Proměna aneb jak zamotat hlavu Smrtijedovi

Nikdy to neskončí

Zatímco se Draco vracel po tom otřesném zážitku zase zpátky do postele, oči se mu leskly a každý nádech byl těžký, jako by mu na plicích leželo tunové závaží. Ale přesně tak se teď cítil. Pohlédnul na své znamení Zla. Nechtěl ho tam. Nenáviděl jej. Ano, zezačátku mu to přišlo drsné, ale teď by si přál, aby ho nikdy neměl. Pak ho napadlo:" Co kdybych jej odstranil? Přestal bych pak být Smrtijedem?" Sotva, na to pomyslel, bez váhání zamířil do chlapeckých umýváren. Postavil se před umyvadlo a začal si rozdrápávat znamení Zla. Bolest nevnímal, chtěl ho hlavně dostat pryč. Jeho levá ruka, která byla nejdříve na místě znamení červeně zbarvená teď krvácela. Takovou silou se do toho opřel. Když už měl ruku rozdrásanou tak, že symbol už nebylo vidět, pousmál se a ruku strčil pod kohoutek se studenou vodou. Vypadalo to, že se jej nadobro zbavil, ale jakmile dal ruku pryč od kohoutku, znamení se mu vyrylo ještě hlouběji do kůže až Draco zavřeštěl. Teď měl ruku nejen rozdrápadnou, ale ještě navíc neúspěšně. "Sakra!" zařval si pro sebe, praštil vší silou do umyvadla a podíval se na sebe do zrcadla. Málem vyjekl hrůzou. To přece není možné! To nemůže být on! Normální Draco byl sebevědomý, vždycky upravený a také veselý! Ten v zrcadle se mu ani nepodobal. Byl vystresovaný, rozcuchaný, neupravený a rozhodně nebyl veselý. Začínal ze sebe mít strach a proto rychle odvrátil pohled od svého odrazu v zrcadle. Pohlédnul na svou zničenou ruku, ze které na zem dopadaly kapičky krve. Rychle si zahrnul rukáv a spěšným krokem odešel. Nechtěl se na sebe ani podívat, protože viděl, jak ho to ničí. Sotva dorazil zpět na ošetřovnu, potichu sebral z jednoho z regálů s léky obvaz a posadil se na postel. Vyhrnul si rukáv, který byl teď už zbarvený do červena a začal si omotávat zraněnou ruku. Vypotřeboval na to celý obvaz. Nikdo to přece nesmí vidět! Pak vzal hůlku, kouzlem odstranil skvrnu na rukávu a lehnul si zpět do postele. Přemýšlel, jak dlouho bude muset být Smrtijedem, pokud pána Zla nikdo neporazí. Z celého srdce si to přál. 

Druhého dne se Elizabeth probudila s úsměvěm na tváři. Po včerejším rozhovoru s Blaisem se jí značně ulevilo. Zdálo se, že se z nich stali přátelé, ale nechtěla předbíhat. Její kamarádka se také jen usmívala a Elizabeth jí úsměv přála. Hellen se jí totiž včera konečně svěřila, že s Oliverem spolu chodí. Elizabeth sice musela malinko hrát překvapenou, protože jí to došlo už delší dobu předtím, ale přála jim to. Když scházeli všichni tři do velké síně na snídani, cestou potkali Zabiniho. "Čau." pozdravil je a Oliver mu odpověděl. Všimnul si však, že se Blaise nedívá na něj, nýbrž na Elizabeth. Překvapeně se na ni podíval. "Odkud se s ním znáš?" zeptal se a nahodil vtíravý tón. "Seděli jsme spolu na dějinách. Je fajn." řekla Elizabeth a udělala na něj směšný obličej. "Jsem to říkal." řekl Oliver a pravou rukou si zabušil na hruď, za levou se držel Hellen. "Tak to už jsem tady jediná, kdo se s nikým ze Zmijozelu nebaví?"  řekla Hellen. Elizabeth po ní krátce střelila pohledem. Oliver to však postřehnul. Když se posadili, zeptal se: "Elis, co to bylo za pohled. Ty se bavíš ještě s někým ze Zmijozelu?" A bylo to tady. V Elizabeth okamžitě hrklo. "No, "odkašlala si. "Bavit, to není úplně to správné slovo a rychle očima přejela po něm a Hellen. Jak očekávala, Oliverovi to hned došlo. "Ty s někým z nich něco máš?" Jeho výraz byl čím dál překvapenější. Elizabeth pohlédla na zem. "Kdo to je?" zeptal se Oliver. Elizabeth vybízela očima Hellen, ať něco řekne, ale ta jen mlčela. "Hele, řekni mi to, slibuju, že neudělám mic šíleného." řekl Oliver, jakmile si všimnul jejího výrazu.  Elizabeth pohlédla ke zmijozelskému stolu. Všimla si, že ji Pansy Parkinsonová propaluje pohledem. "Blaise?" zeptal se a udiveně na ni zíral. Elizabeth zavrtěla hlavou a pohlédla na prázdné místo vedle Blaise, kde obvykle seděl Draco. "Malfoy?" řekl Oliver jěště udiveněji. "Jo." řekla Elizabeth a čekala, co bude následovat. Oliver si to všechno převracel v hlavě. Nebyl z toho dvakrát nadšený, ale Elizabeth byla jeho kamarádka. Možná Malfoye zase tak dobře nezná. Zhluboka se tedy nadechnul. A pak řekl: "Okay. Hlavně, že vám to klape, ale buď opatrná Elis." A stejně jako Hellen předtím, se usmál. "Neboj, myslím, že se umím postarat o to, aby mě neproklel." zasmála se Elizabeth, ale myslela to vážně i když věděla, že Draco by to nikdy neudělal. Byla ráda, že to ví i Oliver. Cítila se malinko provinile, že to nevěděl. Oliver se pak ptal ještě na podrobnosti jako: jak dlouho spolu chodí a kdy to začalo. Byl, co se týče takových věcí, trochu jako holka a možná proto z nich byli nejlepší přátelé.

Zbytek dne byl super. Oliver teď na všechny hodiny seděl s Hellen, ale Elizabeth neseděla sama. Vedle ní, skoro na každou hodinu seděl Zabini Blaise. Elizabeth zjistila, že je opravdu zábavný. Navíc si měli o čem povídat. Na hodině přeměňování žhavě diskutovali o famfrpálovém mistrovství světa, které nedávno proběhlo. Blaise překvapilo, že Elizabeth o tom tolik ví. "Říkám ti, že Holyheadské Harpyje a jejich zápas proti Sweetwarským Hvězdám byl naprosto excelentní! To jak Griffithsová chytila v poslední sekundě zlatonku. To bylo geniální!" konstatovala Elizabeth. "Jo, ale nezapoměň na Kudleyské Kanonýry! Kolik gólů dal jejich kapitán Murphy! Kolik jich bylo? Sto deset?" přidal se Blaise. "Ne bylo jich sto sedmnáct." opravila jej Elizabeth. Jestli něco bylo jejich společnou zálibou, pak to byla vášeň k famfrpálu. Teď už Elizabeth mohla otevřeně prohlásit, že se Zabinim Blaisem jsou kamarádi a Blaise mohl říct to samé, poněvadž ještě nepoznal holku, která by tak milovala famfrpál. Když se den chýlil ke konci, Elizabeth měla sbor. Jako vždy to bylo dokonalé. Dokonce dostala o něco víc bodů navíc za to, že uměla novou píseň. 

Po schůzce se vracela zpět do sídla své koleje, aby se připravila na večeři. "Tento den byl úžasný! Kéž by tu byl i Draco." pomyslela si. Sotva to udělala, ucítila na zádech něčí dech a posléze ji ten někdo zatáhnul do jedné z prázdných učeben. Elizazbeth křičela, ale jelikož chodby v té době zely prázdnotou, nikdo ji neslyšel. Elizabeth v tom spěchu vypadla hůlka z kapsy. Jakmile se pak trochu zorientovala v prostoru staré učebny, uviděla, kdo ji sem zatáhnul. Byla to Pansy Parkinsonová.