Proměna aneb jak zamotat hlavu Smrtijedovi

Zvědavost a zlé myšlenky

Několik dní potom, se nic nedělo a vypadalo to, že se vše vrací do starých kolejí. Draco opět chodil na všechny hodiny, a někdy si zase vystřelil ze studentů z ostatních kolejí. Elizabeth své nadšení zjistit, co se s ním děje, nechala být a už si Draca pomalu zase přestávala všímat, a nějaká záhada se skříní jí také byla už pomalu ukradená.

"Máš to pojednání do lektvarů?" zeptala se Hellen Elizabeth jednoho říjnového dne u snídaně. "Jo, hledala jsem to v knihovně snad 2 hodiny." řekla Elizabeth a ukousla si z čokoládového muffinu. "Jak ti jdou tréninky?" zeptala se. Olivera. "Jo, je to skvělý, ale dávaj nám pořádně zabrat." řekl a pousmál se.

Celý den probíhal jako každý jiný. Chodili na hodiny, hodně se spolu nasmáli a ignorovali zmijozelské studenty. Prostě normální den. A protože byla středa, Elizabeth měla zase sbor. Bylo to super, protože za každý příchod získala pro svou kolej body, ale když někdo nepřišel, tak profesor Kratiknot získané body odečetl. Říkal, že se alespoň studenti naučí chodit včas. Elizabetina pěvecká úroveň rostla a ze školní hymny přešli i na složitější kouzelnické chorály. Znělo to úžasně. Když sbor skončil, Elizabeth se dál držela své tradice a bloumala po chodbách. Najednou jí bleskla hlavou úžasná myšlenka: " Že mě to hned nenapadlo! Vždyť v komnatě nejvyšší potřeby by můj zpěv nikdo neslyšel a mohla by tam zpívat jak dlouho bude chtít!" Byla na svůj nápad velmi pyšná. 

Když vešla do komnaty, nezdálo se, že by tam někdo byl, a tak se tam jen tak pohybovala mezi hromadou věcí a zpívala si mudlovské písničky. Tady jí totiž nikdo nemohl nadávat, že si je zpívá. Uběhla půl hodina, když slyšela zavření dveří. Trochu ji to vyděsilo, ale mezi věcmi se potulovala dál.  Zpívat si však přestala. Pak ale uslyšela kroky. A ty se stávaly hlasitějšími a hlasitějšími. Pak však utichly. Dotyčný zřejmě stál. A pak, po známém šeptání, jí to došlo. Draco tu už zase byl. Nechtěla jej ale znovu pozorovat. Nevěděla, co by tím zjistila a tak se v co nejvyšší tichosti pomalu zase přesouvala k východu. Už už byla u dveří, ale ve spěchu shodila dřevěnou židli. Pak už jen viděla jak k ní míří modré světlo a zbytek pohltila tma.

Draco pomalu šel k místu, kde udeřilo jeho kouzlo. "Kdo může být tak odvážný a zároveň tak hloupý a sledovat mě?" Pomyslel si. Pak si vzpomněl na Pottera. Jestli to byl on, byl by tento den skvělý. Už tam skoro byl, ve tváři posměšný výraz. Když však došel k onu místu. Úsměv z tváře mu vyprchal. Na zemi ležela dívka. Pamatoval si ji. Srazila ho jedno ráno na zem. Byl tam na ni naštvaný, ale pak s ním ještě pracovala v lektvarech. Ještě nikdy se mu s někým nepracovalo tak dobře. ( snad, kdyby opomenul třetí ročník jak trápil Pottera a Weasleyho) Bylo mu mizerně. Nikdy by žádné holce neublížil, alespoň ne kouzlem. Dělalo se mu špatně z toho, jak ji vidí, ale ještě víc se mu dělalo špatně ze sebe. Měl pocit, jako by se mu to dostávalo až pod kůži a tohle on nikdy nechtěl. Sklonil se k ní ( vypadala tak křehce) a vzal ji opatrně do náručí. Musí ji zanést na ošetřovnu. Cestou tam se mu honily v hlavě otázky: Ublížil jí hodně? Kde zmizelo jeho staré já, které si ze všech utahovalo? A proč je jiný, než jak se to od něho očekává? To nevěděl ani on sám. 

Na ošetřovně ji položil na postel, líbila se mu, ale nehodlal na to moc myslet. Vždyť je násilník. Byl z toho zničený. Pak v tichosti a rychlým krokem odešel, aniž by něco madame Pomfreyové řekl. Byl zadumaný a uzavřený sám v sobě.