Proměna aneb jak zamotat hlavu Smrtijedovi

Jen tak to nezmizí

Uběhly dva týdny a Draco s Elizabeth spolu stále nepromluvili ani slovo. Draca to neskutečně deptalo. Tak moc s ní chtěl něco prohodit. Třeba ji jen pozdravit. Přišlo mu to víc než divné. V jednom okamžiku toho člověka milujete a mluvíte s ním každý den, a stačí jen jedna minuta a už to vypadá, že pro něj neexistujete. Nevěděl však jestli to ona cítí stejně. Popravdě, Elizabeth to také nevěděla. Měla pořád v hlavě Pansy na večírku, a pořád jen hledala věci, které by souvisely s tím, že se s Dracem líbala. Teda jestli tomu tak bylo. Musela si přiznat, že důkazů zatím bylo opravdu jen velmi malé množství.  Od toho okamžiku, kdy Pansy po Elizabeth vyjela, se nějak stáhla . Možná jí došlo, že si nedala pozor na tu svou nevymáchanou pusu. Uvažovala Elizabeth. Co se týkalo Draca, pomalu se z toho oklepala. Měla takový pocit, že to, co se stalo na tom večírku není tak úplně jeho vina, ale ještě neměla dostatek důkazů, aby mu mohla odpustit. Taky jí ale přišlo divné, že s ním od té události nepromluvila ani slovo. Možná to bylo proto, že předtím s ním mluvila pořád a teď nic. Docela jí to i vadilo, ale naštvaná na něj byla pořád. To jen tak nevymizí.

Když měli jednoho dne lektvary, zase pracovali spolu. Profesor jim zadal připravit nápoj lásky. "Jaká ironie." pomyslela si Elizabeth, ale hned to z hlavy vypustila, protože jí neunikl Dracův pohled. I za tu jednu sekundu, než se odvrátil, si stihla prohlédnout jeho obličej. Byl bledší než normálně a pod očima mu šly rozeznat nafialovělé kruhy. Vypadal dost špatně. Elizabeth na chvíli pocítila nutkání se ho zeptat, co se děje, ale pak si uvědomila, že spolu vlastně nemluví. Co když má nějaký problém s Voldemortem? Těch myšlenek se prostě nešlo zbavit. "Tak se do toho pusťte." řekl Křiklan. Elizabeth sebou trhla. Tohle ji probralo tak, že hned začala rychle lovit v tašce učebnici. Draco taky neposlouchal. Soustředil se jen na její přítomnost. Věděl, že si ho po očku prohlíží. Alespoň už se necítil tak neviditelný. Když konečně Elizabeth nalistovala správnou stránku, odkašlala si: "Hm, uděláš ten základ?" Draco se k ní otočil. "Jo, jasně." odvětil. "Fajn." řekla Elizabeth a zase sklopila zrak k učebnici. Když měl Draco základ lektvaru hotový, Elizabeth se potýkala s Nedůtklivkou rozpustilou. Byla to červeno-růžová rostlina, která, jakmile jste se jí dotkli, vyskočila půl metru do výšky. Elizabeth se snažila kousek ukrojit, ale bezúspěšně. Nedůtklivka poskakovala sem a tam po stole a nic. Ani kousek se jí nepodařilo odkrojit. Pak dokonce rostlina uskočila někam na zem. Elizabeth se sehnula, aby ji chytila a Draco instinktivně udělal to samé. Oba klečeli pod stolem a snažili se ji chytit. Několikrát se dokonce oba praštili do hlavy a čím déle Nedůtklivku chytali, tím víc ji oba proklínali. Až konečně... "Mám ji!" vykřikl Draco najednou, když ji pevně držel v rukách. Rostlina se sice pokoušela vymanit z jeho sevření, ale bezúspěšně. Elizabeth se bleskově natáhla pro prázdnou sklenici a společně celou šlahounovou Nedůtklivku nacpali do nádoby a pevně ji zavřeli. Oba byli docela udýchaní, a když se vyškrábali zpět na nohy, udělali něco, co by ještě na začátku hodiny rozhodně nepřipadalo v úvahu. Rozesmáli se! Nikdo z nich to nečekal, ale už se to stalo. Nevěděli proč se smějí. Možná to bylo proto, že se jim ulevilo, že ji chytili, nebo možná proto, že něco po dlouhé době udělali společně. Těžko říct. Po této události všechno probíhalo o poznání lehčeji. Dracovi projela hlavou velice pozitivní myšlenka. Co když se nakonec dají zase dohromady? Nervy by ho pak jistojistě přešly a navíc by zase byl s Elizabeth! Té taky plul v hlavě tok dobrých myšlenek a byly podobné, jako Dracovy: Třeba by mohli být přátelé a třeba by z toho mohlo něco znovu vzejít. 

"Podáš mi prosím ten rozemletý heřmánek?" zeptal se Elizabeth Draco, když byl lektvar téměř hotový. "Jasně." řekla. Když mu podávala sklenici s listy, nechtěně se navzájem dotkli. Už skoro zapomněli na ten pocit. Elizabeth si v tu ránu vzpomněla na vůbec první jejich dotek a stáhla se. Byla to krásná, ale zároveň neuvěřitelně bolestivá vzpomínka. Najednou se její myšlenky na to, že by mohli být přáteli a tak dál rozplynuly. Co si to vůbec myslela? Nedokázala by kamarádit s někým, koho milovala a on jí tak ublížil. Draco, poté, co se Elizabeth odtáhla, na tom byl podobně. Nad čím to jen uvažoval? Podle všeho jí ublížil, i když nevěděl jak. Najednou si začínal myslet, jestli vůbec budou přátelé. Ne. Nemůžou ani to. Ublížil jí a ona, tím, že s ním nemluvila a že se s ním rozešla, ublížila jemu. Bylo vymalováno: do té doby, než nepřijde na to, co se stalo, se spolu nemůžou bavit. Jinak by to bylo ještě horší. Uvažovala Elizabeth. Přitom ale netušila, že přesně o tom teď přemýšlí i Draco.

Když konečně, ač znova zamlklí, dodělali lektvar, jen stáli a čekali na Křiklanův verdikt.Ten zrovna postával u stolu Pansy Parkinsonové. "Vskutku výborné!" zvolal hlasitě. "Jde vidět, že jste na takové lektvary expert." dodal. Pansy se usmívala jako sluníčko tak moc, až z toho bylo Elizabeth špatně. Když konečně došel k nim a oznámkoval lektvar řekl: "Je to vskutku výborný lektvar, ale něco tomu chybí." Při tom se podíval na oba, pozvedl obočí, a aniž by cokoliv dodal, odešel a hodina skončila. Na stole po něm zůstaly dva papírky se známkou "výborný". Ani Draco, ani Elizabeth nevěděli, co tím myslel a tak tam ještě nějakou dobu postávali, až byla učebna prázdná. Pak se, aniž by se rozloučili, nebo si řekli cokoliv jiného, odešli.