Mafia

38.

Pohled Layly

Stála jsem u skříně a třídila oblečení, které bylo díky mé lenosti rozmačkané a pohozené na zemi. Byla jsem ráda, že tyto věci jsou nové, protože některé měly i cedulky s cenou a já se cítila lépe, že nenosím věci nějaké holky, která zemřela, nebo se jí něco stalo. Z mých myšlenek mě vyrušil něčí hlas. Trhla jsem s sebou leknutím a otočila se.

„Ahoj," řekl nervózně.

„Myslela jsem, že se mi budeš vyhýbat," řekla jsem trochu podrážděně a pak zase pokračovala v práci.

„Bohužel tě mám tento týden na starost. Zítra musíme na střelnici."

„Bohužel?" zopakovala jsem ublíženě.

„Jo," pokrčil rameny.

„Myslela jsem, že jste to s Codym zařídili."

„Potkal jsem Josepha, věděl že jsi nebyla na tréninku. Řekl jsem mu, že s tebou trénuji sám."

„Ale proč jsi se mě zastával? Mohl jsi mu říct, že jsem tam nešla, protože mě ten psychopat zbil! Třeba by mě nechal zabít a měl bys ode mě pokoj. Přidělávám ti akorát starosti!" křičela jsem.

„Lay, uklidni se," pronesl klidně a rozešel se ke mně.

„Ne! Mám právo být naštvaná! A nepřibližuj se ke mně!"

„Lay, co se děje?"

„Přestaň mi říkat Lay," řekla jsem a projela si vlasy prsty. Zhluboka jsem se nadechla a snažila se uklidnit. Netušila jsem proč jsem na něj křičela, poslední dobou se necítím sama sebou a vybíjím si to na ostatních. Jsem strašná.

„Co se to tady děje?" vešel mi do pokoje zamračený Dean.

„Já nevím, prostě na mě začala křičet." Pokrčil rameny.

„Myslím, že bys měl odejít."

„Nikam nejdu," založil si ruce na hrudi.

„Laylo, posaď se a řekni mi co se děje," řekl a opatrně mě vzal za předloktí. Posadila jsem se a promnula si obličej.

„Já nemám tušení, co se to se mnou děje, nevím co mám dělat, všechno mi přijde zvláštní. Cítím se mizerně a nemyslím fyzicky, ale psychicky. Brečím, když nechci, křičím, když nechci, mé nálady se střídají a já je nedokážu ovládat. Jediné co chci, je jít domů," řekla jsem se slzami v očích.

„Oba víme, že-"

„Já vím, že to nejde!"

„Bože, klidni se!" křikl po mě nazpátek a já se rozbrečela.

„Nevím, co mám dělat," vzlykla jsem.

„Bereš ty léky, co jsem ti dal?"

„Ano."

„Kde je máš?"

„V šuplíku u postele."

„Fajn, na chvíli si je vezmu a odeberu ti krev, je možné že ti nedělají dobře. Na chvíli je vysadíme a uvidíš, jak ti bude, Shawne, pohlídej jí je dost možné, že je schopná si ublížit."

„Dobře, jenom se chci ještě zeptat, je tady možnost, že by mohla jít zítra na střelnici?"

„Zbláznil jsi se? Podívej se na ni, ta není schopná ničeho. Řekl jsi, že se o to postaráte," sykl po něm.

„Joseph nás zkontroluje, myslíš že bude alespoň trochu schopná střílet?" zeptal se zoufale. A mě došlo, že je to pro něj důležité.

„Zvládnu to," zašeptala jsem a podívala se do jeho čokoládových očí. Pokaždé jsem v nich našla útěchu a bezpečí.

„Teď si hlavně odpočiň, za chvíli se vrátím," řekl a odešel. Opět jsem s ním zůstala sama. Vstala jsem z postele, obešla ji a lehla si. Položila jsem si ruku na čelo, vydechla a otřela si slzy. Nechtěla jsem vypadat jako troska. Chtěla jsem být zase sama sebou. Být šťastná a bezstarostná. Chyběl mi můj starý život. Podívala jsem se na Shawna, který tam jen stál s lítostivým pohledem. To je to, co jsem nechtěla. Nechtěla jsem, aby mě litoval.

Rozešel se a lehl si vedle mě. Hlavu si podepřel rukou a pohledem skenoval můj obličej. Cítila jsem se trochu pod tlakem, ale nesnažila jsem se to dávat najevo.

„Varoval jsem tě, ten den v kavárně, ale neposlechla jsi mě."

„Neměla jsem důvod tě poslechnout."

„Chtěl jsem tě před tímhle vším uchránit."

„Nějak se ti to nepovedlo."

„To protože jsi mě neposlechla," zamračil se.

„Takže je to moje vina?!" zeptala jsem se šokovaně.

„To netvrdím."

„Ale myslíš si to."

„Shawne, skutečně si myslíš, že to byla moje chyba?" zeptala jsem se po chvíli.

„Jistěže ne." Ta jeho přesvědčivost v hlase mě utvrdila v tom, že to myslí vážně.

„Lay, podívej, já-"

„Neříkej mi Lay," zopakovala jsem.

„Proč? Líbí se mi to." Když to řekl, zahřálo mě u srdce, ale to jsem v tuto chvíli musela ignorovat.

„Nechci, abys mě takto oslovoval. To mohl jen můj táta a ten tady už není."

„Prosím, nech mě ti tak říkat," zaprosil a já se usmála. Byl tak roztomilý.

„To znamená souhlas?"

„Asi ano," odpověděla jsem.

Tady další kapitola je zde! Napsala jsem ji dneska docela ve spěchu, takže kdyby tam byly nějaké chyby, tak mě upozorněte :)
Musím napsat, že mě překvapujete. Pokaždé, když se přihlásím na Wattpad, mám o stovky shlédnutí více. Je to až neskutečné! Už máme přes devět tisíc!!!
Děkuji!!!!
K.