Tento příběh vypráví o Layle Brownové a o jejím životě, který se mění hned po jejím únosu. Zažije strach, ztrátu, bolest, ale možná i lásku a nové přátelství. Nic nebude tak lehké, jak se zdá, ale vše se dá zvládnout, dokud všichni drží pospolu.
Nej...
Ten muž mě stále dusil a já nemohla přijít na to, jak ho ze sebe shodit. Moje končetiny mi byly ztěžklé a začaly mě opouštět naděje. Stále jsem lapala po dechu a před očima se mi začaly tvořit černé skvrny. V dálce jsem slyšela Shawna křičícího mé jméno a dopady pěstí do něčího obličeje. Také jsem mohla slyšet dva hlasité výstřely, které se nesly vzduchem. Stisk okolo krku povolil a já upadala do temnoty, která mě pohlcovala. Necítila jsem na sobě jeho váhu, vlastně jsem necítila nic. Nechtěla jsem umřít, ne takhle. Oční víčka jsem měla zavřená a na povrch se dral můj vzlyk.
„Laylo, probuď se prosím." Uslyšela jsem vzdáleně.
„Laylo! Kurva neopouštěj mě!" Zhluboka jsem se pokusila nadechnout a otevřít oči. Když se mi to po chvíli podařilo, spatřila jsem hnědé duhovky.
„Neumřela jsem?" zachraptěla jsem a pohladila ho po zakrvácené tváři.
„Pamatuj, že nikdy, ale nikdy tě nenechám zemřít." Štěstím mi stekla slza po tváři . Přitáhla jsem si ho za zátylek k sobě a políbila jeho růžové rty.
„Miluju tě," zašeptal a dal mi pusu na čelo.
„Taky tě miluju Shawne."
„Hele vy hrdličky, to nám nepoděkujete za záchranu vašich zadků?" zeptal se Cody, který stál se Zitou i Deanem za náma.
„Děkujeme," usmála jsem se a s Shawnovou pomocí jsem se postavila. Společně jsme odešli dovnitř a Shawn si lehl na pohovku. Já se uvelebila vedle něj a ruce jsem obtočila kolem jeho hrudníku. Za každý nádech jsem v duchu děkovala Codymu. Musím přiznat, že jsem byla trochu otřesená z mé blízké smrti. Myslím, že kdyby je zabili o něco déle, nemusela bych se probudit.
„Kdo to byl?" zeptala se Zita, která se usadila v křesle.
„Pravděpodobně někdo, kdo hledal pomstu," odpověděl Shawn.
„Pomstu?" zeptala jsem se nechápavě.
„Jo. Několik lidí vzhlíželo k Josephovi, byl to jejich vůdce. Myslí si, že je jeho smrt naše vina. Někdo si holt nedá pokoj, dokud nebudeme mrtvý."
„Já to nechápu. Myslela jsem, že už je konec."
„Nikdy nebude konec Laylo, s tím se musíme smířit." Nechtělo se mi věřit jeho slovům.
„Tak kdo jde první?" zeptal se Dean, který držel lékárničku.
„Shawne, měl by sis ten obličej nechat vydezinfikovat," řekla jsem, když jsem viděla, že se k tomu moc neměl.
„Jsem v pořádku." Posadil se, když jsem ho pustila, a zaskuhral. Zamračila jsem se a kývla na Deana, aby se na něj podíval.
Nakonec jsme z toho všichni vyšli jenom s modřinami a Shawn se zlomeným žebrem. Přišla jsem si bezmocně, když jsem ho viděla v takovém stavu. Jeho tvář byla nateklá, někde zarudlá a až místy fialová. Muselo ho bolet už jenom to, že promluvil. Předtím to ještě nebylo tak hrozné, ale od té doby, co Dean vyčistil jeho rány to nebylo úplně nejlepší. Když usnul, tak jsme se pustili do uklízení mrtvých těl. Přiznám, že to nebylo nic příjemného, ale nemohli jsme je tady jen tak nechat. Sice jsem nebyla tak silná, abych odtáhla těla do auta, ale alespoň jsem vydrhla koberce od krve a uklidila zbraně do vojenské tašky. Je pravda, že se mi párkrát zvedl žaludek, ale naštěstí jsem nezvracela.
Po dvou hodinách jsme skončili a Dean s Codym odjeli s auty pryč.
„Jsem zvědavá, co řekneme majiteli," zamumlala jsem, když jsem viděla ty prostřílené zdi a dveře.
„Musela jsi to zakřiknout?!" sykla Zita a já se otočila jejím směrem. Pan Torres nám mával z dálky a my nasadily zoufalé pohledy.
„Zdravím vás děvčata, prý tu byl nějaký hluk, tak se jdu podívat, jestli jste v pořádku." Obě jsme věděli, že nemá cenu skrývat prostřílený majetek.
„Dobrý den," odpověděli jsme a sklopily pohled.
„Panebože, co se to tady stalo?!" vykřikl, když spatřil svůj nábytek. Prošel okolo nás a mezitím, co si procházel zdevastovanou chatu, tak sprostě nadával. Zastavil se až v obýváku, kde jsme byli i my. Shawn stále spal na gauči a on si nás každého změřil pohledem.
„Co se vám sakra stalo? Přepadl vás někdo?" Zita automaticky začala přikyvovat.
„Omlouváme se, nechtěli jsme tady nic zničit, ale oni přišli odnikud," řekla a držela slzy na krajíčku, byla to dobrý herečka. Pan Torres nás jemně objal a nabídl nám čaj. Já jsem zdvořile odmítla s tím, že pohlídám Shawna a Zita s ním odešla a navyprávěla mu nějaké lži. Mezitím přijeli kluci a i přes protesty vnutili panu Torresovi peníze. Taky jsem je slyšela, jak se baví o tom, že odsud odjedeme, protože by se sem někdo mohl vrátit. On s nimi plně souhlasil a pak odešel domů. Mé oči neustále sledovaly Shawna, který vypadal, jako andílek. Jeho růžové rty byly pootevřené a jednu ruku měl za hlavou. Natáhla jsem se pro deku, která visela přes opěrku a přikryla ho. Pak jsem šla do prvního patra, abych nám mohla sbalit věci.
V našem pokoji jsem si nemohla sednout ani na koberec, protože byl stále posetý střepy. S povzdechem jsem vyndala kufry a položila je na postel. Ze skříně jsem vyndala naše věci a pečlivě jsem je do nich seskládala. Pak jsem sesbírala ostré kusy skla a hodila je do koše. Zbytek jsem se snažila zamést, ale moc dobře to nešlo. Mé nervy to nevydržely a já mrskla smetáčkem o zem. Na tvářích jsem ucítila slzy, které jsem se ani nepokoušela zastavit. Byla jsem naštvaná, a to hlavně na sebe. Byla jsem až moc naivní, když jsem si myslela, že je konec. Mohli jsme předpokládat, že se něco takového může stát. Kopla jsem do stolečku u postele a bolestně zakřičela. Kvůli mě mohli umřít.
„Co se děje?" uslyšela jsem za zády. Otočila jsem se na Deana a utřela si slzy.
„Nic, jsem v pořádku. Jen nevím, co mám dělat." Vzlykla jsem a on mě pevně objal. Bylo to takové to objetí, které jsem potřebovala. Silné a plné bezpečí.
Ups! Tento obrázek porušuje naše pokyny k obsahu. Před publikováním ho, prosím, buď odstraň, nebo nahraď jiným.
Předem se chci omluvit za to, že tato kapitola je taková zvláštní. Ale i když jí pořád přepisuju, tak se nedostávam k tomu nejlepšímu, proto jsem jí vydala. Doufám, že se máte dobře a jste zdraví! K.
