" řekl Blaise a Draco se zasmál. "Co se stalo?" zeptal se Blaise a Dracův úsměv pohasnul. "On." řekl jen a lehnul si zpátky do postele a začal s pozorováním stropu nad sebou. "Aha." řekl Blaise. Veškerý humor šel teď stranou. "A řekl jsi jí to?" zeptal se po chvíli ticha. "Elizabeth? Ne." řekl Draco a kouknul na něj. "Měl jsem?" začínal mít divný pocit. "Nevím, ale možná bys měl. Nebo jí to došlo. Chytrá je na to dost." řekl Blaise. Draco se zamyslel. Asi by jí to vážně měl říct, jen co ho pustí z ošetřovny. Už se nemohl dočkat až bude  zase fungovat. 

Když Blaise odešel, Draco ležel a nepřítomně zíral do stropu. Když se objevila madame Pomfreyová, zeptal se: "Chtěl jsem se zeptat, kdy už budu moct jít." Madame Pomfreyová pro něj měla jednoznačnou odpověď: "Zítra k večeru. Myslím, že lék vám zabírá a jde to dobře." usmála se a doešla. "Díky bohu." řekl si pro sebe. S blížícím se večerem přišla jedna hodně nepříjemná nálada a povinnost. Musel jít k rozplývavé skříni. Čím více se večer přibližoval, tím větší měl Draco strach. "Co když už dneska?" přemítal. Když už madame Pomfreyová odešla, Draco se vyplížil ze své postele. Bolest už byla menší. Oblékl si župan a potichu zamířil ven ze dveří. Když kráčel chodbami až ke komnatě nejvyšší potřeby, třásl se po celém těle. Jakmile se před ním objěvily dřevěné dveře, Draco vešel dovnitř. Vrátily se mu vzpomínky. Na zemi tu ležela shozená židle, kterou shodila Elizabeth a on na ni zaútočil, byla tu také klec na Cornwallské Rarachy a Dracovi se okamžitě vybavil druhý ročník. V tu dobu bylo ještě všechno prefektní.  V kleci už však žádní Rarachové nebyli. Místo toho tam uviděl bílého a černého ptáčka. Otevřel klec a třesoucíma rukama popadnul bílého. Pak uviděl rozplývavou skříň. Ptáčka vložil dovnitř a skříň zavřel. Zašeptal: "Harmonia nectere passus." a ptáček byl pryč. Pak formuli zopakoval, zhluboka se nadechnul a skříň otevřel. Uviděl tam jediné bílé pírko. Jeho čas se odpočítával.